Dům na pražské Kampě, známý jako Werichova vila, se otevřel pro veřejnost. Dům s bohatou historií spojenou především se skutečností, že jej obývaly významné osobnosti české kultury, nalezl důstojného pokračovatele v osobě kunsthistoričky, sběratelky umění a galeristky paní Medy Mládkové. Téměř 14 let usilovala o to, aby dostala objekt do správy a mohla v něm zřídit museum Jana Wericha a Jiřího Voskovce, kteří v domě po roce 1945 žili. Zatímco Voskovec zde strávil jen 3 roky a pak emigroval do USA, Jan Werich zde žil až do své smrti v roce 1980. Dalšími významnými obyvateli domu byli básník Vladimír Holan nebo historik umění Zdeněk Wirth. Werichův dlouholetý pobyt a skutečnost, že se zde velmi často setkával s přáteli a kolegy z umělecké scény však způsobily, že dům je v povědomí velké většiny veřejnosti spojen především s Janem Werichem, a proto se název vily omezil pouze na jedno jméno.
Městská část Praha 1, která je majitelem objektu, investovala do rekonstrukce domu citelně zasaženého povodněmi v roce 2002, 35 mil. Kč. Nadaci Jana a Medy Mládkové, která dostala objekt do 10-letého pronájmu, se pak podařilo něco nevídaného. Po letech komplikovaných jednání a po dvouleté rekonstrukci jí stačilo pouhých 14 dnů na to, aby v domě nainstalovala muzeum, zřídila kavárnu a zahájila provoz.
V prostorách původního bytu Jana Wericha, který se nacházel v 1. patře budovy, je expozice zasvěcená slavné éře Osvobozeného divadla a jejím protagonistům Voskovci + Werichovi a skladateli Jaroslavu Ježkovi. Jsou tu divadelní plakáty, dobové fotografie, slavná plastika Otokara Švece s dvojportrétem W+V a nechybí ani improvizovaná herecká šatna. Kostým Rudolfa II. a fotografie připomínají slavný film Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař, doplňuje je socha Golema ve sklepě domu. Z původního zařízení Werichova bytu se toho bohužel moc nezachovalo, ale jeho pracovna s psacím stolem a mechanickým psacím strojem působí velmi autenticky. Ze skutečné Werichovy pozůstalosti pochází sada rybářského náčiní, brýle a pověstné klobouky, které prý mistr s oblibou házel na hlavu kolotočového koníka, který stál uvnitř jeho bytu. Podobný koník stojí proto před vchodem do cukrárny v přízemí.
Werichova vila by neměla být pouhým muzeem, ale měla by podle svých provozovatelů sloužit jako kulturní a společenské centrum. Prostory pro koncerty, workshopy a debaty jsou pod střechou budovy. Na léto se plánuje otevření letního kina, lekce jógy nebo swingové večery. Nadace Jana a Medy Mládkové také jedná s dalšími institucemi o spolupráci a využívání prostor pro další akce.
Slavnostní otevření Werichovy vily, které proběhlo 30.června 2017, bylo velkou událostí. Davy nedočkavců si mohli poprvé prohlédnout nově otevřené prostory a zúčastnit se zahajovacího programu s četnými hosty. Předseda správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových, Jiří Pospíšil, nejprve omluvil paní Medu Mládkovou, která se ze zdravotních důvodů bohužel nemohla zúčastnit. Řekl, že po Museu Kampa, které oživilo zchátralý areál Sovových mlýnů, je Werichova vila, druhou významnou pražskou památkou, které paní Meda Mládková vrací zpět do života. Potom promluvila patronka projektu, paní Mathilda Nostitzová, jejíž předkové dům v 18.století přestavěli pro učitele svých dětí, významného obrozence a zakladatele slavistiky Josefa Dobrovského. Na své zážitky s Janem Werichem pak postupně zavzpomínaly další osobnosti, jako např. režisér Jiří Menzel, herečka Veronika Renčová, manželka filmového režiséra Jindřicha Poláka, herec Jan Přeučil s manželkou Evou Hruškovou, Jiřina Bohdalová, Karel Schwarzenberg nebo herec Jiří Hromada. Ze svého bydliště ve Švýcarsku přijela i pravnučka Jana Wericha Jana Hulik. V kulturním programu pak zazpívalo swingové trio Sestry Ježkovy s klavíristou Jakubem Šofrem a došlo i na stylové taneční vystoupení.
Kampa je místem s naprosto unikátní atmosférou, která motivuje a sbližuje. Přestože leží v srdci turistické zóny, je oblíbeným místem setkávání a odpočinku Pražanů. Otevření Werichovy vily je dalším krokem k udržení normálního občanského života v historickém centru Prahy.
30.6. 2017
Text: Soňa Šálková, Fotografie: Petr Šálek