Galerie ve věži, Novoměstská radnice, Karlovo nám. 1, Praha 2
Od 8.10.2026 do 25.10.2026 – otevřeno denně kromě pondělí 10 – 18 hod.
Doprovodný program: Komentované prohlídky 13.,10. a 22.10.2026 vždy v 17 hod.
více o autorovi: valecka.eu
Událost se postupně mění ve vzpomínku, vzpomínka v historku a historka v legendu.
Právě do tohoto prostoru mezi skutečností a vyprávěním – opět – vstupuje Jaroslav Valečka ve výstavě Paměti pyromana.
Malíř Jaroslav Valečka, foto: Petr Šálek
Soubor obrazů vzniklý převážně během posledních dvou let vychází z příběhů, které autor slyšel, zažil nebo převzal z kolektivní paměti prostředí, k němuž se dlouhodobě ve své tvorbě vztahuje. Jsou to příběhy katastrofické, absurdní, někdy kruté a často podivně směšné. Jejich dějištěm přitom není svět velkých historických událostí. Odehrávají se mezi domy, zahradami, kůlnami, komíny, plynovým potrubím a hromadami dřeva.
Titul výstavy odkazuje k příběhu muže, kterému sousedka soustavně kradla dřevo na topení. Když během let zmizelo několik kubíků polen, rozhodl se nastolit vlastní spravedlnost – několik kusů navrtal, ukryl do nich staré patrony a vrátil je na hromadu. Sousedka si je podle očekávání odnesla a zatopila s nimi. Následný výbuch její komín nevydržel. Vypravěč celou událost uzavřel jedinou větou – ´Výbuch prý byl parádní.´
V této lakonické pointě jako by byl obsažen princip celého valečkovského univerza. Provinění je malé a všední, trest nepřiměřeně spektakulární a hranice mezi tragédií a groteskou téměř neexistuje. Spravedlnost zde nevykonává instituce ani abstraktní morální řád. Přichází v podobě exploze, požáru, kulového blesku či jiné události, která může působit jako bizarní zásah vyšší moci.
Valečku fascinuje právě okamžik, kdy do banality každodennosti vstoupí něco, co ji náhle přesáhne. Bagrista překopne plynové potrubí a běžná pracovní situace se během několika vteřin promění v apokalyptickou scénu. Kulový blesk se stává téměř nadpřirozeným návštěvníkem. Náhoda získává podobu osudu. Za každým takovým obrazem můžeme hledat konkrétní událost, ale zároveň se před námi otevírá cosi obecnějšího – pradávná potřeba člověka chápat katastrofu jako znamení.
Oheň proto v Pamětech pyromana není jen efektním malířským motivem. Je destruktivní silou, ale také nástrojem proměny. Ničí věci a současně odhaluje charaktery. Přináší trest i očistu, chaos i zvláštní formu spravedlnosti. Především však narušuje zdání bezpečí. Valečkovy domy, krajiny a vesnická zákoutí mohou působit důvěrně, ale jejich klid je vždy pouze dočasný. Pod povrchem každodennosti jako by neustále existovala možnost náhlého zvratu.
Valečkovy obrazy přitom nelze chápat jako ilustrace konkrétních historek. Vyprávění je spíše iniciačním momentem, který malíř převádí do vlastního obrazového světa. Konkrétní událost se zbavuje dokumentárnosti a vstupuje do prostoru, kde se osobní vzpomínka prolíná s kolektivní zkušeností, realita s představivostí a současnost s něčím téměř archetypálním.
Významnou roli zde hraje také černý humor. Není dodatkem k tragédii ani prostředkem k jejímu zlehčení. Patří přímo ke způsobu, jakým jsou tyto příběhy uchovávány a předávány. Katastrofa se po letech může stát nejlepší historkou večera. Strach se promění v anekdotu, neštěstí získá pointu a skutečný člověk se v opakovaném vyprávění začne podobat postavě z lidové pověsti. Čím více se příběh vzdaluje původní události, tím větší svobodu získává.
Není důležité rozhodnout, zda se všechny Valečkovy “ohnivé historky“ odehrály přesně tak, jak jsou vyprávěny. Možná ano.
Možná byly během let vylepšeny, zdramatizovány a opatřeny dokonalejší pointou. Jejich síla je ve způsobu, jakým si lidé prostřednictvím příběhů vytvářejí vlastní mytologii místa.
Paměti pyromana jsou tak kronikou světa, v němž se za zdánlivě obyčejnou realitou neustále otevírá prostor pro osudovou náhodu, grotesku a zázrak.
Protože v tomto světě není nikdy úplně jisté, zda právě přihlížíme neštěstí, zázraku, nebo spravedlnosti, která má poněkud svérázný smysl pro humor.
PhDr. Renáta Mužíková, Ph.D.
kurátorka výstavy