Přepis zvukového záznamu ze zahájení výstavy Božena Sudková/Josef Sudek Krajina dětství dne 19. února 2020
v Galerii Josefa Sudka, s úvodním slovem kurátora výstavy Jana Mlčocha a vzpomínkou
čestného hosta vernisáže MUDr. Petra Helbicha:
Výstava: Božena Sudková/Josef Sudek – Krajina dětství: MUDr. Petr Helbich a Jan Mlčoch, foto© P. Šálek
Jan Mlčoch:
Dobrý večer, vítám Vás Galerii Josefa Sudka. Pro ty, kdo tu ještě nebyli, připomínám, že jsme v domě, kde Josef Sudek v letech 1959 – 76 žil. Jeho životní příběh je všeobecně známý. Víte, že přišel v první světové válce o ruku, nějaký čas strávil na Invalidovně a od roku 1927 pak byl dole ve svém ateliéru na Újezdě č. 28 a zde jsme v Úvoze č. 24, který získal, když už byla situace dole neúnosná. Takže měl k dispozici tyto dvě místnosti, dohromady 42 m2.
Po Sudkově smrti Uměleckoprůmyslové museum (UPM) bylo adresátem jeho umělecké fotografické pozůstalosti. Prostředníkem a faktickým dárcem byla Božena Sudková – sestra a dlouholetá spolupracovnice Josefa Sudka. My jsme Sudka v této galerii připomínali nejrůznějším způsobem: přátelské okruhy, generační druhy, jeho učitele atd. Ale vždycky ve stínu zůstávala dáma, která se podílela na Sudkově životě a svým způsobem i na fungování té jedinečné firmy, která se ve 30. letech jmenovala Josef Sudek Moderní fotografie.
Sudka teď nechme stranou a připomeňme si příběh paní Boženy. Narodila se v Nových Dvorech, to je městečko mezi Kutnou Horou a zámkem Kačina na východ od Prahy. Oba sourozenci společné dětství prožívali v Nových Dvorech, společně chodili do pětitřídky, která byla v místním zámku, společně se potom v r. 1911 přestěhovali do Kolína, když maminka tam začala pracovat v hotelu. Sestra Božena šla v r. 1911 do učení k sestřenici, paní Bohumile Bloudilové, což byla dáma starší než oni, která si zřídila svůj vlastní ateliér, který se jmenoval Rafael, později Rafaela. U té paní Bloudilové, kterou máme hned na začátku výstavy představenou autoportrétem, se Božena tři nebo čtyři roky učila a v roce 1914 získala výuční list, že je výborná fotografistka, specialistka na retuš. To znamená, že na rozdíl od svého bratra, který když mezitím začala válka, šel do války, kde přišel o ruku a teprve v roce 1920 nastoupil na grafickou školu, kde se začal věnovat fotografii. Dá se tedy říci, že v profesionalitě ho Božena předstihla takřka o celých 10 let.
Sudek absolvoval grafickou školu a v roce 1927 si pořídil ateliér se svým přítelem Adolfem Schneebergrem, což je právě ten dnes zrekonstruovaný ateliér. A v roce 1930, když už se pomalu začal ten podnik rozjíždět, se do Prahy přistěhovala i Sudkova sestra Božena. Stala se tedy zaměstnankyní svého bratra a vedla mu veškeré účetnictví, korespondenci, přehled o zakázkách a vyřizovala mu všechny věci profesionální, včetně retuše v případě portrétů. Ale také mu zajišťovala rodinné zázemí, starala se mu o domácnost a celý následující život vlastně žila ve stínu svého bratra. Já jsem přesvědčen o tom, že Sudek by určitě byl Sudkem i bez své Boženy, ale každopádně by nemohl rozvinout své obrovské dílo do takové šíře, Jednoruký muž, ač sebepracovitější a houževnatější by nemohl vytvořit dílo, které přesahuje více než 40 tisíc fotografií: jak profesionálních portrétů, reprodukcí uměleckých děl, tak potom zejména po roce 1940 rozsáhlou výtvarnou tvorbu – výtvarné fotografie. Paradoxní právě je, že on se po té strašné zkušenosti z 1. světové války naučil odolávat osudu a právě za 2. světové války v roce 1940 rozvinul svou obrovskou citlivost do toho jedinečného Sudka, který se stal světovým autorem. Začal dělat tu tzv. subjektivní fotografii, začal fotografovat okno svého ateliéru a další věci a paradoxem je, že pak ten vrchol a největší rozsah v jeho výtvarné práci jsou 50. léta. Tak strašlivá doba a zrovna v této době zrovna on i jeho sestra a jejich blízcí žijí vlastně velice svobodně v naprosto nesvobodných poměrech. To považuji za nejdůležitější, protože když my dneska žijeme ve svobodných poměrech a ještě k tomu nadáváme, tak je to trochu paradox.
Každopádně tato výstava je věnovaná Boženě Sudkové, která vždy zůstávala ve stínu. Paní doktorka Fárova, když přebírala pozůstalost Josefa Sudka pro UPM, dala stranou soubor asi 30 fotografií drobného formátu s přípisem, že jsou to práce Boženy Sudkové. Božena nikdy neměla ambice stát se fotografkou výtvarnicí. Skutečně se jen podílela na bratrově celoživotním díle, ale my jsme si dovolili připomenout nejen její osobu ale i drobné práce zhruba z let 1911 až 1922, kdy některá témata pak nacházíme obdobně i v díle jejího světově uznávaného bratra. To jsou třeba témata portrét se stolní lampou nebo nokturna. Je to stále ten duch, který stále byl v rodině Sudkově. Na této výstavě, která je komponovaná velice jednoduše, nacházíme rané práce z 30. let. Pohledy z Kaňku k rodným Novým Dvorům, samozřejmě je tady také ukázka z Kutné Hory. Jsou to nejrůznější fotografie z nejrůznějších dob, které připomínají životní osud obou sourozenců. Výstavu jsme doplnili malou projekcí, kde je část dokumentů, které končí zhruba v roce 1932 a pak je tam jedna fotografie zde přítomného Jovana Dezorta, kterou jsem ukradl z jednoho katalogu a zařadil jsem ji. Tato fotografie korunuje celou projekci a je oddělena jedním černým intervalem, pak je Jovanova fotografie, a následuje další černý interval, aby tato fotografii vyzněla v plné síle.
Nyní je mou velkou povinností i radostí přivítat člověka, který mnohé pamatuje a nedávno oslavil kulatiny. Je to pan MUDr. Petr Helbich, člověk, který se seznámil s Josefem Sudkem v r. 1950 a od r. 1957 s ním byl ve stálém styku jako jeho asistent, lékař a hlavně blízký přítel. Dovolte, abych využil této příležitosti a předal mu slovo.
MUDr. Petr Helbich:
Já jenom kratičce jako slovo pamětníka. Protože v těchto místnostech jsem trávil všechny neděle od té chvíle, kdy se sem Josef Sudek přistěhoval v roce 1959 až do jeho skonu, který jsem prožíval vlastně také tady, protože Sudek zemřel při převozu do nemocnice, kdy jsem ho doprovázel. To je smutná vzpomínka. Pak vzpomínám, že tu Sudek připravoval dvě výstavě ke svým osmdesátinám: jednu do Brna a jednu do Prahy, zkrátka ty nedělní odpoledne… ale zpět k paní Sudkové, které je věnována tato výstava.
Pokud já si vzpomínám, tak paní Sudková se do profesních a dokonce ani přátelských záležitostí nemíchala. Za prvé v těch letech, kdy já jsem Sudka poznal, ona byla v ateliéru dole jen velmi vzácně. Ona většinou byla u maminky v Kolíně. Já si ještě vzpomínám na Sudkovu maminku a při té Sudkově smrti to byla zase moje maminka, taky lékařka, která u toho trošku asistovala. Paní Sudkovou jsem poznal jenom, když např. připravovala Pepovi oběd. To bylo vždycky odpoledne okolo druhé hodiny odpoledne. Protože Sudek spával za touto zdí vždycky od 12. do jedné hodiny odpoledne. To se vědělo, že sem nikdo nemá chodit. Já jsem byl jeden z prvních, který tam v neděli za ním přišel. Sudek se nasnídal a pak šel dolů do ateliéru na Újezd a tam už byl pro něj připraven oběd a paní Sudková mu navařila. Ještě jedna poznámka: oni se skutečně navzájem titulovali Sudku a Sudková, vzácně mu paní Sudková řekla Pepo, ale on ji nikdy ne, on ji oslovoval vždycky jen Sudková. „Sudková, prosím tě tenhle stín mi spoj“, to se k ní obracel jako k retušérce. Paní Sudková, pokud si vzpomínám, nikdy se Sudkem nechodila na koncerty. Sudek chodil na koncerty do Rudolfina nebo do Smetanovy síně, třeba třikrát týdně. Také do té úterní společnosti, to byly ty Sudkovy známé úterky na Újezdě, tak si nevzpomínám, že by byla přítomná, a pokud ano, nikdy do nich nezasahovala. Snad jenom přísným zákazem kouření, ale nic se nepodávalo, žádný alkohol. Také se tam slavily Silvestry, tak to se snad něco podávalo, ale paní Božena se také nezúčastnila. Já jenom v rychlosti, protože když se rozpovídám, tak se musím brzdit.
Paní Sudkovou jsem po Sudkově smrti poznával jenom tak, že jsem ji přes plot podával něco, co uvařila ještě moje maminka, třeba na Štědrý den jsem ji nosil polévku nebo tak, to jsem ani už nechodil dovnitř, jenom jsem zazvonil před zahrádkou, paní Sudková vyšla a převzala to přes plot. Takže já jsem naposledy viděl paní Sudkovou před tím vyhořením. Nezlobte se, jestli řeknu správné datum, bylo to v květnu 1985. To já jsem právě nezažil, protože tou dobou jsem ležel na Bulovce a brali mi ledvinu. Potom jsem vynechal a mezitím jsem se dozvěděl, že paní Sudkovou odvezli do nemocnice Na Františku. Tam jsem za ní už uzdraven chodil a pak jsem ji ještě pravidelně navštěvoval v LDN v Motole. Protože tam jsem byl tehdy také zaměstnán. Potud mé vzpomínky na paní Sudkovou, hrozně milou paní, oddanou svému bratru, věrnou po všech stránkách. Ještě jedna poznámka o tom, jak oni k sobě lnuli. Jednou když jsem sem přišel, tady v těchto místech bylo rozestláno, Sudkova postel byla támhle na slamníku a najednou koukám, vedle v místnosti byla matrace. Paní Sudková si totiž zlomila ruku a on ji okamžitě vzal k sobě, tady ji uložil a tady se o ni staral. Měli k sobě moc krásný vztah.
Jan Mlčoch:
Každopádně ten dovětek samozřejmě je, že po roce 1985, když dole vypukl ten požár, tak paní Sudková byla odvezena a už nikdy se do ateliéru nevrátila. A když zemřela v r. 1990, tak už předtím se realizovaly ty dary. Protože Sudek, aniž by zachoval svou poslední vůli, tak skrze svou sestru nabídl UPM všechny své fotografie a Technickému muzeu veškeré vybavení ateliéru, Národní galerii všechny obrazy, kresby, grafiky, sochy, reliéfy, co byly v ateliéru i tady. A jak to tak bývá, tak osudy těch věcí byly různé. Celá ta fotografická pozůstalost byla rozdělena na tzv. užitnou část, ta šla do Ústavu dějin umění – to byly tisíce věcí, které tam teď po letech dávají dohromady. Nejlepší výtvarné věci šly do Národní galerie, ale co nechtěla NG, to šlo třeba do Roudnice. A nejhloupěji se asi zachovalo Technické muzeum, které prohlásilo prostřednictvím svých pracovníků, že by si vybrali jen to, co nemají ve svých sbírkách. Takže to bylo bohužel asi to nejhloupější, co mohli udělat, protože se mohl zachovat veškerý inventář ateliéru. Každopádně část těch fotoaparátů byla rozdána mezi žijící fotografy a někteří z nich, s nimi pracovali v pozdějších letech, jako např. Jan Reich, který fotografoval právě s velkoformátovou kamerou Josefa Sudka, nebo skupina Český dřevák, která také pracovala se Sudkovou kamerou.
My jako UPM každopádně považujeme paní Sudkovou za jednu z největších mecenášek, kterou tato země poznala. Paní Sudková dala všechno naprosto nezištně a Sudek se v následujících 30 letech skutečně dostal do světového povědomí i díky této štědrosti. Konec konců i zde jsme z důvodu, že si to paní Sudková a její bratr přáli.
Připomínám ještě dominantní exponát. To je noční košile a Sudkův ručník. Tam je vidět, že přestože to nebyli lidé chudí, ani chudá firma, žili velmi skromně. Ale nesmí se zapomínat, že jakkoliv byli skromní, co se týče jejich potřeb, např. bydlení, jídla atd. v tom byli, řekl bych, až plebejci, jedlo se třeba z papíru, tak Josef byl aristokrat, co se týče jeho uměleckých zájmů. Ať to byla nejlepší hudba, nebo nejlepší výtvarné umění – v tom byl absolutní aristokrat. Takže to bylo geniální propojení prostoty a nejvyšší umělecké náročnosti. Co si víc přát! Děkuji panu doktorovi. A všem přeji hezký podvečer!
Výstava: Božena Sudková/Josef Sudek – Krajina dětství, MUDr. Petr Helbich a Jan Mlčoch, foto© Petr Šálek