Foto: Tereza Vlčková
A PERFECT DAY, TEREZA …! Rozhovor s fotografkou Terezou VLČKOVOU od Aleny Gabrielové
Studujete dvě vysoké školy souběžně a říkáte, že se skvěle doplňují. Co vám studium přináší a jak ho zvládáte?
Jako první jsem začala studovat zlínskou univerzitu, první rok v zadání převažovaly spíše technické věci, fotografování skla, porcelánu a stříbra, což pro mě nebylo až tak kreativní. Zpětně vidím, že bylo důležité tím vším projít. Jsem vděčná, že umím pracovat s technikou a dosáhnout požadovaných výsledků. Každopádně studium na zlínské škole není jenom o „reklamní fotografii“, důraz na kreativitu je zde veliký. O studiu na ITF v Opavě, jsem uvažovala hned po maturitě. Hodně lidí mě zrazovalo, že to nezvládnu. Přesto jsem se pokusila a vyšlo mi to. ITF je dálkové studium, 5x do roka se sejdeme, během tří denních seminářů člověk získá velké množství informací a nabíjí ho to. V té době jsem cítila, že se ještě potřebuji vzdělávat formou denního studia. Obě školy se vzájemně a vhodně doplňovaly. Nerada bych ale nějakou školu upřednostňovala. Obou si vážím stejně.
Co nebo kdo vás inspiruje?
Ovlivňuje mě všechno, co prožívám. Sleduji filmy, čtu knížky, chodím na výstavy. Neřekla bych, že mě inspiruje něco konkrétního a není to pouze jediný umělec, jenž by mě svou tvorbou zásadně ovlivnil. Stejně na mne může působit i myšlenka; na mou tvorbu může mít vliv i hudba, sen, nebo obraz, díky kterému si něco uvědomím.
Z českých fotografů mě zajímá tvorba Ivana Pinkavy, Václava Jiráska a Josefa Koudelky. Ze světových se mi hodně líbí Gregorry Crewdson, Loretta Lux, Betina Reihms, Rineke Dijkstra, …
Jakou máte ráda hudbu?
Mám strašně široký rozsah, od vážné hudby přes alternativní, trip-hop, elektroniku, elektronický jazz, kubánskou, či jinou etnickou hudbu. Poslední dobou hodně a ráda poslouchám Philipa Glasse. Zásadní jsou pro mě Einstürzende Neubauten, PJ Harvey a Nick Cave, ale také Tricky či Massive Attack. Je toho hodně, co se mi líbí.
Ve vašich souborech se objevují výhradně holčičky, dívky, ženy. Láká vás fotit také muže?
Do této doby jsem fotila převážně ženské modely, protože dívky zapadaly do mých konceptů. Mužský element pro mne neměl zatím v mých dosavadních souborech žádný význam. Cítím, že v dalších souborech s mužským faktorem bych pracovat chtěla a mohla. U dívek a žen cítím zasněnost, pud mateřství. Z mužů jde energie mnohdy úplně jiná. Myslím ale, že teď jsem našla postoj, který k nim chci zaujmout a doufám, že pro mé fotografie bude přínosem. Takže muži budou, ale v menší míře.
Foto: Tereza Vlčková
Někde jste zmínila, že jste stydlivá. Jak to překonáváte, když vidíte na ulici model, který přesně potřebujete a chcete ho oslovit. A jak při focení?
Když fotím, zábrany opadnou, zajímá mě převážně fotka, model, výsledek. Na další vlivy nezbývá prostor. S oslovováním na ulici mám trošku problém a moc to nedělám. Ale několikrát jsem kolem sebe viděla tak úžasné typy, že jsem pak hodně litovala! Zrovna dvojčata jsem hledala strašně špatně, ještě s mou konkrétní představou … Jedny jsem našla úplně náhodně. Nakonec jsem se přece osmělila a maminku dvojčat oslovila. Občas, když mě člověk moc zaujme, dokáži se překonat, ale trvá určitou dobu než se odvážím navázat kontakt s modelem.
Fotíte lidi ze svého okolí, které znáte?
Vybírám si vizuálně zajímavé lidi, kteří splňují požadavky a kritéria pro mé fotografie. Někdy se stává, že jde o mé kamarády, přátele nebo rodinu, ale spoustu modelů si vybírám z modelingových agentur. Zpočátku, ještě při fotografování série „Little Garden“, jsem se bála oslovovat modelingové agentury. Fotila jsem kamarádky, které se mnou podnikaly složitá focení. Sama jsem jim česala vlasy, líčila je, dělala si asistenta a ještě stihla fotit. To už si v této chvíli nedokáži představit. Spolupracuji s modelingovými agenturami, jak u dětí, tak u slečen a občas také s vizážistkou. U složitých projektů až se třemi asistenty. Na „Little Garden“ jsem si hodně věcí zkusila sama, což mělo velký význam pro mou budoucí práci na dalších souborech.
Vaše fotografie jsou stylizované, vše máte předem promyšlené do nejmenšího detailu. Nějak si vás nedovedu představit s fotoaparátem neustále po ruce, abyste nepropásla neopakovatelný záběr. Pletu se?
Fotografuji inscenovaně, převážně fotím své soubory a projekty. Pro další focení prostě není místo. Nebaví mě fotit rodinné akce, ani nefotím kamarády, uchovávám si jen vzpomínky na ně. Musím si ale koupit malý digitálek a fotit, protože nemám žádný deník svého života. Fotografuji dvakrát, třikrát do měsíce své projekty a nejsem zvyklá být neustále přilepená na „foťák“, jako to mají dokumentaristé. Ovšem situace, které potkávám mě mohou dále inspirovat.
Souvisí soubor „Two“ také s vaším vztahem k sourozencům, pokud je máte? Chtěla byste mít své dvojče?
Foto: Tereza Vlčková
Mám o dva roky mladší sestru. Obě jsme velmi rozdílné, já jsem spíš emocionální spontánní typ, který všechno strašně prožívá. V životě mám chaos a vždy jsem tíhla k uměleckým oborům. Sestra je hodně racionální člověk, má vše naplánované a víc se vzhlíží v oborech jako matematika, ekonomie. Jsme vlastně úplné protipóly a náš vztah je výjimečný v tom, že se od sebe na těch kontrastech můžeme učit. Ale možná tam je touha mít někoho hodně blízkého.
Pojďme k souboru „A Perfect Day, Elise…“. Jak probíhalo focení?
Žiji ve Valašských Kloboukách, kde trávím většinu volného času a Valašsko mám velmi ráda. Téměř všechno fotografuji v okolí, ale některá místa pro mne začínají být hodně ofocená a cítím, že potřebuji lokalitu přesunout někam jinam. Vyhledávala jsem místa na vršcích, kopcích a hřebenech, která by mě uchvátila hloubkou nebo atmosférou. Chtěla jsem, aby vznášející se dívky měly ještě blíž k jakémusi „duchovnu“. Prakticky to bylo náročné, modelky jsem nutila vyskakovat co nejvýš. U některých fotografií je asistent vyhazoval do výšky. Focení bylo velmi příjemné, alespoň pro mne; nevím jak pro modelky. Pro mne je to vždy zážitek. Jde o ztvárnění vize, nebo uskutečnění nápadu. Když je po všem, jsem plná dojmů a často nemůžu spát, jak se na dané fotografie těším.
Vaše fotky působí snově, je tam přítomná určitá časová nezařaditelnost. Kontrastuje to s tím, že je hodně dotváříte v počítači.
Kontrasty na fotografii mě baví. Šest let jsem dělala jen černobílou fotku klasickým způsobem a oblíbila si zvětšování v komoře. Focení se středním formátem na diapozitivy bylo finančně hodně náročné. Proto jsem si koupila digitální fotoaparát. který odpovídá rychlosti doby, neboť fotograf má data hned a u dalšího focení se může vyhnout chybám předešlým. Dnešní digitální přístroje dosahují vysoké úrovně. S počítačovými programy jako Photoshop se fotografie dá barevně a tonálně upravovat.
Ale jinak máte pravdu, časová nezařaditelnost je jeden z faktorů, se kterými ráda pracuji. Mám ráda určitou nejistotu a váhání, zároveň jsem velký perfekcionalista, takže dbám na technickou dokonalost fotografií.
Foto: Tereza Vlčková
Připravujete nový soubor a tentokrát nebudete fotit v přírodě, ale v interiérech. Můžete něco prozradit? Kdy ho uvidíme?
Všechno připravuji dlouho, realizace souboru trvá rok, někdy i déle. Chtěla jsem se pustit do něčeho nového, focení v přírodě mi v tu chvíli nepřišlo přínosné. Ráda posouvám u fotografování hranice a zkouším nové věci. V zimě je focení také daleko složitější, i když teď mám hodně zimních nápadů a na sníh se těším.
Soubor v interiérech už mám rozpracovaný, zaměřuji se na fotografování v kulturácích. Zatím jsem fotila jen jeden, protože jsem nenašla žádný vyhovující prostor. Má představa interiéru je „socialistický realismus“ – „krabice“, dřevěné stěny, strop, podlahy, pódium, prostě všechno ze dřeva a opona. Působí to celkem depresivně. Druhá představa je podlaha hvězdicovitého tvaru, střídání černé s bílou, mozaika. Vždycky si něco vyfantazíruji a pak to složitě hledám. Nějaké tipy by se hodily!
Tento rok je pro vás hodně úspěšný, získala jste několik prestižních ocenění, vystavovala v zahraničí, začalo se o vás víc vědět. Jak to vnímáte?
Této situace si vážím a jsem velmi šťastná. Na začátku jsem byla trochu v rozpacích, bylo toho na mne najednou moc. Teď už mám určitý odstup, snažím se žít daným okamžikem, i když si říkám, že takhle se mi pořád dařit nemůže. Čekám, kdy se to zastaví a možná přijde pád, což může mít vliv na mé pozdější soubory. Dělám, co mě baví a mým snem je, uživit se volnou tvorbou. Takže jsem vděčná za situace, které mi to umožňují.
Text Alena Gabrielová, publikováno: 8.12.2008