22/9 – 22/10 2010
de.fakto, interiérový a architektonický atelier/showroom, Michalská 7, 110 00 Praha 1.
Otevřeno: po–pá: 9.30–18.00 h, so: 9.30–16.00 h.
Radana Lencová (1975) vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru písma a typografie profesora Jana Solpery (1994–2000). Ve svém grafickém designu experimentuje se vztahy světla, písma, dechu, tělesného projevu a tance. Její kontinuitní a stále aktuální projekt s názvem Přeměna odpadu – Proměna duše se prostřednictvím světelných instalací, závěsných vitráží nebo mozaiky či lampionů zaměřuje na smysl kreativity, konkrétně recykluje nepotřebný odpad a využívá ho jako stimulátor k pronikání zlomků vizuální reality do prostoru výtvarné meditace a péče o duši.
Autorka dokončila doktorandské studium na VŠUP v Praze oceněnou prací na téma: Kaligrafie dnes – rukopisné písmo, v níž zkoumá dějinné i přítomné významy písma a zpracovává podněty evropské i východní kaligrafie. V rámci této práce vznikl vedle teoretické části i soubor kaligrafických obrazů Linie dechu, který její téma tvořivým způsobem završuje.
Prořezané průhledné listy mapují prostor prostřednictvím linií dechu. Vycházejí z techniky kaligrafického písma, jsou však formou spontánního vědomého kreslení a prostorové koláže. O svých volně vznikajících gestech tušové a vyřezávané kresby autorka říká: „Ideálem není dokonalá čára, ale vědomá čára.“
Námětem kresby anebo řezaného obrazu se někdy stane zlomek skutečné události nebo silný pocit, jindy se horizont linií rozproudí z nepatrného zdroje, třeba ze zrna, které obejmou linie dechu jako zárodek tisíce klasů a počátek budoucího pole, kolem něhož krouží celý vesmír. Radana o svých obrazech říká: „Představte si, že ten obraz je váš dech, vaše dýchání – prána, a každá linie je jako jeden výdech, každá mezera jako nádech. Když maluji tyto obrazy, zhmotňuji dech na papíře…“
Vystavený soubor kreseb Radany Lencové je na první pohled založený na jednoduché, avšak podstatné součinnosti pozorného vnímání, vcítění a myšlení. Divák si nejspíš uvědomí, že na obrazech linií, tvořených podle rytmu nádechu a výdechu, může sledovat, a navíc i spoluprožívat, něco obyčejného a přece tak cenného jako je volné dýchání. Nejspíš se mu připomenou i nejrůznější překážky – úzkost, strach, hněv nebo zlé myšlenky i jiné způsoby znečištění mysli, které člověku tak často zabraňují volně dýchat. Někdy jimi přece zacláníme volný výhled i sami sobě, a pak se zbytečně ptáme, proč nás svět míjí.
To, že se člověk cítí být svobodný, a je schopen otevřít svou pozornost k přírodě i ostatním lidem a tvorům, jsou spojité nádoby. Pozornost k věcem znamená i to, že kolem sebe vidíme každou nepatrnou věc jako část celku, namísto abychom roztržitě míjeli kulisy vizuální reality. Pozornost v nás prohlubuje i dar vidět, co se děje zde a nyní na horizontu souvislostí a spolubytí.
Kresebné Linie dechu Radany Lencové zpřítomňují vzájemnou souvislost emocí a proměn. Začínají pohledem na nepatrný zárodek nebo zrnko, které se stane počátkem všech věcí. Zaznamenávají mysl obrácenou k vnější i vnitřní krajině, k meandrům řeky Blanice, svahům na pobřeží a hladině vody i klasu kukuřice, ploutvím ryb, spirále mušle nebo přímo vzhůru do oblak.
Otevírají pohledem cestu k řekám i rybám v řece, ke kopcům i horám a ptákům nad nimi. Představuji si, že takový pohled otevírá prostor i směrem vzhůru, aby mysl mohla zachytit signály, které pulzují a sviští na strunách a koridorech, přenášejících vlny energií nad oceány a pevninou. V jednom zrnku, třeba v semínku slunečnice, se může zpřítomnit pole slunečnic i poznání rytmu proměn, stvořené vnitřním pohledem.