ARTmagazin.eu: Častá otázka: Kterého umělce máte nejraději?
Pavel Sivko: Nemohu říct, že bych nějakého umělce považoval za svůj vzor. Mohu říci, co mám rád, co je mi blízké anebo co obdivuji… jen nevím, čím začít…
… mám rád uhlové kresby od V. van Gogha, mám rád jeho modré nebe plné hvězd a žluť jeho slunečnic; obdivuji fantaskní, a přece tak lidskou fantazii H. Bosche; groteskní portréty G. Arcimbolda; architekturu v obrazech Giottových; malé bronzy Etrusků, sníh na obrazech P. Breughela; klid v zátiších Giorgia Morandiho; kvaše Paula Klee; ticho prázdných náměstí Giorgia de Chirica; Adama a Evu od Masaccia; nožky andělů od Evy Bednářové, stručnost metafory René Magritta; laskavou ironii Honoré Daumiera; vzrušivou erotičnost aktů Egona Schieleho; hnědé tóny Derainových zátiší; bretaňskou krajinu Jana Zrzavého; rákosí Jiřího Johna; plynové světlo na obrazech J. Schikanedera; Picassovy kresby a grafiky, a pak jeho klauny; Rembrandtovy starce, ale i jeho autoportréty; východ slunce od Clauda Lorraina; suché jehly Fr. Tichého; Melancholii od Albrechta Dürera; opuštěné doupě a přízraky pouště Toyen; nosíky žen J. Šímy a jeho Tůň; kmeny a větve V. Preissiga; pastely O. Redona; věže Carla Carry; Piranesiho schodiště a žebříky; slunce J. Čapka; hospodskou rvačku od Josefa Lady; stromy mého otce a jeho portréty J. Sudka; opuštěné lodě v krajinách J. Pilečka; zaklínací znaky J. Šalamouna; Meteorologickou stanici po bouři K. Lhotáka; Melancholii od J. Štyrského; Sv. Šebastiána od B. Kubišty; břehy vod J.van Goyena; hájky starých stromů J. van Ruisdaela; vohnouty v ateliérech Petra Pavlíka; šperky A. Giacomettiho; jablka P. Cézanna; frotáže M. Ernsta; mám rád měď hrnců v zátiších J. B. Chardina; kopky sena na horských lukách M. Bazovského; Žlutého Krista od P. Gaugina; Strojky před penzijním ústavem od Františka Grosse; Francisca Goyu a jeho býčí zápasy; zahrady Roberta Piesena; sochy J. Sekala; Hon na jelena od Velázqueze z londýnské Národní galerie; odrazy ve vodě Clauda Moneta; prales H. Rousseaua; Chittussiho Pohled z pařížského ateliéru; perokresby parních strojů V. Kabáta; zátiší se zrcadlem a okno v ateliéru ve fotografiích J. Sudka; malé římské terakoty; portréty Franse Halse; skalní krajiny Leonarda de Vinciho; Dona Quijota od J. Konůpka; Osidla V. Reichmanna; hrábě J. Heislera; noční města Fr. Hudečka; Sedící ženu O. Gutfreunda; Ufo od A. Mikulky; hřbitovy Vlastimila Beneše; ilustrace k Bábelovi od A. Brunovského; ruce na obrazech O. Kokoschky; Opřenou hlavu od Hany Wichterlové; rodinku Ch. Chaplina od J. Slívy; Velký dialog Karla Nepraše; ilustrace Jaroslava Šerých; kulisy krajin Jana Součka; Vyšívače B. Dlouhého; periférii Jana Smetany; počmárané zdi E. Medkové; portréty L. Zívra; čínské plastiky koní; podzimní krajiny J. Trampoty; moře od Hokusaie; Vycházku nad městem M. Chagalla; Ostrov mrtvých A. Bocklina; pařížský život v obrazech T. Lautreca; Soutinovy uzenáče; Váchalovu Šumavu; Coubinovu kvetoucí levanduli; Degasovo Česání vlasů; V hloubi lesa Fr. Skály; krajiny v leptech C. Corota; loutky J. Trnky… atd.
Pavel Sivko 1.2. 2017
Pavel Sivko se narodil 24. 1. 1948 v Praze. V letech 1963–1967 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze, v letech 1967–1973 na VŠUP v Praze v ateliéru užité grafiky a ilustrace u prof. J. Trnky a prof. Z. Sklenáře. V letech 1990–1997 byl výtvarným redaktorem v nakladatelství Mladá fronta, od roku 1997 učí na Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze. Věnuje se především knižní ilustraci a volné tvorbě, užité grafice, podílel se také na tvorbě známek a animovaného filmu. Je členem Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR. Žije v Praze.
Výstava Pavla Sivka v galerii Hollar, která proběhne od 12. března do 13.dubna 2008, je vybranou rekapitulací jeho tvorby přibližně za posledních dvacet let. Jsou zde vystaveny práce, zahrnujících čtyři tvůrčí okruhy. Vedle dvou stěžejních – grafické volné tvorby a tvorby ilustrační – jsou vystaveny také práce z oboru užité grafiky a nakonec volné práce kresebné.
Grafiky jsou prováděny technikou několikabarevné litografie a jejich hlavním námětem je krajina, a to krajina na první pohled velmi reálná a všem dobře známá. Přesto jsou to krajiny, které – jak říká sám autor – nikdy neviděl, ale rád by diváka přesvědčil, že mohou existovat. V jeho krajinách nenajdete člověka, ale jeho „působení“ poznáte nebo alespoň vytušíte. Je to, bohužel, působení nejen potřebné a prospěšné, ale často i destruktivní, kořistnické a negativní.
V ilustrační tvorbě pokračuje Pavel Sivko v námětech volné tvorby, ale jsou zde i polohy pro jeho tvorbu netypické, neboť vycházejí ze zakázky, z textu nebo z koncepce knihy.
V jeho kresbách se spíš rozšiřuje jeho zájem o přírodu v dalších kontextech a jsou již autorskou výpovědí bez jakýchkoliv omezení, daných technikou či zadáním.
V poslední části výstavy, tj. v užité grafice, jsou jeho práce spojené buď přímo s tvorbou ilustrační, nebo jsou zde vystaveny jednotlivé knihy či autorské obálky několika dnes již zavedených úspěšných knižních edic.
Výstava je především umělcovým shrnutím určité časové etapy, ale má jistě spojitost i s jeho životním jubileem.
Poznámka redakce: Otcem Pavla Sivka je grafik Václav Sivko