Muzeum umění Olomouc otevřelo v září 2018 novou výstavu s názvem Rozlomená doba 1908–1928, představující tvorbu středoevropské avantgardy v úseku dvaceti let – krátce před první světovou válkou a po ní.
V podkrovních výstavních sálech muzea je pro návštěvníky připraveno dvanáct tematicky rozdělených celků, které mají za úkol přiblížit dílo mladých středoevropských avantgardních umělců. Více než čtyři sta prací zastupuje tvorbu umělců, kteří se zasloužili o rozvoj novátorských směrů dvacátého století na území tehdejšího Rakouska-Uherska. Jde o největší výstavu, jež doposud byla v prostorách olomouckého muzea. Bude zde k vidění do 27. ledna, poté bude vždy po třech měsících pokračovat v evropských metropolích: v Krakově, Bratislavě a Pésci.
Muzeum umění Olomouc otevřelo v září 2018 novou výstavu s názvem Rozlomená doba 1908 – 1928—Olomouc Museum of Art, Years of Disarray 1908 – 1928. Foto: Petr Šálek,
Muzeum umění Olomouc – Rozlomená doba 1908–1928, foto: Barbora Vágnerová
Při vstupu do prvního sálu návštěvníka uvítá řada autoportrétů. Obličeje umělců působí, jako by nám kynuly a zvaly nás na prohlídku výstavy osobně. Tato skutečnost vytváří intimní atmosféru, která návštěvníka osloví hned od počátku. Impozantně působí hlavně autoportrét českého židovského malíře Eugena von Kahlera, umístěného naproti vstupním dveřím, jehož silné tahy štětcem a vrstvení barev prozrazují, že znal dílo Vincenta van Gogha, a nechal se jím inspirovat. Dílo Vincenta van Gogha ostatně sloužilo jako inspirace mnoha avantgardním umělcům, stejně jako tvorba Paula Cézanna, jehož slavný obraz Koupající se muži z let 1883 – 1887 vyvolal vlnu zájmu o skupinové akty, které můžeme na výstavě spatřit v druhém sálu. V autoportrétech jsou jasně patrné silné vlivy kubismu. Jedná se o důkaz toho, jak silně kubismus mezi mladou generací nových středoevropských umělců působil. Česká tvorba je na této výstavě zastoupena převážně v dílech Bohumila Kubišty, kterých zde najdeme hned několik.
Nové avantgardní směry souvisí především s distancem od směrů oficiálně přijatých veřejností, jako byl například symbolismus, impresionismus nebo secese. Jemné a zdobné secesní vegetabilní motivy ustupují zřetelnému vyjádření vnitřních psychických stavů a prožitků člověka, projevujících se jak v expresionismu, tak i v kubismu. Jasná impresionistická paleta ustupuje barvám výraznějším a tmavším. Vrcholně kubistické dílo Bohumila Kubišty s názvem Hypnotizér zobrazuje vliv změny stavu lidského vědomí na lidské prožitky. S první světovou válkou přichází velká vlna úzkosti a smutku. Jen málo umělců mělo možnost v poklidu tvořit a nenechat se ovlivnit hrůznými událostmi. V Rakousku-Uhersku, zejména na našem území, byla v roce 1914 vyhlášena rozsáhlá mobilizace a všichni schopnía zdraví muži od osmnácti let byli povoláni na frontu bránit svoji vlast. Tato událost se nevyhnula ani našim umělcům. Jejich tvorba je načas utlumena a pozastavena. Do děl těch, jež měli možnost nadále tvořit, pronikají hrůzy války, výjevy ze zákopů a mrtvá těla. Strach, který umělci reflektovali do svých děl, je pro nynějšího pozorovatele už těžko pochopitelný. S prožíváním beznaděje se vždy objevuje potřeba hledání útěchy a jistot. Umělci sahají po Bibli a zobrazují starozákonní motivy. Objevují se rovněž témata pekla a apokalypsy, jež jsou výsledkem zážitků prožitých přímo v boji, nebo vycházejí z celkové atmosféry válkou zmítané střední Evropy.
Obraz Ecce homo od maďarského malíře Artura Lakatose zobrazuje vojáka se střelnou zbraní, poklekajícího před křížem s ukřižovaným Kristem, jež stojí za ostnatým drátem. Krajina za nimi je velice pochmurná, řady holých stromů bez listí nám dodávají pocit prázdnoty a smutku, jež se objevují ve vojákově duši. Jak přesně vypadal život v zákopech si návštěvník výstavy může představit při pohledu na sérii fotografií od Andora Kertésze. Ukazují děsivou realitu, kterou vojáci za první světové války prožívali na vlastní kůži.
Po ukončení války v Evropě nastává nová etapa života. Ať už se tyto změny týkají poválečného uspořádání Evropy, životního stylu či umění, nic nezůstává stejné jako předtím. Přichází nová a mladší generace umělců a s nimi i nové umělecké směry, především -ismy, jako byl konstruktivismus, poetismus a další.
Ve středu zájmu se ocitá velkoměsto, továrna a výroba v ní. Nový styl života se ale nezamlouval všem. Mnozí už neviděli rozdíl mezi člověkem a strojem, a tento způsob vnímání se odrazil v jejich dílech. Na výstavě lze rovněž spatřit několik variant umělecky zpracovaných knižních obálek k science-fiction příběhu Karla Čapka R.U.R.
Muzeum umění Olomouc otevřelo v září 2018 novou výstavu s názvem Rozlomená doba 1908 – 1928—Olomouc Museum of Art, Years of Disarray 1908 – 1928. Foto: Petr Šálek,
Poválečná doba s sebou ale přinesla také nové naděje a nové začátky. Přichází doba klidu a s ní i určitá forma idealizace v umění. Malířská paleta se prosvětluje, barvy jsou teplejší. Objevuje se motiv slunce, jež má symbolizovat nové možnosti a začátky. Tento nový námět se nachází v díle košického rodáka Antona Jasusche. Jeho obraz Tanečnice zobrazuje mladou nahou ženu tančící v popředí obrovského žlutého mlýnu, silně připomínajícího sluneční kotouč. Pohled na obraz dává tušit nové slibné začátky po válečné době – po době temna. Zájem se kolem dvacátých let minulého století rozšiřuje také o abstraktní umění i o přírodu. Zájem o fyzické zákonitosti můžeme spatřit především v konstruktivismu, směru, jehož oblíbenost mezi novou generací poválečných umělců stoupá. V popředí se nachází studium pohybu a jeho rozfázování. Olomoucká výstava je ve své podstatě jedinečná. Je provázena množstvím dobových němých filmů či dokumentů, díky nimž se divák snadno přenese o sto let nazpět, kdy se nové umění začalo teprve objevovat a rozvíjet se.
Výstava obsahuje téměř sto autorů, kteří nejsou v českém prostředí úplně známí. Jedná se především o maďarské, srbské a slovenské avantgardní umělce, kteří kvalitou nezaostávají za těmi německými či francouzskými. Výstavní prostory jsou koncipovány do rozdělených celků vždy začínajících textovým úvodem, který návštěvníkům přibližuje úsek dané doby a jeho umělecké reálie. Nechybí ani seznam jmen umělců, jejichž díla v daném celku můžeme najít.Podkrovní výstavní sály olomouckého Muzea moderního umění jsou rozlehlé, ale je zřetelné, že udělat prostor pro více než čtyři stovky uměleckých děl bylo náročné. Návštěvníka výstavy nečeká žádný volný prostor, na kterém by si mohl jeho zrak odpočinout. Plátna jsou zavěšena těsně vedle sebe a ve volném prostoru jsou vystaveny bronzové plastiky. Na volných stěnách projektory promítají již výše zmíněné dobové němé filmy a dokumenty. Výstavní sály vytváří dojem až přeplněnosti. Proto je těžké každé dílo vnímat individuálně a rozjímat nad ním. Rozhodně ale stojí zato výstavu navštívit, protože se jedná o jedinečný přehled avantgardního umění a jeho vývoje ve střední Evropě, přibližující diváku umělecké vnímání a kontexty dané doby.
Text: Andrea Mrkusová, foto: Barbora Vágnerová a Petr Šálek