Profesor Miroslav Vojtěchovský, foto© Petr Šálek
Problém pravdivosti fotografie, otázka optické svázanosti fotografického obrazu s realitou před objektivem, stejně jako úvahy o subjektivitě pohledu autora zdánlivě technicky exaktního zobrazovacího způsobu vyplouvají čas od času v odborné fotografické literatuře ze zátok zapomnění a podřadnosti doslova na slunečné pláže centra pozornosti. Je to logické a pochopitelné, neboť vlny vývoje estetiky fotografie přinášejí v závislosti na vývoj “lidské rodiny” nejrůznější pohledy na svět konce dvacátého století.
Odvolávejte se na Charlese Baudelaira a Waltera Benjamina, kteří upozornili na problematiku rozporu pravdivého a nepravdivého Philippe Lacoue – Labarthe a Patrik Roegiers při příležitosti nezapomenutelné výstavy “Divadlo realit” sestavené v rámci Měsíce fotografie v Paříži roku 1986 a zcela jistě nemohou nevyplynout tyto otázky při sestavování výstavy československé fotografie posledních desetiletí.
Co je pravdivou zprávou o skutečnosti? Je opravdu realistický záznam tou nejpravdivější výpovědí o realitě před objektivem, jak to automaticky předpokládá nepříliš školený divák důvěřující fyzikálním zákonům a spoléhající se tak na exaktnost fotografického postupu? Může nám zaručit dokumentární či reportážní fotografie, že ten sebepečlivěji volený okamžik stisku spouště při víceméně nahodilém výjevu budou tou opravdu objektivní výpovědí o skutečnosti? Není stylizovaný obraz, záznam aranžované scény, vlastně objektivnější výpovědí o reálném světě? Nehovoří více o duchovní a společenské atmosféře doby, kdy fotografický obraz vzniká? Vždyť tady je možno zobecňovat a tím ještě lépe charakterizovat.
Ale na druhé straně: musí nutně výtvarné umění, či jakékoliv jiné prostředky uměleckého sdělení a komunikace usilovat o pravdivou výpověď o skutečnosti? Proč by nutně muselo být umění objektivní, když sama podstata tvůrčí práce je bezvýhradně subjektivní? Nepochybně nemusí nic, protože umělecká tvorba, která cokoliv musí, přestává být osobní a stává se pouze nástrojem čehokoliv – propagačního úsilí, či politické manipulace. Takové umění však stojí stranou našeho zájmu.
Přestože však hledáme a vybíráme z tvorby volné, nezatížené soukromou či společenskou objednávkou, nemůžeme nevidět, že tvorba je určitým odrazem stavu společnosti, ať už si to autoři sami chtějí připustit, nebo ne.
Skutečné umění vždy řeší obecně lidské problémy, vždy je tím nevyhnutelně demografické a vždy tak (ať už v pohledech historických, současných, či futurologických) odráží momentální situaci, ve které se tvůrce nalézá.
Ve světle tohoto konstatování dostává otázka pravdivé zprávy o skutečnosti ve fotografii, položená v úvodu, zvláštní zabarvení. Je výběr fotografií československých autorů posledních desetiletí opravdu obrazem života v našich zemích? Je opravdu námi sestavený nový soubor fotografií odrazem myšlení , cítění a přání lidu těchto národů? Není pouze výrazem názorů určité separované, do sebe uzavřené skupiny? Nikoliv. I když se to bude zdát racionálně založenému čtenáři těchto řádků poněkud nadnesené, mnoho z fotografií na naší výstavě by nemohlo vzniknout na žádném jiném místě modré planety, ne pro geografické určení, ale pro myšlenkové podhoubí a atmosféru společenské situace, ve které tyto obrazy vznikaly.
Bez ohledu na předcházející historický vývoj žily totiž posledních dvacet let národy Československa v tíživém traumatu systému postaveného na lži. Sebepevnějšími obručemi totality spínavá stavba stojící na nepevném základu nepravdy nemohla vést k ničemu jinému než k úpadku základních hodnot etických i filozofických. Život dostával v mnoha ohledech až absurdní podobu a dokumentární fotografie let sedmdesátých, mající svůj vrchol ve výstavě okruhu autorů soustředěných okolo skvělé Anny Fárové na zámku v Plasích (“9+9”-Plasy u Plzně 1981), nejrůznějšími formami, ale vždy velmi naléhavě, na tento celkový úpadek společnosti upozorňovala.
Dokumentární fotografie, připomínající mnohdy scény i dekorace jakýchsi podivných absurdních filmů, jsou bohužel zcela realistické. Jsou snímány bez jakéhokoliv aranžování a nebyly ani speciálně vybírány. Jdou po podstatě společenských jevů. Nejsou vedeny výhradně negativistickými tendencemi, jak by se mohlo zdát. Chtějí pouze na negativní jevy upozorňovat. Nemocné společenství našich národů je “vyšetřováno” objektivy fotografických přístrojů generace autorů, kteří lidsky i autorsky vyzráli ve výrazné osobnosti právě v letech po otřesu šedesátého osmého roku (Kolář, Štecha, Holomíček, Štreit, Bárta a mnozí další, kteří se z kapacitních důvodů do výstavy nedostali) a absurdita devastovaných společenských poměrů je zobrazena s úděsnou přesností.
Jak jsme už řekli, měl dokumentární názor autorů ohledávajících skutečnost před objektivem svůj vrchol na počátku osmdesátých let. V té době už ovšem nastupuje nová vlna autorů, kteří se sice od předchozích vpodstatě neodlišují v odmítavém názoru ke všemu, co jakkoliv souvisí s poškozenou tváří společnosti, ale svoji reakci vedou zcela jiným směrem. Neglosují, ani nekritizují, ale jdou od společnosti pryč ke svému vlastnímu světu, ať už je to mikrokosmos soukromých či městských interiérů, ve kterých se pohybují (např. Svoboda, Rajzík, Grygar, Hudeček, Beneš, Machotka) a přes něž svět za hranicemi svého mikrokosmu pozorují, či vlastní kosmos vytvořený v bezbřehé autorské fantazii. Tak se vytváří nová vlna fotografické tvorby, mající nejprve kosmologický a filozofický charakter (Kern, Sikora, Kafka) a posléze přecházející do energického a rozvinutého hnutí postmoderní aranžované fotografické tvorby (Stano, Prekop, Švolík, Stanko, Pacina a nemůžeme z této vlny vyjmout ani Jana Saudka), která převážně pomocí figurálních kompozic vytváří dráždivě šťavnatý svět neuznávající žádných hranic – výtvarných disciplín, ani společenských kánonů.
Postupné abstrahování se od absurdní reality dovedlo tak fotografii našich národů do reality zvláštního, napohled absurdního světa, kde jsou všechny mýty a postuláty světa reálného zpochybněny a relativizovány. Do světa, který má vlastní filozofii a etiku, do světa, který autoři zpochybňují a se kterým chtějí mít jenom málo co společného. Kde jinde by mohla vzniknout taková tvorba než v zemi kde o literární tvorbě jejího prvního muže řekla televiznímu komentátorovi na ulici neznámá žena v době, kdy byl představován většině národa tehdy neznámý spoluobčan, dramatik a kandidát na funkci prezidenta, Václav Havel, tato slova:´´… V jeho absurdních dramatech je více reality našeho světa a života, než ve všech “realistických” hrách těch, kteří mu znemožňovali tvorbu….”.
Profesor Miroslav Vojtěchovský, foto: Petr Šálek
Publikováno: 12.6.2007
Poznámka: Jedná o první publikování materiálu, který byl původně sepsán pro katalog výstavy “současné” Československé fotografie v Kolíně nad Rýnem (Ludwig Museum) v dubnu roku 1990.