Muzeum Kampa, 1.10. – 5.12.2010
Výtvarné dílo Ladislava Nováka stále znovu překvapuje a upoutává pozornost. V Praze je nyní vystavena pozoruhodná kolekce jeho výtvarných prací, která je vyjímečná tím, že pochází ze dvou zdrojů, sbírky Jana a Medy Mládkových a Jiřího a Běly Kolářových. Výstavu s názvem Pochybovali jsme, nenáviděli a zoufali tvoří dvě části. V 1. patře muzea jsou představeny velmi cenné experimenty z 1. pol. 60.let, kdy objevil řadu tvůrčích metod a přístupů, k nimž se v pozdějších letech neustále vracel, obměňoval je a dál rozvíjel. Vrcholná tvorba z období 70. – 90. let . je umístěná v rozsáhlejších přízemních prostorách. Obě části na sebe navazují, doplňují se a umožňují znovu nahlédnout do umělcova bohatého vnitřního světa.
Prvotní byla u Ladislava Nováka básnická činnost, opírající se o surrealistická východiska. Básnické založení objevným způsobem převedl do svého výtvarného projevu, který se vyznačuje nezvyklou imaginací, smyslem pro hru, ironii a sebeironii, využitím prvku náhody a obsahuje zvláštní citlivost, příznačnou pro druhou vlnu modernismu v českém poválečném umění. Novák neustále hledal a objevoval nové výrazové prostředky. Některé principy přenesl z poezie do výtvarného umění nebo naopak, což se výrazně projevilo např. ve vizuálních básních a kolážích s texty. Na výstavě tento typ reprezentují lité kresby, kaňkáže a fumáže ze začátku 60. let. Ručně psané texty hravého, snového a poetického charakteru jsou překryty barevnými skvrnami, gestickou malbou nebo narušovány trhlinami do papíru. Lité laky překrývají tištěné texty nebo archaické notové záznamy, kouřové skvrny tlumí čitelnost tištěných vět a tvoří podklad pro topologické kresby. Dekalk, oblíbenou technologickou hříčku surrealistů, využil v sérii Motýli a Můry. V abstraktních obrazcích, vzniklých otiskem barvy nebo tuše na útržcích papíru, nachází podobnost s denními a nočními motýly. Celek působí fantasticky a trochu strašidelně, jako nezvyklá přírodovědná sbírka. Z počátku 60. let pocházejí také alchymáže, koláže a dekoláže, v nichž chemickým nebo mechanickým zásahem do původní předlohy mění celkové vyznění. Elegantní dámy z módních časopisů nemají oči nebo tvář a připomínají postavy z černobílých filmových psychothrillerů. Skurilní charakter převládá v topologických kresbách z 1. poloviny 60. let. Jedním tahem perem a tuší vznikaly fantastkní členité obrazce nebo groteskní propletené postavy. Často se v nich spojuje prvek humoru a krutosti, tenká linie se neustále proplétá, občas má ostré hroty a navozuje iluzi průniků skrz papír. Na principu jemné destrukce jsou také založeny techniky alchymáže a froasáže, které někdy navzájem kombinoval. Froasáž se stala jeho hlavní, nejdůležitejší a nejznámnější tvůrčí metodou, protože umožňovala vyjádřit širokou pocitovou škálu od radosti a ironie, až k pocitům osamnělosti, smutku, úzkosti nebo ohrožení. Ve struktuře zmačkaného papíru nasáklého barvou se mu zjevil ironický autoportrét , řada imaginárních postav odkazujících k antické mytologii, surrealistické poezii, existenciální filozofii nebo východním náboženským systémům, ale i vesmírná tematika a magické krajinné motivy
Vilma Hubáčková