TAK PRAVIL LACHAPELLE V GALERII RUDOLFINUM

Důvodů takto nebývalého zájmu o výstavu může být hned několik. První a nepřehlédnutelnou je zřejmě fakt, že aktuální výstava je první retrospektivou umělcovy tvorby, což ji přiřklo význačné postavení. Představuje tak LaChapellovu ranou tvorbu z poloviny 80. let, tak i jeho tvorbu na poli módní fotografie, která ho vynesla na vrchol. Neposledně také jeho volnou tvorbu, pro níž později svět módy a komerce opustil.

Od černobílé fotky přes Warhola po „pop culture“

Počátky jeho umělecké kariéry v 80. letech se pojí se jménem Andyho Warhola, u kterého začínal. „Zajímal mě Andy Warhol, který měl časopis Interview, který existuje dodneška (…) Chodil jsem tam každého půl roku se svým portfoliem, až jsem nakonec dostal svou první zakázku.“ Řekl ke svým začátkům sám umělec.
V rudolfinu se tak nyní veřejnost může seznámit s jeho prací z 80. let, kdy se věnoval výhradně černobílé fotografii a zachycoval zde své současníky nebo starší generaci. Zároveň toto období sám LaChapelle vnímá jako dobu temna – rozšiřování epidemie AIDS, na níž zemřeli i někteří jeho přátelé. Tato doba může představovat zlom v jeho osobním životě, v LaChapellově tvorbě se však značně podepsala: do jeho fotografií se dostala barva, jež dnes do jeho tvorby neodmyslitelně patří a mnohdy více než hraničí s kýčem.

Tento aspekt jeho tvorby dále reprezentují fotografie z dob, kdy fotografoval pro lifestylové časopisy, které mu vynesly slávu. Bylo pro ně doslova ctí, aby měly titulní stránku od LaChapella. Z těchto dob pocházejí fotografie hvězd světového showbyznysu. Fotil například Marilyna Mansona, Naomi Campbell, mezi jeho oblíbené modely patří mimo jiné Country Love. Ty jsou nyní v Rudolfinu také v zastoupení, stejně jako charakteristický portrét Dawida Bowieho z roku 1995.

„Jak jsem dospíval a rostl, měli editoři v magazínech s publikováním mých fotek stále větší potíže. Bylo pro ně těžší je pustit cenzurou. Neukazoval jsem jen oblečení a celebrity, ale všechno jsem to ještě komentoval. Do fotografie se tak vracela témata, s kterými jsem pracoval v začátcích (…) Prostě jsem cítil, že je čas toho nechat (…) Ve světě módy už pro mě nebyl směr, kterým bych se mohl vydat.“

Výstava také představuje pozdější snímky, kdy LaChapelle opustil svět módní fotografie, aby se věnoval vlastní tvorbě, a přestěhoval se do deštného pralesa.

Americký patos, nebo upřímnost?

Jeho tvorba je proslulá nejen použitím přehnaných barev charakteristických pro neopopart, ale divákovi se zapíše do paměti také promyšlenou kompozicí a stylizací. Díky těmto aspektům tvorby tak fotografie až téměř dostávají charakter malby.

„Kontroverze“ v LaChapellově díle

Tematicky je pro něj jedním ze základních východisek spiritualita a náboženství, jež promítá do své tvorby. Kritizuje zkorumpovanost církve, nelíbí se mu však zánik víry a tradic. Na toto téma i potažmo odkazuje sám název výstavy, jež jakoby odkazoval na jistou dávku religiozity.

Ve svých fotografiích, a to především z dob, kdy se věnoval hlavní komerční tvorbě, kritizuje konzumní materialismus, zánik víry a různé negativní aspekty doby, v níž „Bůh je mrtev“. To však vytváří výrazný paradox. Vystupoval proti světu komerce a konzumu, jež ho samotného živil.

„…Žil jsem v paradoxu. Napadal jsem všechen ten bezuzdný kapitalistický konzum… Věděl jsem, že není odpověď ukazovat na takový styl života a zatracovat ho, vždyť jsem byl jeho součástí.“ Komentuje tuto dvojsečnost sám umělec.

Tematicky i formálně se zdá, jakoby naplňoval představu postmoderního umělce: kritizuje společnost, avšak může tak činit pouze prostředky, které jsou součástí této společnosti, jež kritizuje. Takovéto snahy mohou někdy skončit fiaskem, anebo nemusí být brány seriózně. V jeho případě se však většinou zdá, že nehledí na to, jak jeho názor vyzní, ale chce upřímně vyjádřit to, co považuje za důležité.

Není tedy rozhodně kontroverzním umělcem ve smyslu, že by svou tvorbou představoval nová témata, anebo by nastoloval nový způsob diskuse na mnohé oblasti. Pokud je kontroverzní, tak svou, v jistém slova smyslu, „standardností“: jako by svým vlastním způsobem zcela vystihl specifický charakter doby, v které zrovna žil.

Jedním z nejnápadnějších děl na výstavě je jeho rozměrná fotografie Potopa, kde se v podstatě promítají všechna LaChapellova stěžejní témata a představuje zároveň umělcovu reflexi Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli. Michelangelovo téma apokalypsy zpracovává poněkud optimističtějším způsobem a zanáší do něj i některé současné motivy. Místem tohoto výjevu je v tomto díle Las Vegas.

O kýči, nebo o umění?

Jeho tvorba by se dala tedy rozdělit na tři odlišné etapy, ta druhá zmíněná však působí nejspíš nejvíce kontroverze v oblasti umění. Nedá se říci, že by jeho tvorba v čase nebyla konzistentní, ovšem jeho období, kdy pracoval pro komerční lifestylové magazíny budí mnohdy rozpaky. Bohužel debaty už mnohdy méně. Barevnost „lifestylových“ fotografií, z kterých až bolí oči, „postmoderní kýč“ v jeho tvorbě, zavdal mnohým z veřejnosti činit závěry a otázky o tom, zda je to umění, když je to tedy kýč.

Málokdy však ve veřejnosti vyvstane otázka, proč to je či není kýč či zda by to v jeho případě kýč měl, nebo neměl být. Či zda je to míněno tak, aby to byl kýč. Bohužel však dílo obecně méně se vyvolává otázky o smysluplnosti neopopartu, kam bychom v tomto případě tohoto amerického umělce mohli zařadit. Tento směr debaty však do určité míry rozkrývá, že pro většinovou společnost není jednoduché zavést na pole umění diskusi, ať už sebemenší, která by více méně vystupovala ze zavedeného kanonu diskusí.

Jiná kultura, jiná diskuse

Výstava tak má potenciál vyvolávat otázky kulturní v širším slova smyslu, tzn. do jaké míry má na LaChapella vliv americká kultura, kde se rozdíl mezi „vysokým“ a „nízkým“ umění spíše stírá. V Evropě (v tomto případě v Praze) jsme k tomuto mísení umění háklivější, a tak LaChapellovy práce mají potenciál vyvolat jiné diskuse. V Americe se diskuse možná bude více vynořovat v souvislosti se světovými katastrofami, v Evropě spíše o kýči, umění, tradici či kontroverzi.

Na otázku, zda David LaChapelle je, nebo není umělec, či zda je spíše „jen fotografem“, se přirozeně názory liší, i když se dnes zdá, že jej kulturní veřejnost řadí k první variantě. Ovšem úkolem výstavy a diskusí okolo nich není zodpovědět otázku a uzavřít tak toto téma, nýbrž otázky otvírat.  A právě vyvolat nějakou diskusi, se zdá, tomuto projektu podařilo.

„Umění je o komunikaci. Je založeno na tom, že se jím někoho dotýkáte.“, zdůraznil umělec v Rudolfinu na tiskové konferenci. Výstava tento dnes již tradiční a přesto diskutovaný výrok potvrdila. Otázka, jaké je jeho dílo po estetické stránce a do jaké míry splňuje další diskutované aspekty, si už diváci musí odpovědět individuálně a na vlastní oči. Ať už tak či onak, ať se nám jeho dílo líbí, nebo nelíbí, místo v uměleckém světě LaChapellovy patří.

Text: Kristýna Kopřivová,  foto: David LaChapelle a Petr Šálek

Publikováno: 4.12.2011