¨
datum premiéry: 5.2.2000
Tragikomedie vypráví osudy dvou stárnoucích žen, různě vzdělaných, odlišného temperamentu i životního stylu, které se náhodou setkají. Namísto vzájemného střetu dvou charakterů a jejich hledání cesty k sobě, nabírá drama jiný směr. V hrdinkách se probudí vlna energie a touha vymknout se každodenní realitě tyto ženy spojí.
Premiéra mládí – Christian Giudicelli
Text „Premiéry mládí“ v překladu dr.Jana Cimického jsem četla před 18ti lety. „To je role pro tebe“ – řekl mi tehdy – „ale jsi na to mladá“. Tak jsem si netrpělivě stárla a čekala, až budu mít věk, jako tenkrát Annie Girardot, pro kterou francouzský autor Christian Giudicelli napsal roli Simony. Pak mi doslova ve snu naskočila tvář Niny Divíškové, jako mé partnerky v roli Renáty. A stalo se něco, co s odstupem 10ti let reprizování můžu nazvat osudovým setkáním. Režisér Dušan Pařízek hru inscenoval jako „film na divadle“, kde jednotlivé scény odděluje jen světlo a hudba Radima Hladíka. Nina i já hrajeme hodinu čtyřicet bez pauzy a je nám spolu dobře. Za těch deset let jsme prožily různá zranění, indispozice, na zájezdech po celém Československu mnoho roztodivných situací… Jedna za všechny: hrálo se na zámku v Bechyni, bylo léto a technici nám oznámili, že bohužel zapomněli vzít modré filtry do reflektorů. Seděli jsme v zámeckém altánu, dvakrát zahřmělo a spustila se prudká průtrž mračen. Já, naštvaná, křičím: „Sakra, kluci, všechno vám píšu, abyste na nic nezapomněli a modré filtry dělají důležitou atmosféru!“ Najednou jede parkem na kole starý pán a na zadním nosiči veze košík plný modrých filtrů. „Kolik jich potřebujete?“ houkne, šest nám jich hodí do altánu a zmizí v dešti… Dodnes nevíme kdo to byl, kde se tam vzal v tom hlasitém bubnování kapek na altán… Pak nevěřte, že se nám nepodaří vzlétnout!
Daniela Bakerová
Jak se nám deset let hraje „Premiéra mládí“
Není to lehká otázka.
Změnilo se za těch deset let hodně.
Zestárla jsem.
Měla jsem dvě zranění, tedy úrazy, takže: nemůžu si kleknout, spoustu věcí v tom představení jsem musela vypustit a s Danielou vyřešit jinak – jde to, ale…
Dostala jsem taky za posledních deset let mnoho nečekaných a krásných nabídek k práci, takže občas kličkujeme v datech repríz. Ale: mám to představení ráda, krom toho je to Danielčino dítě a jakpak bych mohla nemít ráda dítě své kolegyně? Tak děláme obě, co můžeme i přes drobnou ponorkovou nemoc. Tím ji také vlastně tak trochu léčíme.
A to je vše. Chvíle štěstí, chvíle bolesti, ale o čem už ten obyčejný život je, že?
Vaše Nina D., s poděkováním D.B., panu Dr.C., režisérovi D.P. a váženému publiku.
Nina Divíšková