Kavárna Mlýnská na pražské Kampě již téměř rok prezentuje asi dvacítku obrazů, které zapůsobí nejen lyricko-epickými náměty ale i velmi zvláštní podmanivou estetikou. Černobíle laděné malby zachycují výjevy s převážně ženskými postavami a zvláštně rozostřené portréty. Některé názvy obrazů jako Kupačka v ostravské laguně nebo Ráno v ostravských Laubech svědčí o sepětí autora se severomoravskou metropolí, jiné vyprávějí příběhy, které si divák musí sám domyslet.
Oslovili jsme tvůrce obrazů Michala Mihalčíka a on nám o sobě a svých obrazech řekl trochu víc.
Artmagazin.eu:
Máte krásný ostravský přízvuk, jak se Vám s ním v Praze žije?
Michal Mihalčík:
Žiju s ním v Praze už 30 roků. Mám totiž s jazyky trochu problém. Tata byl z vychoda ze Slovenska, druhá strana od mamky byla ze Slezska a mně se to dost motá.
Ing. Arch. Michal Mihalčík, kavárna Mlýnská na Kampě. Foto© PetrSalek.com
Artmagazin.eu:
Obrazy na výstavě nejsou datovány, kdy vznikly?
Michal Mihalčík:
Ostravská témata jsem maloval vesměs vloni a předloni: Portréty, víly a pověsti vznikly asi před třemi roky.
Artmagazin.eu:
To mě překvapuje. Například Kupačka v ostravské laguně vypadá na dost vzdálenou historii?
Michal Mihalčík:
Já mám Ostravu strašně rád a pořád tam jezdím, prožil jsem tam dětství, mám tam pořád bráchu a kámoše. Ostrava samozřejmě už dávno takhle nevypadá. Je to všechno fantazie navázaná na určité vzpomínky. Jsou tam konkrétní věci, moje reálné zážitky. Třeba ty Lauby – ta ulice už dávno nestojí. Kupačka v ostravská laguně kombinuje koksárnu Karolínku, což je skvostná industriální architektura, a laguny, které jsou mimo centrum. Mám to spojené se vzpomínkou. V ostravské laguně jsme kdysi byli s kámošem na čundru a spali jsme u jedné té laguny. Samozřejmě jsme trošku popili a nevíme, jestli se nám to nezdálo, ale viděli jsme tam plavat labutě. Ty laguny obsahují žíraviny. Tam když spadl chlap, tak už ho nenašli. Ty příběhy jsou sice vymyšlené, ale základem je reálná vzpomínka, reálný příběh.
Michal Mihalčík: Funus tety Margitky
Třeba Funus Margitky. Margitka byla moje teta z východního Slovenska, odtamtud pochází i můj tata, její bratr. Měli jsme ji s bráchou strašně rádi. Před dvěma roky umřela a my jsme tam jeli na funus. Tam to to porad funguje tradičně. Pohřeb trvá dva dny. Je to smutne a strašně důstojné, něco, co my tady vůbec neznáme. Do šesti se vůbec nepije. Až po zádušní mši se pak začne pít celou noc. Ten kostel na obraze je dřevěný, což není pravda. V té vesnici je klasicistní kostel. Ale všude okolo jsou dřevěné kostely, tak jsem ho tam namaloval.. Je to moje představa východního Slovenska..
Michal Mihalčík: Jeskynní vlk
Každý obraz má nějaký příběh. Ještě se mi líbí ten vlk s netopýrkama. Inspirovala mě jedna povídka z knížky příběhů z Jizerek. Je o výpravě horolezců na Huascarán. Jednoho libereckého horolezce na ni nepustili. Byl strašně nešťastný a pobýval v takové jeskyni v Jizerkách. Jednu noc tam začali lítat netopýři, on trošku zpanikařil a šel celou noc do Liberce. Tam si koupil noviny a zjistil, že ti jeho kámoši všichni zahynuli.
Artmagazin.eu:
A co znamená Ograbule?
Michal Mihalčík:
To jsou dívky nebo holky nejchudší z chudejch, co vybíraly zbytkové uhlí na haldách, To byla strašná robota. Já jsem je zpoetičtil, takže to nejsou sedřené baby, ale mladé holky, co pokuřujou.
Michal Michalčík: Ograbule
Artmagazin.eu:
A jakou používáte techniku?
Michal Mihalčík:
K tomu Vám řeknu taky příběh. Když byla v Domě u Kamenného zvonu výstava Tim Burton a jeho svět (2014), taneční studio Light, kde tančí i moje dcera, chtělo ve sklepě vytvořit interaktivní prostory, kde budou děti stavět jakýsi hřbitov z cukru. Nakoupili asi 100 kg cukru, ale nedošlo k tomu. A co teď s tím cukrem, že? Já jsem kdysi četl, že cukr může fungovat jako fixativ. Začal jsem to zkoušet, a začalo se mi to líbit. Jak totiž ten cukr na sebe váže ten pigment, tak vzniká chaos, rozpíjí se to, neřídím to já a žije to samo sebou. Třeba jako ty bílé čáry na portrétu mého syna.
Michal Mihalčík: Můj syn
Někdy se to ale rozpije blbě, tak to zopakuju. Tu plasticitu dělá taky ten cukr, on je mokrý a dává tomu takový lesk. Cukr ale váže vlhkost a někdy se mi stalo, že ty obrazy začaly úplně téct. Původně jsem maloval na papír, který vyráběl Kohinoor. Takový kreslící papír, co byl z jedné strany pogumovaný, ale oni ho přestali vyrábět. Teď maluju na španělský papír v roli, je úplně bílý a červenou řepu používám jako pigment. Ten narůžovělý nádech je někde vidět, ale někdy zůstává skrytý pod nánosem křídy. Kromě cukru a řepy, používám i různé čaje, kopřivy, byliny.
Artmagazin.eu:
Vy jste povoláním architekt. Jak dlouho už malujete?
Michal Mihalčík:
Já se tím neživím, dělám to pro radost. Kreslím odjakživa, ale obrazy jsem začal malovat tak před 7 – 8 roky. To víte, krize středního věku. Pohltilo mě to a začal jsem se tomu fakt věnovat. Předtím jsem dělal spíš jen skici pro mou práci architekta.
Artmagazin.eu:
Jaký typ architektury navrhujete?
Michal Mihalčík:
Máme s kolegyní Janou Strachotovou ateliér v Praze. Dřív jsme pracovali ve velké firmě a navrhovali velké komplexy. Teď spolupracujeme s ateliérem v Brně, který dělá občanské i společenské stavby, My s Janou děláme spíš menší, rodinné domy. Ze společenských staveb se nám ale povedlo společenské centrum dobrovolných hasičů v Lisovicích, na to jsem pyšný.
Kavárna Mlýnská, první obraz vpravo – Barbora
Artmagazin.eu:
Jsou Vaše obrazy na prodej?
Michal Mihalčík:
Mám ke všemu vztah. Je to spíš můj deník. Něco jsem rozdal kámošům. Ale něco je na prodej. Byl u mě kámoš a říkal, co s tím budeš, do pi**. dělat? A tak jsem to začal prodávat. Omlouvám se, že mluvím sprostě, ale v Ostravě se takhle mluví běžně.
Artmagazin.eu:
Kdyby teď praskla Slapská přehrada a na Prahu se valila voda, který obraz byste nejdřív zachraňoval?
Michal Mihalčík:
Určitě Funus a Barboru. Barboru mám strašně rád, ona je patronka havířů a kameníků. Podle pověsti byla křesťanka a její tata s tím nesouhlasil a zavřel ji do věže. Jí se podařilo utéct a, když ji honili drábové, tak se před ní otevřel prostor a ona utekla do podzemí. Ale pak ji přece jen chytli a při tom mučení jí uřízli jedno prso. Snažil jsem se do obrazu dát tu symboliku: Barbora s obnaženým prsem, tři havíři, tři lampy jako svatá trojice, věž a ve skále ten otvor. Je to trochu erotické, protože havíři mají rádi holky.
Děda byl havíř, od 12 roků fáral a pak zakládal KSČ na Ostravsku, ale já jsem měl štěstí na kámoše v Ostravě. V rodině jsme to neprobírali a nebyl jsem do ničeho tlačen, mohl jsem si utvořit vlastní názor. Za to jsem vděčný, že jsem měl takovou rodinu a pak okruh přátel, kteří mě ovlivnili.
Artmagazin.eu:
Už jste předtím někde vystavoval?
Autor: Michal Mihalčík
Michal Mihalčík:
Já nejsem žádnej umělec. Tohle je má první větší výstava. Před tím jsem měl jen něco vystavené v Brně. v kavárně Skleněná louka.
Artmagazin.eu:
Dokdy budou Vaše obrazy k vidění v Kavárně Mlýnská?
Michal Mihalčík:
Výstava tu začala vloni v půlce září (pozn. redakce 2020), ale pak to bylo strašně dlouho zavřené. Domluvil jsem se s majitelem Kavárny Martinem Kotasem, že tu výstavu necháme celý rok, takže tu zůstane do půlky září 2021. A pak převezu jen ostravská témata do Brna, do menšího prostoru v kavárně Skleněná louka.
Rozhovor s Michalem Mihalčíkem vedla Soňa Šálková, fotil Petr Šálek
Kavárna Mlýnská
Summary
For almost a year, the Mlynska Cafe on Kampa Island in Prague has been presenting about twenty paintings which impress not only with lyrical-epic themes but also with a very special captivating aesthetics. Mostly black and white tuned paintings depict scenes with predominantly female figures and strangely blurred portraits. Some of the names of the paintings, such as Bathing in the Ostrava Lagoon or Morning in Ostrava´s Lauby, testify to the author’s connection with the North Moravian metropolis, while others are telling stories that the viewer has to come up with himself.
The author of the paintings, Michal Mihalčik, is architect by profession and paints for mostly for himself. In the interview, he told us something about himself, about the themes of his paintings and his special painting techniques. His very first exhibition can be seen in the Mlynská café until mid-September.
@kavarna.mlynska @artmagazin.eu @petrsalek.com