Vila Tugendhat je nejspíš spolu s Müllerovou vilou v Praze jednou z nejvýznamnějších moderních staveb v České republice. Je unikátem meziválečné funkcionalistické architektury a její význam byl doceněn i tím, že byla v roce 2001 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
Manželé Tugendhatovi, kteří nechali vilu postavit, pocházeli z rodin významných brněnských textilních podnikatelů. Nevěsta dostala ke sňatku, konanému v červenci 1928, věnem pozemek – táhlou svažitou parcelu na brněnském předměstí Černé Pole, orientovanou na jihozápad, s výhledem na střed města, včetně dominanty hradu Špilberka.
Manželé měli společnou představu o moderním prostorném domě plném jednoduchých tvarů bez zbytečných ozdob a ornamentů. Jejich představy jim měl vyplnit architekt LUDWIG MIES VAN DER ROHE (1886-1969). Mies proslul různými typy nájemných a rodinných domů ze skla nebo také německým pavilonem na Mezinárodní výstavě v Barceloně. Jeho tvorba měla velký vliv na vývoj architektury, stala se přitažlivou pro dokonalost skeletové konstrukce ze železobetonu, jakoby jen lehce obalené průhlednými skleněnými stěnami. Dbal na bezchybné technické provedení, smysl pro detail, užití kvalitních materiálů, eleganci jednotlivých forem.
Tugendhatovi žili v domě jen do roku 1938, kdy před nacisty emigrovali do Švýcarska a pak do Venezuely – do svého domu se už nikdy nevrátili. Po válce byl využíván k různým účelům, třeba jako dětská nemocnice, a dnes je v majetku města Brna. Také pro architekta Miese to je poslední dílo v Evropě, protože se před hrozbou nacismu také přestěhoval, a to do USA, kde dále pokračoval ve své práci například na výškových budovách v Chicagu a New Yorku.
Brněnská vila podle pohledu z ulice působí stroze, jako chladná budova bez okázalostí, zbytečné barevnosti a komplikovanosti. Při návštěvě interiéru naleznete elegantní a promyšlený dům, ve kterém nechybí pocit domova, a návštěvník uvěří, že svým obyvatelům sloužil k příjemnému bydlení.
Dům má tři podlaží, z nichž každé má odlišné průčelí a půdorys. V prvním, spodním podlaží, jsou užitkové prostory, technické a hospodářské zázemí domu. Ve druhém podlaží je, vedle kuchyně a příslušenství pro personál, nejdůležitější část domu – obytná a společenská prostora se zimní zahradou. Třetí nejvyšší podlaží, diky zasazeni budovy do svahu, zahrnuje vstup do ulice, vstupní halu, dětské pokoje, pokoje rodičů, koupelnu a šatnu. V původním návrhu architekt uvažoval, že i toto patro bude jedním společným prostorem, neodděleným obvyklým způsobem stěnami a dveřmi. Na tento záměr však nechtěli manželé Tugendhatovi přistoupit, takže vznikly oddělené pokoje a ložnice s velkými okny a s přístupy na horní terasy domu.
Hlavní, velmi rozsáhlá obytná část nejvíc překvapí lehkostí, vzdušností, intenzitou a zvláštní barvou světla prostupující interiér. Místnost působí a je postavena jako celek, přičemž je jen nenásilně členěna do jednotlivých funkčních částí jako je jídelna, knihovna nebo odpočinková část. V prostoru je rozmístěn omezený a přesně promyšlený počet kusů nábytku, který je navržen v duchu čistých geometrických linií. Kromě jedné výrazné plastiky ženského těla je jinak prost uměleckých děl, nebo jiných dekoračních předmětů. Nejsilnější dojem musí v návštěvníkovi zanechat zdi, nebo právě jejich výrazná absence. Strop je jen lehce nesen na tenkých ocelových sloupech, které nejsou postaveny až v samém obvodu místnosti, ale jsou součástí obytného prostoru. Dvě stěny po obvodu jsou prosklené, jedna slouží jako zimní zahrada a druhá obyvatelům nabízela výhled do jednoduché zahrady osázené stromy a keři a dál do údolí města. Okna se dají lehce zapustit do podlahy a místnost rázem budí dojem terasy.
Tato propojenost s okolím je něco, co většina dnešních staveb postrádá. Někdy mají velká okna a rozsáhlé zahrady, ale to přirozené spojení interiéru s krajinou je něco velmi vzácného a nepřikládá se tomu nejspíš ani důležitost. Dnes se soustředíme na interiérový design, vzhled stavby, technické vybavení a malé zázraky usnadňující život, ale možná zapomínáme, že i ta skořápka z betonu, ve které bydlíme, může být sama o sobě malým zázrakem. Jaké to asi muselo být pro manžele Tugendhatovi – dát si večer kávu v křeslech umístěných před onyxovou stěnou, která mění barvu podle toho, jakou intenzitou na ní dopadalo během dne slunce. Odpočívat a sledovat, jak se stěna přetváří před očima, je jiná v zimě i v létě, na konci odpoledne i pozdě večer. Není potřeba žádného efektu, jen se večer rodina sejde a stěna z kamene jim za pomoci slunce předvede malý zázrak.
Pán domu prý míval večer ve zvyku si spustit okna do podlahy a zakouřit si. Můžeme si jen představovat, jaké to bylo – přijdete večer domů, pomalu se stmívá, zabalíte se do kabátu, stáhnete okno, takže se vám otevře celá stěna pokoje, sednete si do křesla a užíváte si konce dne, západ slunce, večerní chlad a utichající Město. Na podzim je možné slyšet a cítit vítr, jak pomalu nese k zemi právě uvolněné listí, některé listy jsou zaváty i do pokoje …
Iva Janouškovcová