Rozhovor s Lenkou Uhlířovou o její společné knížce s fotografem Jiřím Stachem.
Autorská dětská knížka byla představena veřejnosti v galerii
GAMBIT PHOTO
Malé náměstí 12, Praha 1
Anotace:
Malý pán si žije spokojeně ve svém malém světě, a když má dost nudlí, nikam se zvlášť nežene. Jenže má sen, a se sny bývají jak známo samé potíže – nenechají člověka (ani malého) v klidu. Malý pán po probuzení zjišťuje, že mu něco schází. A tak nerad opouští svůj útulný domov a vydá se na cestu, aby tomu přišel na kloub. Kdo ví, co na konci své velké cesty najde?
Jak tahle knížka vlastně vznikla?
Lenka Uhlířová:
Poměrně netradičně. Nakladatelka Iva Pecháčková oslovila Jirku Stacha, jestli by pro Meander nechtěl udělat autorskou dětskou knížku. Ten s radostí souhlasil, jenže tak po půlroce přemýšlení zjistil, že má v hlavě spoustu obrázků, ale text se mu nějak nedaří napsat. A oslovil mě, jestli bych tu pohádku nechtěla napsat já. Aby mi to nijak neulehčil, dal mi rovnou hromádku fotek a kreseb, které už do té doby vytvořil, s tím, že by je tam rád měl.
Autoři Jiří Stach a Lenka Uhlířová předčítají ze své knížky dětem.
Kolik jich asi bylo?
Lenka Uhlířová:
Zhruba třetina z těch, které se pak objevily v knížce, no a pak ještě několik později zavržených. Zbytek ilustrací vznikl v průběhu psaní textu (těch bylo asi nejvíc) nebo po jeho dokončení.
ARTmagazin.eu:
Měly ty obrázky nějaké pevné pořadí?
Lenka Uhlířová:
Ne, to vůbec ne. Neměly ani společné téma. Byla to prostě hromádka kreseb a fotek, „jaké by se hodily do pohádky“. No a pak začalo dlouhé hledání textu, který by jednak ladil se stylem Jirkových obrázků a jednak který by vůbec dokázal všechny ty různorodé ilustrace spojit do jednoho smysluplného celku. Malý pán se svou velkou cestou vznikl tuším až jako pátý pokus – po desítkách vyhozených stránek. V té době už jsme oba byli dost nešťastní a nevěřili, že to dáme dohromady.
Proto tedy princip kumulativní pohádky – aby bylo možné spojit nespojitelné?
Lenka Uhlířová:
V zásadě ano. Navázat na sebe situace, o kterých „mluvily“ jednotlivé obrázky, aby to dávalo smysl, se ukázalo jako strašně těžké, takže když jsem si vzpomněla na Kohoutka a slepičku, hned jsem zajásala, protože jsem věděla, že přesně tohle potřebujeme. Pak už šlo všechno líp, často jsme se scházeli, konzultovali, co se nám povedlo mezi jednotlivými schůzkami udělat, vyměňovali si nápady, vyhazovali, kombinovali, permutovali. V tom se ukázala velká výhoda principu kumulativní pohádky – s textem se dalo celkem beztrestně zacházet jako se skládačkou, donekonečna vyřazovat, měnit a prohazovat jednotlivé kousky, dokud všechny nezapadly pěkně na místo.
A odkud se vzal Malý pán?
Lenka Uhlířová:
Z jedné mikropohádky o Malém pánovi a jeho mechanickém datlovi, kterou jsem myslím napsala v době, kdy jsme ještě uvažovali, že by knížka mohla být povídková. Každopádně Jirkovi se zalíbila myšlenka mechanického datla a udělal k němu tak úžasnou kresbu, že jsme ji prostě museli zařadit. Nakonec se z Malého pána stala hlavní postava a ani mechanický datel nezůstal stranou.
Related
