U dveří bytu v secesním domě v blízkosti pražské Letné nás vítá usměvavá drobná blondýnka a omlouvá se za štěkot pejska Dana. Ten po chvilce uzná, že udělal povinnosti za dost, a vrací se na své místečko na gauči. Zaplujeme za ním do útulného obýváku, ve kterém naši pozornost okamžitě upoutá několik harf seřazených pěkně podle velikosti. Nádherné dekorativní kousky tu samozřejmě nejsou pro okrasu, ale stojí připraveny, aby jim vdechla život naše hostitelka. Jsme totiž na návštěvě u harfenistky orchestru Národního divadla – paní Ivany Pokorné.
Artmagazin.eu : Harfa není zcela běžný nástroj, na který se děti učí hrát v hudební škole. Kdo Vás k ní přivedl a jaké byly Vaše začátky?
Ivana Pokorná: „Vyrůstala jsem s hudbou odmalička – tatínek byl totiž dirigentem divadla v Olomouci. Začínala jsem s klavírem a harfa se dostala do mého života šťastnou náhodou.
Když jsem nebyla přijata na Pedagogickou školu, zavedl mě táta k harfistce olomoucké opery
paní Mikušové, která vyučovala na kroměřížské konzervatoři.U harfy jsem tedy poprvé seděla v 15 letech, což je z dnešního pohledu docela pozdě, ale já jsem hned začala pilně cvičit, abych mohla zkusit zkoušky na konzervatoř do Kroměříže. Tam jsem byla (další šťastná náhoda) přijata v roce 1977. Po dvou letech jsem přestoupila do harfové třídy p.prof. Váchalové na pražskou konzervatoř. Ten přechod z klidného studentského města do víru velkoměsta byl dost náročný, stýskalo se mi a byla jsem plná pochybností,ale naučilo mě to samostatnosti a zodpovědnosti, to už byla moje cesta…
Artmagazin.eu : Ovlivnila harfa ještě nějak jinak Váš život?
Ivana Pokorná : „Díky harfě a muzice jsem potkala spoustu skvělých lidí. Jejich přízeň a důvěra mi pomáhaly v mých začátcích. Nezapomenu na dobu, kdy jsem koncertovala se souborem Musica Bohemica a s Rožmberskou kapelou.
Od r.1983 jsem členkou orchestru Národního divadla. Za tu dobu jsem spolupracovala s mnoha úžasnými umělci a zažila nádherná představení. Máte možnost potkat tolik lidí různých profesí! Divadlo vás pohltí, jsou to emoce a hledání, nadšení a slzy…
A díky harfě a divadlu jsem se nakonec potkala i se svým nynějším manželem! V jeho firmě v Německu byly totiž vyrobeny harfy, na které v divadle hrajeme. Osobně jsme se setkali na světovém harfovém kongresu, který se v r. 1999 konal v Praze. Od té doby mám možnost sledovat, jak se v bavorském Starnbergu vyrábějí špičkové koncertní nástroje..no není to happyend?..:-)“
Artmagazin.eu : Takže hrajete asi na tu úplně nejlepší harfu z dílny Horngacher?
Ivana Pokorná : „Ta nejlepší harfa, na kterou hraji, stojí v orchestřišti ND. Ve firmě jsem měla možnost hrát na krásné nové nástroje, to je zvláštní pocit Ale do každého nástroje musíte vdechnout duši .“
Artmagazin.eu : Jste stálou členkou orchestru Národního divadla – neomezuje Vás to nějak ve Vaší volné koncertní činnosti?
Ivana Pokorná : „Práce v orchestru Národního divadla je pro mě základ. V operách a hlavně v baletech má harfa krásná sóla a divadlo je pro mě skutečně Zlatá kaplička.
Vždycky jsem se ale snažila kromě práce v orchestru také koncertovat a vyjížděla jsem s harfou do nejrůznějších míst po republice. Již 20let hraji s violistou Petrem Přibylem a s kolegyní Bárou Váchalovou jsme založily soubor ARPADUA, hrajeme úpravy pro dvě harfy, nejen pro velké koncertní, ale také pro menší keltské. Při koncertech se snažím o kontakt s publikem, harfa je stále dost neobvyklý nástroj a lidé jsou překvapeni, co vše se dá na harfu zahrát. Hraji i jazzové skladby, s Petrem hrajeme třeba písničky Simona a Garfunkela. Nezáleží na tom, pro kolik lidí a v jak velkém sále hrajete, důležité je, jestli cítíte, že obecenstvo dýchá s vámi. Každý koncert je další možnost setkání…“
Artmagazin.eu : Harfa se někdy označuje za andělský nástroj a často je považována za ženskou disciplínu. Hrají na harfu také muži?
Ivana Pokorná : „Jistě, např. v České filharmonii byla harfa dlouhou dobu doménou mužů,
hráli tu Bedřich Dobrodinský a prof. Karel Patras, oba vynikající hráči. V minulosti se
mužští interpreti často podíleli i na technických zlepšeních harfy – jako např. známý skladatel a harfista z 18.století Jan Křtitel Krumpholz. Je velmi pravděpodobné, že právě z jeho podnětu začal francouzský nástrojař Sebastian Érard pracovat na systému dvojité pedálové harfy. Ve světě je dnes spousta vynikajících harfistů, mým oblíbencem je Park Stickney, který naprosto skvěle hraje jazz.“
Artmagazin.eu : A jak se s harfou cestuje?
Ivana Pokorná : „Harfa je bohužel dosti neskladný nástroj vážící přes 40 kg. Musíte mít k dispozici větší auto, do kterého se vejde (pozn. redakce: harfa může být až 180 cm vysoká a až 1 m široká).Já jezdím Ford Focusem a ještě vlastním speciální transportní vozík, pomocí kterého harfu převážím od auta na místo koncertu a zpět. U mě doma musím navíc překonat pár schodů k výtahu, ale to už jsem se časem také naučila zvládnout . Harfa je andělský nástroj, ale vyžaduje sílu a fortel, nemáte- li dokonalý servis… “
Artmagazin.eu : Stane se někdy, že Vám při vystoupení praskne struna?
Ivana Pokorná : „To se samozřejmě stává. V Národním divadle je výhodou to, že zde již tradičně hrají kadence 2 harfy synchronně, takže může zaskočit kolegyně a posluchači nic nepostřehnou. Tahle výhoda však na druhé straně vyžaduje naprostou souhru a přizpůsobivost. . Na sólovém koncertě je to jistě nepříjemné, obecenstvo má ale vždy pochopení a většinou po natažení nové struny i zatleská. “
Artmagazin.eu : Harfa je pro většinu lidí spojena pouze s klasickou hudbou, vy se naopak nebojíte proti tomuto klišé úspěšně bojovat. Jakých zajímavých projektů jste se již zúčastnila?
Ivana Pokorná : „Na každém svém koncertu řadím do programu kromě „vážných“ skladeb i skladby jazzové, upravuji různé písničky a ragtimy. Baví mě spolupráce s muzikanty různých žánrů, vzpomínám na koncerty s Jiřím Stivínem. Hrála jsem také s kapelou Nerez, natočili jsme koledy Nerez v Betlémě. Se Zuzanou Navarovou jsem pak nahrála písničku na CD Caribe. Zuzana zůstala v mém srdci.
Jednu písničku mi svěřila Radůza, na keltskou harfu ji doprovázím na albu V hoře.
Hrála jsem také v projektu Proměny se skupinou Čechomor, to byly nádherné koncerty…
Teď se těším na spolupráci s Honzou Jiráněm a skupinou Botafogo.
Tyhle výlety do hudby „ nevážné“ jsou pro mě radostí, obdivuji schopnost improvizace a vzájemného naslouchání, miluji synkopy…“
Artmagazin.eu : Děkujeme Vám za vlídné přijetí a zajímavý rozhovor.
Text: Soňa Šálková
23. 11. 2009