Jaroslav Šálek
Jaroslav Šálek, foto© Václav Sivko a Jaroslav Šálek
Dne 4. července 1916 se narodil obchodníkovi Josefu Šálkovi v Trhových Svinech syn Jaroslav, můj otec. Rodiče dali Jaroslava vyučit v Třeboni fotografem retušérem (1931-34). Za války byl totálně nasazen v rakouských Tyrolích, kde pracoval jako portrétní fotograf. Po skončení války působil ve francouzské agentuře Agence France-Presse jako fotoreportér a pak navázal v obdobné činnosti v ČTK. V roce 1947 poznal v Praze svou budoucí ženu Lily, která mu v roce 1948 povila syna Petra – tedy mě.
Jaroslav Šálek byl fotograf tělem i duší a zanechal po sobě velmi rozsáhlý fotografický archiv, obsahující mimo jiné jedinečné fotografie osobností politického a veřejného života od 30. Do 80. Let minulého století. Později se specializoval především na fotografování zvířat. V této oblasti je pravděpodobně nejvíce znám, protože mu vyšlo několik obrazových publikací, a to především v zahraničí. O jeho volné výtvarné tvorbě se toho zatím příliš neví a jeho fotografický archiv není zatím zcela katalogizován.
Náš příběh začíná v roce 1950, kdy si Petr Šálek začal hrát na pískovišti se synem grafika Václava Sivka Pavlem. Tady se při vytváření báboviček tátové seznámili a své přátelství prohlubovali při návštěvách třídních schůzek v ZDŠ Masná na Starém Městě, kam jejich synové docházeli. A v polovině 60. Let se tatíci pustili do společné spolupráce. Václav Sivko byl vyzbrojen grafickým viděním a jako učedník Josefa Sudka měl zajisté cit pro kompozici. Jaroslav Šálek jako vyučený fotograf ovládal fotografickou techniku i nasvětlení, filmy sám vyvolával a zhotovoval zvětšeniny. Výsledkem společného snažení byly desítky záběrů, z nichž některé můžete vidět na našem webu. Za života obou autorů byly negativy řádně očíslovány a pak uskladněny ve sklepě, kde jsem je objevil na začátku tohoto století. Zaujala mě jich nadčasovost i skutečnost, že mi spolupráce mého otce s panem Sivkem dosud zůstala utajena. Negativy jsem pouze naskenoval bez jakékoliv další úpravy. Věřím, že se nám s mým přítelem Pavlem Sivkem podaří po desítkách let tyto z mého pohledu velmi zajímavé fotografické experimenty ukázat širší veřejnosti na reprezentativní výstavě.
Petr Šálek
Václav Sivko, foto: Josef Sudek
Václav Sivko se narodil 29. června 1923 v Praze-Břevnově. Po absolvování malostranské reálky chodil v roce 1942/1943 do grafické speciálky k prof. Vodrážkovi, v roce 1943 krátce k prof. Trösterovi na Uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1943 se stal členem Umělecké besedy a v té době se také seznámil s Josefem Sudkem, u kterého byl přijat za učedníka. Josefa Sudka považoval za svého nejpodnětnějšího učitele. V roce 1945 se stal členem SČUG Hollar a skupiny 29. augusta v Bratislavě. Od roku 1942 pravidelně vystavoval na domácích výstavách, ať už spolkových, kolektivní či celostátních. Pracoval v různých redakcích uměleckých časopisů (Hollar, Výtvarná práce, Kruh, Květen, Plamen aj.). V letech 1956 – 1965 se stal vedoucím výtvarné redakce nakladatelství Mladá fronta, v letech 1967 – 1968 v nakladatelství Albatros. Svou ilustrační a grafickou tvorbou výrazně zasahoval do celé československé knižní produkce. Celkem ilustroval nebo upravil více než 500 knih, pracoval ale i v jiných oborech užitého umění (plakát, textilie, keramika, známková tvorba, kreslený film). Nejvýznamnější doménou byla však volná grafika. Byly to grafiky provedené suchou jehlou, čárovým leptem a barevnou litografií. Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie, nejrůznějších krajských galerií i galerií v zahraničí, ale také v soukromých sbírkách. Václav Sivko zemřel 11. 3. 1974 v Praze.
Pokud si matně vzpomínám, můj otec začal někdy od poloviny šedesátých let používat při své grafické tvorbě písmena. Obtiskával dřevěné litery různých typů písem na litografický kámen. Půvabné – a tak trochu prozaické – je už jenom to, jak k těmto sadám starých plakátových písmen přišel. Dostal je za své grafiky od sběratele, který místo peněz nabídl basy písem ze zrušené tiskárny a návdavkem přidal kamenné gotické ostění vchodu z nějaké hradní ruiny. Od razítkování písmeny přešel můj otec postupně i k dalším motivům, nejčastěji s pohádkovými tématy. Vyskládáním razítek vytvářel na litografickém kameni tvary, které byly potištěny razítky, ale zároveň vytvářely obrys známého nebo aspoň tušeného objektu (král, šašek, hlava, strom, židle, postava). Otisk na reálné věci dodával tomuto objektu nové sdělení, mohl být jinak čten i jinak viděn. Toto nové vidění věcí vytvářelo dojem, jako by věci snily své sny. Bylo to setkávání někdy až nepravděpodobné, vedle sebe byly otisky, které nesly svůj příběh, ale zároveň se setkaly náhodně s jinými příběhy. Otisky se staly dekorem v příběhu třetím, jež pomohly vytvořit vlastními příběhy. Je možné, že toto spojení několika skutečností, kdy jeden příběh nese i další příběh mého otce pronásledovalo již delší dobu.
Velmi dobře vím, že některé motivy leží v naší mysli dlouho. Jsou uschovány v paměti, zapouzdřeny v podvědomí, odkud neustále prosakují do vědomí, chytají se našich představ, chtějí se v nich zabydlit. Když jsou vyhoštěny, dál čekají na svou příležitost. Někdy zrají a najdou uplatnění, někdy jen celý život popichují, pletou se do umělcovy fantazie, postrkují jiné nápady, jiná sdělení a jiná vidění.
Možná, že jsou tyto fotografie, které dělal můj otec spolu s fotografem Jaroslavem Šálkem, jedním z pokusů vyjádřit něco, co bylo v jeho mysli uvězněno a náhle vytrysklo jako uvolněný podzemní pramen fantazie na povrch, který byl usměrněn sice v úzkém, ale vydatném pramínku, zaznamenán pomocí fotografické techniky, která se v daném okamžiku mohla zdát jako nejvhodnější, ale taky nejrychlejší.
Pavel Sivko
