Mimořádný zážitek nabízí nově otevřená expozice ze sbírek starého umění Národní galerie. Schwarzenberský palác – klenot středoevropské renesanční architektury a jedna z pražských dominant – hostí přehlídku mistrovských děl od renesance po baroko. Podle kurátora a ředitele sbírek starého umění Mariuse Winzelera nechce výstava Staří mistři „pouze ilustrovat akademické dějiny umění, ale jejím cílem je vytvořit inspirující a překvapující prostory“ v rezonanci s architekturou Schwarzenberského paláce. Novinkou je také to, že expozice propojuje dosud rozdělené fondy českého a evropského umění a tím jasně poukazuje na to, že jsou součástí jednoho kulturního dědictví. To, že všechna vystavená díla jsou vytržena ze svého původního kontextu, umožňuje autorům vytvářet zcela nové souvislosti. Podařilo se tak realizovat ideu bývalého ředitele NGP Jiřího Fajta na zvýšení atraktivity starého umění pro současného diváka.
Foto: Petr Šálek
Architektonický ateliér Josefa Pleskota je autorem osobitého řešení výstavy. Prezentuje Schwarzenberský palác jako jeden z exponátů, respektuje původní výmalby a smysl pro iluzi a detaily. Akcentuje jedinečné umístění budovy v pražském kontextu, její vazbu na okolní historickou zástavbu, přírodu protějšího vrchu Petřín a výhledy na horizonty metropole. Díky tomuto pojetí vzniká synergie s vystavenými díly. Pohledy z oken tak vytvářejí další obrazy.
Albrecht Dürer: Růžencová slavnost, foto: Petr Šálek
Expozice zaplňuje tři podlaží paláce. Nejvyšší patro obsahuje renesanční a manýristická díla, ale nezapomíná ani na jejich antické vzory. Růžencová slavnost od Albrechta Dürera – jeden z mála pozůstatků slavné rudolfinské sbírky, který je v Praze už od roku 1606 – je v renesančním sále spolu s triptychem sv. Lukáše od Jana Gossaerta z konce 16. století, který dvě století sloužil jako hlavní oltář chrámu sv. Víta. Díla slavných Evropanů: Cranacha, El Greca, Holbeina či Breughela vedle významných Čechů Karla Škréty nebo Petra Brandla svědčí o propojení severu i jihu Evropy s Prahou jako centrem umění a sběratelství v době renesance.
V barokním a rokokovém podlaží vznikl nový sál, respektující původní klenbu ze 16.století ve stylu barokní obrazárny. Ležící rozměrná socha ukřižovaného Krista v prostorách bývalé barokní kaple působí expresivně a umožňuje netradiční pohled na mistrovství jejího tvůrce Matyáše Brauna. S pozemským světem ji spojuje galerie barokních portrétů od Jana Kupeckého, Karla Škréty či Giovanniho Tiepola. Orfeův sál s restaurovanými nástěnnými malbami je místem k zastavení a meditaci. Obdobně nápaditě pokračují i další sály. Témata jako světlo a stín, krajinomalba nebo zátiší jsou vždy pojata neotřele a s ohledem na daný prostor. Neobvyklé napojení na „venkovní exponát“ umožňuje manýristické kukátko v okně na Hradčanské náměstí zaměřené na barokní mariánský sloup od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa.
Přízemní prostory jsou věnovány časově omezeným experimentálním přehlídkám, ve kterých se příběhy a náměty vzájemně doplňují. Zahajovací soubor obrazů a soch od Franse Halse, Francisca Goyi nebo Ignáce Rohrbachera byl inspirován básní „Co bůh, co člověk“ od českého barokního literáta Fridricha Brídela. Sousední grafický kabinet ukazuje výběr mistrovských ukázek z početné sbírky grafiky a kresby, např. Dürerův mědiryt Nemesis nebo vzácný autoportrét Guiseppeho Arcimbolda, který vzhledem k citlivosti materiálu může být vystaven pouze 6 týdnů.
Text: Soňa Šálková
