Fotografie ruské venkovanky nesoucí vahadlo se dvěma kýbly plnými vody vznikla v létě 2007 na Středním Uralu v osadě Kytlym, které se díky těžbě platiny přezdívá uralský Klondike. Věděla jsem, že svůj vrchol má zdejší těžba dávno za sebou, takže čilý dopravní ruch vojenských náklaďáků, mě v tomto zapadákově poněkud překvapil. Mám už nemalou ruskou, respektive i sovětskou zkušenost, tak jsem se snažila svým foťákem moc nedráždit a všemu „zelenému“ jsem se vyhýbala obloukem. Nicméně když jsem si dávala pivo v místním konzumu, tak mi jeden chlápek oslovil a poté, co zjistil můj český původ, rozjařil se, že jako Slované musíme naše setkání zapít. Jeho žena kupodivu neprotestovala, naopak koupila sama láhev vodky a vyrazili jsme k nim na zahrádku. Bylo až legrační, jak se stále vracel k tomu, proč jsem přijela zrovna sem a nevěřil, že to byla náhoda.
Další den jsem z osady odjížděla, či výstižněji kodrcala se tajgou v zabláceném autobuse zpět do nejbližšího městečka. Asi po hodině se před námi vynořil napříč cesty stojící stříbrný džíp a museli jsme zastavit. Muž v civilu začal kontrolovat doklady a když uviděl můj pas, bylo jasné, že čekali na mne. Odvezli mě do nějakého úřadu, asi dvě hodiny zpovídali a nakonec chtěli vidět můj batoh. Odmítla jsem s tím, že se chci spojit s konzulátem v Jekatěrinburgu. Prohlásili, že když jsem nic neprovedla, tak čeho se bojím. Měla jsem tam ve spacáku schováno asi 15 naexponovaných filmů, což se mi rozhodně nechtělo ukazovat. Teatrálně jsem tedy hodila můj bágl na zem a začala vyhazovat jednotlivé věci s tím, že když je zajímají mé špinavé ponožky a prádlo, tak dobře. Zabrzdili mi, ať se prý uklidním a že bude stačit, když ukáži tašku. Kvůli nenápadnosti používám starou brašnu na plynovou masku, z níž jsem tedy vytáhla dva odřené canony a leiku. Dodnes mi není jasné, že je nezajímalo, kde jsou filmy. Dívala jsem se jim upřímně do očí a říkala, že při dnešní technice, by nějaký špión, za něhož mi asi mají, byl směšný. Fakt, že mluvím dost dobře rusky mi tentokrát moc nepomohl, spíš naopak. Nakonec sepsali protokol, kde jsem byla obviněna za porušení tzv. poluzakrytoj zony pro cizince a musela jsem jít do banky zaplatit pokutu 60 euro.
Kráčela jsem na nádraží a měla dojem, že mě stále někdo sleduje. Absurdní bylo, že jsem vlastně nic neprovedla, ale pocit „viny“ a strachu se jim podařilo do mne dostat po mnoha letech znovu. Jako kdysi za normalizace.
Po návratu do Prahy jsem se dívala s kamarádem na google a objevili jsme, že do oné uralské osady přemísťují nějakou utajenou raketovou základnu z okolí Moskvy. Měla být ukryta napůl v hoře, která je na té mé fotce zahalena černými mraky. Naštěstí jsem o tom tenkrát neměla ani tušení. To by ta fotka asi nikdy nevznikla.