U příležitosti zahájení své retrospektivní výstavy Jmenuji se Robert Vano v Leica Gallery Prague v dubnu 2018 jsme Robertu Vanovi položili pár otázek.
Robert Vano, foto: Petr Šálek
Artmagazin.eu: Jak vznikl výběr fotografií pro tuto výstavu?
Robert Vano: Ty fotografie jsem nevybíral já, ale autoři výstavy (Adolf Zika, ředitelka LCP Míla Dubská). Já na to neměl žádný vliv. Mně se totiž vždycky líbí ty poslední fotky. Ale tahle výstava je výběr pro diváka.
Artmagazin.eu: Fotografujete ještě na film?
Robert Vano: Pořád fotografuju na film. Přece se nemůžu před smrtí změnit. Všechny fotografie tady jsou fotografovány na film. A pak ještě na Polaroid 4 x 5 inchů. Černobílý pozitiv negativ a ještě také barva.
Artmagazin.eu: Tady je ale hrozně málo těch barevných fotografií, proč?
Robert Vano: To je tak, jak to vybrali. Já bych možná vybral něco jinýho, ale důležitý, aby se to líbilo lidem, co přijdou na mou výstavu.
Artmagazin.eu: Jsou všechny fotografie foceny při denním světle?
Robert Vano: Já nemám ateliér a fotografuju jen při denním světle. Moje generace začínala ve 4 hodiny ráno. Pan Horst fotografoval, když jsme chodili z diskotéky. A ptal jsem se ho taky, proč nepoužívá blesk. A on mi na to řekl, že takové světlo v přírodě neexistuje. Blýská se jenom, když bohové jsou naštvaní.
Artmagazin.eu: Jakou roli ve vaší tvorbě hraje Robert Maplethorpe?
Robert Vano: Lidi to pořád připomínají, ale Maplethorpe byl stejnýho věku jako já. Když je vám 18, tak si nevezmete za vzor někoho, o kom nevíte. Když se Maplethorpe pak dva roky před smrtí stal slavným, tak já už ty kluky dávno měl.
Nebo Annie Leibowitz. Ta je o 10 let mladší než já, takže ona vůbec nebyla, když já začínal. Samozřejmě, vím o nich. Ono se říká, když člověk něco na planetě dělá, tak to samé dělá určitě i dalších 20 lidí. A někdo z nich vás předběhne.
Moje vzory byli Horst P. Horst, Martin Munkacsi, Marc Chagall, tyhle lidi, to byla ta první republika, nebo Lillian Bassman a Sarah Moon.
Artmagazin.eu: A z českých fotografů?
Robert Vano: Českých fotografů jsem moc neznal. Znal jsem jen Koudelku, ten emigroval a dělal reportáž, pana Sudka jsem samozřejmě taky znal. A koncem 80.let se probojovaly na západ pohlednice Jana Saudka – ty vyšly v Holandsku. Já nemohl nikdy domu. Od roku 1967 až do revoluce jsem neměl informace o Československu a tam zase neměli žádné informace o mně.
Artmagazin.eu: A teď už jste se tedy natrvalo usadil tady?
Robert Vano: Ano, mám tady teď i hrobku na Olšanech, tak už nemůžu odejít. Jedna paní mi ji věnovala. Já jsem nejdřív nevěděl, na co mi bude hrobka, ale jedna kamarádka řekla: „Vem to, vole, víš, co stojí dneska hrobka? Když umřel Matuška, tak pro něj neměli místo, a ty budeš mít hrobku. A když se ti nebude líbit, tak ji můžeš vždycky prodat.“ A navíc bydlím na Žižkově a tak to tam mám blízko. A tahle paní mi navíc řekla: „Vy, pane Vano, věříte v život po životě a ve vzkříšení a, když nemáte hrobku, oni vás spálí. Takže zbude jen prach a ani Kristus vás nedá dohromady. Něco musí z vás zbýt, aby vás mohli oživit.“
Víte, já jsem nejstarší ze tří sourozenců. Brácha i ségra jsou o 10 let mladší. A vzpomínám na to, jak maminka ve stáří pořád se mnou chtěla mluvit o tom, co bude, až umře. Co kde má a v čem chce být oblečená, protože když ji oblékneme špatně, tak nás přijde strašit.
Artmagazin.eu: Co fotografujete v současné době?
Robert Vano: Já fotografuju pořád dál. Vždycky se mi líbí ty nejnovější věci. Ale jestli jsem nějakého kluka fotil před 50 lety nebo včera – mně se líbí ten včera, protože ten před 50 lety už nežije.
Já neměl žádný jiný plán a vždycky chtěl být fotograf. A to se mi povedlo a fotím dál. Nic jsem neplánoval. Já nemám manželku, děti, psa, Porsche ani chatu. Já jsem jen fotograf.
Artmagazin.eu: Pane Vano, děkujeme za rozhovor a gratulujeme Vám k výstavě.
Text: Soňa Šálková
Foto: Petr Šálek