Pomíjivost, konečnost a nicotnost života i lidského úsilí, o kterém mluví starozákonní kniha Kazatel, je tématem rozsáhlé výstavy Vanitas. I když moderní společnost téma smrti ráda vytěsňuje a moc o ní nemluví, je nezpochybnitelná a nevyhnutelná. To více než kdy jindy připomenuly události posledního roku. Expozice, která je již od loňského prosince nainstalovaná v Centru současného umění Dox, se ve středu 12. května 2021 konečně otevřela pro veřejnost. Nabízí více než 300 děl od téměř 70 současných umělců.
Otto M. Urban, kurátor výstavy, foto© PetrSalek.com
Vanitas se jako námět objevuje v umění již od rané renesance a nepřestává se projevovat v tvorbě umělců až do současnosti. Typickými náměty jsou zátiší s květinami jako alegorie stárnutí a pomíjivé krásy, anebo s lebkou, případně jinými kosterními ostatky jako symboly konečnosti a smrti. Současná výstava zachycuje toto nadčasové téma v novém pojetí i originálním zpracování. Zastoupeny jsou malby, grafiky, plastiky, instalace i konceptuální projekty. Některé práce vznikly speciálně pro tuto výstavu, jiné jsou již staršího data. Symbolický úvod do výstavy tvoří nástěnná instalace Paradise Lost, kterou z živých orchidejí vytvořil italský výtvarník Eugenio Percossi a která bude v průběhu trvání výstavy postupně vadnout.Foto© PetrSalek.com
Ať už je téma jakkoli vážné a pochmurné, výstava nevzbuzuje smutek ani beznaděj. Různorodé formy a přístupy, nápaditost a rozmanitost výtvarného ztvárnění vzbuzují údiv a nadšení nad komplexností a originalitou, s jakou je možné se k tématu vyjádřit. Socha obrovského vztyčeného ukazováčku Kryštofa Hoška anebo filigránské porcelánové figurky od Terezy Eisnerové, fotorealistické kytice od Jana Mikulky vedle abstraktních květin Daniela Pitína, surrealistické objekty Jana Švankmajera nebo série plastických kompozic rostlinných tvarů od Krištofa Kintery – diváka ohromí výběr technik, materiálů, rozměrů a stylů. Umístění výstavy do dvou podlaží navíc navozuje dvojí ladění. Větší část expozice v přízemí budovy obsahuje práce provokující větší barevností, hravostí i ironickým nadhledem. Intimnější prostor v horním patře je naopak klidnější a meditativnější. Obraz červeného srdce obklopeného barevnými květy od Jiřího Petrboka v první části výstavy a série černobílých obrazů lebek s vloženými nápisy ze židovských náhrobků od stejného autora na jejím konci ilustruje oba rozdílné přístupy. Závěr tak jednoznačně vyznívá v duchu biblického citátu o marnosti. Minimalistická fotografická zátiší Ivana Pinkavy, mramorová Smrt Amora od Matouše Háši inspirovaná fotografií syrského chlapce utonulého na cestě za svobodou, a tmavý olej Josefa Bolfa s ohlížející se mužskou postavou uzavírají přehlídku, která nechce být depresivní, ale jen upozorňuje na to, že náš čas je vzácný, protože je omezený.
Kurátorem výstavy je Otto M. Urban. Výstavu v červnu doprovodí tištěný katalog.
Výstava je přístupná od středy do neděle, vždy od 12.00 do 18.00 hod. – předběžné trvání výstavy je do konce srpna 2021.
Text: Soňa Šálková, Foto: PetrSalek.com