Stefan Milkov V DOXU
Těšíme se na objevování Milkovova tajného života hned před vchodem do gigantické výstavy. Vítá nás slunný Pohodář jako socha Svobody v New Yorku. Velkolepé prostory DOXu a jim odpovídající koncept kurátora a ředitele Centra současného umění Leoše Války jsou adekvátní výběru soch, objektů a pláten z osmatřicetileté tvorby sochaře a malíře Stefana Milkova. Některé se rozprchly do světa, jiné byly svezeny a zapůjčeny z různých míst a z fundusu autora.
Hned zkraje na sebe hledí strohý Strážce a do sebe pohroužený bronzový Opilý anděl, věnovaný umělcům holdujícím světstkým radovánkám, alkoholu a lidem, kteří už mezi námi nejsou, jak se vyjádřil sám autor. Dvojici doplňuje o deset let mladší Adam s elektronickým tepem srdce a s jakousi představou, jak budeme v budoucnosti možná vypadat. Socha uvozuje jakési krajinné poselství či objevení zaniklé civilizace, jež se zjevují návštěvníkům v největší hale poseté obřími díly vážícími až tunu, dlouhými až čtyři metry. Litinový Corpus angelicus se svými osmi sty kilogramy nebo jakýsi abstrahizovaný vymřelý kytovec nazvaný Amorfoid či Astrální tělo se rozesetě povalují v šíré pouštní až fantaskní krajině. Amorfní a přitom v pevném těžkém materiálu uložené tvary se přelévají až ke stylu mašinizmu. Názvy soch vznikaly až poté, když se zjevila forma díla, během procesu práce. Je velmi důležité pobýt v instalaci bez dalších návštěvníků a zažít samotu pradávných neobydlených sídlišt’ a dramata zamrzlá do tvaru.
Scenérii doplňují velkoformátové obrazy, mohutný impakt zápasící s objekty ze stěn ve své černo – šedé dvourozměrnosti. A zápas s giganty dokáží ustát. Milkov se potřebuje na plátnech vyřádit, barevně odreagovat, jak sám podotkl. Maluje „teprve“ 15 – 20 let. Na samém konci této pradávné či jestli chcete futureskní krajiny se v teplém odstínu ve tvaru ukřižovaného tyčí nejmodernější vytuněný letoun B52 s pozitivním názvem Jesus Christ Superstealth. Křesťanské hodnoty se stýkají v nepravděpodobných transcendentálních aspiracích. Těžko se dá odhadnout, jestli jsou technologií smrtící zbraně nebo hledáním lepších lidských hodnot. Leckdy těžko vysvětlitelné popudy, říká umělec Milkov.
Další menší prostor vyplňuje klasický discobolos nazvaný Compact disc, podle autora má připomínat naše připoutání k digitálním nosičům, zároveň je člověk druhou rukou rudimentárně připoután k zemi. Méně rozměrné sochy s dobře rozeznatelným tvaroslovím prací z 80. let jsou Muž zasažený padlou hvězdou, Trůn a Kentaur a ty se řadí k pracem vystihujícím dobu po revoluci 89. Na výstavě v DOXu práce nejstarší.
Ikonické tématické objekty jako je Kouř z roku 2015, ten oslavuje i zatracuje lidskou radost a slabost, chatrný Anděl, jakoby se nechtěl postavit viklavýma nožkama na zkaženou zem, je jakýmsi dělníkem chránícím zbídačelé duše nebo nejkřehčí Výkřik z roku 1990. Je ho slyšet ve své černé nutkavosti jak křičí špičatě do zdi před sebou.
Kurátor Leoš Válka umně využil na tmavo bordó vymalovaného meziprostoru tak, že do jeho koutů usadil sádrově bílé Nositelé radosti a lásky z roku 2022. Kongeniální umístění.
Kurátor Leoš Válka
Použitý materiál se tu střídá od ještě mokrého dřeva, kdy voda stříká umělci při práci do tváře, až po sloučeniny těžkých kovů, železo, bronz či barvený plast nebo sádru. Stefan Milkov používá dřevěné barvené hranoly jako například u nové sytě červené vášnivé a toužebné dvojice na piedestalu uhrančivého roztoužení, Poslední tango.
Dalších několik soch se týká kleteb, bájí a pověstí, od předkřesťanských až po do dnes platící Memento mori. K nim patří socha Nevěřící Tomáš, kříž ručně vytesaný před vyhloubenou temnou dutinou. Dětinský apoštol Tomáš sahá do rány Kristovy, aby se přesvědčil, jestli vstal z mrtvých. Socha ležící u našich nohou, nikoli na oltáři.
Bolestným a přitom vtipně pojatým tématem je zacházení se zvířaty. Podnětem k sousoší je osobní zkušenost při pohledu na fotografii pyramidy zastřelených zajíců před zraky 150 hrdých mužů s pírky na klobouku. Stříbrný zajíc ztrnulý hrůzou před hlásnou troubou nemilosrdného člověka.
Ahasver zaklet do dřeva ve svém dlouhém kroku věčného chodce nebo sousoší svatý Kryštof s textem Kam kráčíš a my se s názvem díla ptáme, kam jdeme my a kým jsme?
No, hlavy máme velký, protože myslivna je na člověku nejdůležitější a tam se ukrývá všechno, shrne stručně umělec.
Text a fotky Háta Hlavatá