Foto: Petr Šálek
Velká přehlídka výtvarných děl sochaře, grafika a malíře Aleše Veselého, kterou vloni v říjnu otevřela Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze, skončí 22.února 2026. Pokud jste ji ještě nenavštívili, chceme vás k tomu motivovat zasvěcenou recenzí Aleny Svozilové, kterou nám zaslala v reakci na náš příspěvek k zahájení výstavy.
ALEŠ VESELÝ není Josef Lada – recenze Aleny Svozilové
Velké poděkování patří generální ředitelce Národní galerie za uspořádání retrospektivní výstavy Aleše Veselého pod názvem Alešville. Nemenší obdiv zaslouží i kurátorka výstavy Monika Čejková za sestavení katalogu výstavy. 1.února 2026 jsme si mohli vyslechnout na rádiu Vltava i rozhovor věnovaný této výstavě. Proč tato mimořádná přehlídka nezískala větší popularitu a nebyla téměř recenzována? Odpověď je jednoduchá. Uchopit dílo Aleše Veselého jako celek je totiž nesmírně těžký oříšek i pro velmi dobrého kunsthistorika. Proč je tomu tak? Kurátorka vystihla v objemném katalogu životní vývoj umělce a také výběr jeho děl zahrnul různá období jeho života. Proto se spíš soustředíme na tvůrčí pohnutky tohoto velkého člověka.
Aleš Veselý sám říká, že… „není třeba snažit se být originální, ale hledat svůj vnitřní vlastní potenciál. A co má být řečeno, mělo by být zašifrováno do uměleckého díla.“ Přitom se domnívá, že výstavy spíš problematizují umělecké dílo, než aby umění a dobu vyjasnily. „Je třeba´obnažovat prázdno‘, kde vše zůstává, ale kde nic není. Aktivace toho, co není, pomocí toho, čeho jsem se úporně dotýkal. Znamená to vytržení elementů a prvků z obvyklých souvislostí. Rám obrazu neohraničuje iluzi, ale je rovnoprávným elementem, stejně jako zvuk je součástí hmoty a ducha.“
Ve mlýně ve Středoklukách, který koupil, začal později budovat vlastní muzeum, protože nepředpokládal, že by se našel zájemce, který by něco takového realizoval. Při vyklízení objektu na počátku pobytu spaloval v jakýchsi pyramidách neužitečný odpad. Až později si uvědomil, že právě toto byla ta pravá chvíle, kdy jeho díla-sochy neuvědoměle vznikala a fakticky měla svůj prvopočátek.
„Pouze moment dokončení díla je okamžikem neopakovatelného dotyku… neidentifikovatelná forma identifikovatelného … pozbývá jakékoli sdělitelnosti pro ostatní svět (1965).“
Z monumentálního díla žijícího svůj život v zemích po celém světě, můžeme být vděčni za ta, která je možné spatřit ve Veletržním paláci.
Židle usurpátor vymezující prostor pro člověka, oceněná v Paříži v roce 1965, představovala slavný počátek celoživotního díla. Za mimořádná díla kromě Kaddishe (modlitby za zemřelého otce) upozorníme na Úzkou štěrbinu (2009, 235x240x280 cm, železo, polyester), umístěnou před budovou, a slepotisk na zlatém podkladu a ve zlatém rámu v oddělení Zamlčená léta 1952-1959. Obě tato díla by mohla být klíčem k duši tohoto velkého umělce. Slepotisk jako by vznikl v jiné dimenzi, navozuje monumentalitu vnitřního umělcova světa.
„Vůle a racio nehrají roli. Nikdo ve chvíli zrodu není schopen dílo pojmenovat. V nevědomí nemůžeme postihnout smysl a význam dění, asociací mlhavých, které se vynoří a zase zmizí v nevědomí.“
Alena Svozilová
Členka Syndikátu novinářů
11.2.2022
Foto: Petr Šálek