Zdeněk Burian, foto: Retrogallery
Vladimír Prokop, velký obdivovatel a znalec díla malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana, o němž vydal několik monografií a byl také kurátorem Buriánovy úspěšné výstavy v Jízdárně Pražského hradu v roce 2005, nám poskytl krátký rozhovor u příležitosti zahájení současné výstavy v Obecním domě.
Artmagazin.eu: Spolu s Jakubem Slukou jste kurátorem současné velké retrospektivní výstavy Zdeněk Burian: Širým světem. Jak se tato výstavy odlišuje od výstavy v roce 2005?
Vladimír Prokop: Tvorbě Zdeňka Buriana se věnuji již 30 let a stále hledám nové úhly pohledu na jeho odkaz. Svým žánrovým rozpětím a technickým přínosem je jeho dílo bezesporu unikátní v celoevropském kontextu. Na rozdíl od výstavy na Pražském hradě je tato výstava pojatá tematicky a přál bych si, aby byla podnětem k zamyšlení nad přínosem Zdeňka Buriana pro současnou dobu.
Malíř Zdeněk Burian, výstava Širým světem, Obecní dům, 2019, foto: Petr Šálek
Artmagazin.eu: Při pohledu na jednotlivé obrazy na výstavě upoutá dynamika jejich kompozice a precizní zpracování. Vytvářel si Zdeněk Burian skici pro jednotlivé kresby?
Vladimír Prokop: Burian měl doma gauč a v něm měl tisícovky skic, nikdy nepracoval tzv. „a la prima“. To by si netroufl, dělal si tužkové skici, někdy i akvarely, ale je pravda, že ke konci života už zapůsobil čas nebo i únava, a některé kresby pak maloval přímo. Ale pro své věci z 20. nebo 30. let si vždycky dělal skici, neuvěřitelné množství skic.
Artmagazin.eu: Jaké zdroje měl pro scény z exotických destinací, on přece necestoval?
Vladimír Prokop: To je pravda, on nikdy necestoval. Akorát byl jednou v Itálii, tam se málem utopil, a pak byl ještě v Berlíně. Kdysi vycházel takový americký časopis, něco jako ilustrovaná geografie, řekl bych předchůdce dnešního National Geographic, a Burian si z něho vystřihoval od svých 12-13 let. Měl učitele ve Štramberku, jmenoval se Peter Bartoň, a ten mu tyhle časopisy přes známé sháněl. Vytvořil si tak postupně nesmírně obsáhlý archiv, kde měl tisíce a tisíce výstřižků. Ten archiv byl tematicky uspořádán podle jednotlivých hesel, např. Afrika, zbraně apod. Když mluvíme na rovinu: v mé monografii několikrát poukazuji na to, že Burian přesně reprodukoval nějakou scénu z fotografie. Např. u jedné scény s lovem tuňáků není skoro žádný rozdíl mezi kresbou a fotografií, samozřejmě kompozičně ne výtvarně.
Malíř Zdeněk Burian, výstava Širým světem, Obecní dům, 2019, na símku: Vlastimil Ježek, Jakub Sluka, Vladimír Prokop, Ondřej Mueller, foto: Petr Šálek
Artmagazin.eu: A jak to bylo s ilustracemi k Štorchovým Lovcům mamutů, podle čeho postupoval tam?
Vladimír Prokop: Tam to bylo jinak. Eduard Štorch byl učitel jako já, ale byl velice nepříjemný – to já zase nejsem. A Štorch Buriana terorizoval. Zachovaly se celé stohy dopisů s výtkami. Tady schází noha, tady ten prst bych dal víc doleva. Tohle Buriana dost štvalo, ale jinak měl volnou ruku. Ale nesmíme zapomenout na to, že tyhle knížky vznikaly ve 40. – 50. letech minulého století. Paleontologové do toho tenkrát ještě tak nezasahovali. A profesor Augusta to byl vědec, toho takové kresby vůbec nezajímaly. Takže ty ilustrace jsou naprostá licence Zdeňka Buriana. Jak třeba vypadal Kopčem, Mamutík a další, tam neexistovala žádná korekce. Ono se dneska ví, že lidi v mladším paleolitu vypadali téměř stejně jako my, a možná byli i chytřejší, jen neměli mobil. Ale my máme díky Burianovi zafixované, že neandrtálci byli zaostalí. Je to možná dobře, že se nejedná o odbornou ilustraci a je tam určitá poezie autora. A možná, že by vědecká kresba ani nebyla tak zajímavá.
Malíř Zdeněk Burian, výstava Širým světem, Obecní dům, 2019, foto: Petr Šálek
Artmagazin.eu: Ty skici se někde zachovaly?
Vladimír Prokop : Moc ne. Nějaké jsou možná mezi sběrateli. Hodně skic ke Štorchovi mají např. v Hořicích. Ale většina je v nenávratnu. Tenkrát totiž platily jiné zákony. Burian byl zaměstnanec nakladatelství a ne umělec. Měl licenční smlouvy nejdřív s Vilímkem a pak Toužimským a Moravcem, ty se pak musely podělit o jednoho giganta. Podle licenční smlouvy Burian musel v přesném termínu vždy odevzdat ilustrace nakladateli. Nesměl je mít doma. Výhoda pak byla v letech 1948 a 1949, když se likvidovala nakladatelství. Na jedné straně je to tragédie, že ty kresby nezískal Burian, ale na druhé straně se díky tomu kresby zachovaly v Památníku národního písemnictví.
Děkujeme za rozhovor.
Zaznamenala: Soňa Šálková, foto: Petr Šálek