Výstava Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina MANOP, POSLEDNÍ PRVNÍ
Centrum současného umění DOX uvádí výstavní projekt Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina Manop, poslední první, inspirovaný jejich opakovanými cestami na Západní Papuu a setkáními s domorodými kmeny žijícími v pralese. Výstava obsahuje velkoformátové fotografie Šlapetové, konfrontované se sérií Rittsteinových soch nazvanou Les. V rámci doprovodných programů Café DOX
se koná cyklus přednášek o vztazích naší civilizace k přírodním národům, který představí širší kontext výstavního projektu. Výstava se koná od 6.3. do 17.5.2009
Lukáš Rittstein, jeden z nejvýznamnějších českých sochařů a laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého vysvětluje, proč hledá inspiraci u domorodců v pralese: „Na samém „konci“ civilizace se o ní i o sobě dovíte nejvíce. Oblast, kde panuje animismus v čisté podobě, má pro mě, jako pro sochaře, který balancuje mezi realitou a abstrakcí, velkou duchovní hloubku. Ta spočívá v konfrontaci mého tvůrčího myšlení s chápáním reality domorodců, kteří zase nemají žádnou hranici mezi přirozeným a nadpřirozeným.“
Součástí výstavy je i několik citátů z rozhovorů s příslušníky domorodých kmenů, dokládajících jejich představy o Zemi a kosmu. Někteří Papuánci například věří, že Země se skládá ze tří pater, mezi nimiž mohou zvláště nadaní jedinci cestovat, nebo že oči zvířat v noci cestují na nebi a pozorují zpět Zemi. Ve snaze iniciovat dialog mezi světem naší civilizace a světem domorodců Rittstein a Šlapetová zapojili do svého projektu dvě osobnosti jako zástupce našeho světa a moderní civilizace, kteří se zúčastní vernisáže výstavy, prvního amerického astronauta asijského původu Leroye Chiao (kterého si umělci vybrali jako kmotra projektu) a Václava Havla.
Barbora Šlapetová o tomto záměru říká: „V roce 2002 jsme se spřátelili s náčelníkem Nepřistupuj blíž a on si přál popovídat si s naším náčelníkem. Na základě toho jsme oslovili pana Václava Havla, který si pro náčelníka připravil několik otázek. Chtěli jsme jim ukázat, co znamená naše profese a rozhodli jsme se udělat z jejich těl odlitky. Ty jim pak Lukáš dopravil zpět ve zvláštním objektu, do kterého odlitky vložil pan Havel. Ten tvar pak v Papuy visel na stromě, oni si to sundali a vyřezali si z něj odlitky, je to součást dialogu, kterého se účastníme my, domorodci i pan Václav Havel.
Paralelně k výstavě vycházejí tři publikace: Nepřistupuj blíž, kniha fotografií Barbory Šlapetové doplněná rozhovory s představiteli papuánských kmenů, kterou vydává Galerie Zdeňka Sklenáře ve spolupráci s nakladatelstvím Euromedia Group k.s. – Knižní klub. Druhou publikací je monografie Lukáše Rittsteina, která podává přehled jeho dosavadní sochařské tvorby. Katalog výstavy, který dokumentuje instalaci projektu v centru DOX a jeho vlastní vernisáž, vyjde po otevření výstavy.
Výstavu Manop, poslední první doprovází cyklus přednášek na téma Civilizace a přírodní národy, který se zabývá osobnostmi známých českých cestovatelů a fotografů přírodních lidí. Všímá si také vztahu naší civilizace k „primitivním“ kulturám včetně problémů, jež domorodým kmenům plynou z kontaktů s námi.
Cyklus přednášek na téma: Civilizace a přírodní národy
9. března / Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein
Výstavní projekt Manop, poslední první představí jejich autoři: Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein.
16. března / Od A. V. Friče k občanskému sdružení Checomacoco
Osudy cestovatele A. V. Friče a jeho potomků, kteří žijí nejen v Čechách, ale
i v Paraguayi, přiblíží Yvonna Fričová z obč. sdružení Checomacoco.
23. března / Emil Holub, český cestovatel s talentem pro drama
Emila Holuba do značné míry ovlivnila jeho žena. Jejich napínavý životní příběh nastíní Milena Secká z Náprstkova muzea. Debatu na toto téma moderuje Josef Matyáš, vedoucí přílohy Věda Lidových novin.
30. března / Richard Štorch a Bedřich Machulka – Život jako safari
Simona Štorchová pohovoří o dobrodružném životě dvojice cestovatelů a představí jejich cesty po Africe prostřednictvím dosud nepublikovaných fotografií a rukopisů
z pozůstalosti Richarda Štorcha.
2. duben / Mnislav Zelený, Čech s indiánským jménem Atapana
Etnolog Mnislav Zelený navštěvuje původní obyvatele amazonských pralesů už čtyřicet let. O svých zažitcích a zkušenostech bude hovořit s moderátorem Josefem Matyášem, vedoucím přílohy Věda Lidových novin.
16. duben / Enrique Stanko Vráz – první běloch v zemi kanibalů – Nové Guineji
Unikátní archiv Vrázových snímků je dodnes významným zdrojem informací o kultuře přírodních národů na sklonku 19. století. Přednášející Jiřina Todorovová z Náprstkova muzea. Moderátor Josef Matyáš, vedoucí přílohy Věda Lidových novin.
27. dubna / Prokletí nebo požehnání? Zámořská expanze v 15. – 19. století do Ameriky
Jaké byly důsledky zámořských expanzí na americkém území? Byla civilizace přínosem nebo naopak? Debatu s historičkou Markétou Křížovou ze Střediska ibero-amerických studií FF UK povede Josef Matyáš, vedoucí přílohy Věda Lidových novin.
4. května / Primitivismus v současném umění
Vlivy primitivismu na tvorbu malířů 20. a 21. století, včetně tvorby Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina, představí kurátor Jiří Zemánek.
11. května / Srovnání cestovatelů jako badatelů
Čím se lišili slavní cestovatelé přelomu 19. a 20. století? Šlo jim o slávu a úspěch nebo to byli jen milovníci dobrodružství? Přístupy cestovatelů zhodnotí historik Vladimír Rozhoň v debatě s Josefem Matyášem, vedoucím přílohy Věda Lidových novin.
18. května / Eduard Ingriš – cestovatel, skladatel a fotograf
Pestrý život českého rodáka a především jeho rozsáhlou fotografickou tvorbu, představí fotograf a pedagog Jaroslav Prokop z Univerzity T. Bati.
21. května, 18:30 / Srovnání cestovatelů jako fotografů
Byla fotografie pro cestovatele pouze dokumentačním nástrojem nebo i něčím víc? Historik fotografie Pavel Scheufler porovná pojetí fotografie známých cestovatelů z počátku 20. století.
Změna programu vyhrazena. Začátek v 18:00. Vstupné: 60,-Kč. Kapacita míst je omezená. Rezervace na: judita@doxprague.org.
Lukáš Rittstein
Narozen v r.1973 v Praze.
Střední odborná škola Václava Hollara v Praze 1987 – 1991.
Akademie výtvarných umění v Praze 1991 – 1997, sochařský ateliér (prof. Hugo Demartini), ateliér monumentální tvorby (prof. Aleš Veselý).
Postgraduální studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru sklo v architektuře (prof. Marian Karel) 1997 – 1999; tamtéž v r. 1997 semestrální stáž.
Cena Václava Chada z I. Zlínského salonu mladých – Státní galerie ve Zlíně 1997.
Cena Jindřicha Chalupeckého 1999.
Stipendijní pobyt v Headlands Center for the Arts, Sausalito (Kalifornie, USA) listopad – prosinec 2000.
Barbora Šlapetová
Narozena v r.1973 v Ostravě.
Akademie výtvarných umění v Praze 1991 – 1997.
Semestrální stáž 1995 na Concordia University v Montrealu.
Stipendium DAAD / German Academic Exchange Service v Berlíně 1999 – 2000.
Cena Magnesia Litera za knihu Proč je noc černá (spolu s Lukášem Rittsteinem).
Partneři
Partnerem výstavy je Galerie Zdeňka Sklenáře.
Partnery Centra současného umění DOX jsou Hlavní město Praha a TECHO, a.s.
Mediálním partnerem přednáškového cyklu je Český rozhlas Leonardo.
Kontakt
Media servis
Aleš Rumpel, PR
Tel: +420 774 716 814
media@doxprague.org
Výstavní prostor
Poupětova 1a, 170 00 Praha 7 Holešovice, CZ
www.doxprague.org
Otevírací hodiny
Po: 10 – 18h
Út: zavřeno
St – Pá: 11 – 19h
So – Ne: 10 – 18h
Rozhovor s Barborou Šlapetovu
„Co je pro někoho přirozené je pro jiného nadpřirozené a naopak“, říká o zkušenosti s kontakty s izolovanými papuánskými kmeny výtvarnice Barbora Šlapetová.
Před dvanácti lety se malířka Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein poprvé vydali na Novou Guineu, aby našli moderní civilizací nedotčené kmeny. Tehdy začal „mezioborový happening“, jehož cílem bylo zprostředkovat zkušenost z prvního setkání izolovaných kmenů s příslušníky jiné rasy a civilizace. Výsledkem jejich několikaletých cest mezi domorodce je kniha Nepřistupuj blíž a výstava Manop, poslední první, která v Centru současného umění DOX potrvá od 6. března do 17. května 2009.
První kontakty s izolovanými kmeny navazovali především prospektoři, misionáři nebo antropologové. Vy jste první umělci, kteří se o něco podobného pokusili.
Vždycky, když se mluvilo o indiánech nebo o kmenech z Amazonie, bylo svědectví zdeformované snahou o faktický popis. I texty o Papuáncích, které psali nejčastěji misionáři nebo antropologové, charakterizuje přístup „co není verifikované, to neexistuje“, tedy když domorodci mluví o něčem co viděli, nebo co si mysleli, že viděli a západní vědec to neviděl, tak to bere, že to jednoduše neexistuje. Pro mě jako umělkyni je zásadní názor, že každý z nás vidí jinak, jiné věci. Doteď v Guineji nebyli umělci, kteří by první setkání mohli přenést do jiné než antropologické formy. My jsme měli jako výchozí materiál to, čeho jsme se dotkli a chtěli jsme to zaznamenat v té nejautentičtější verzi, jak to šlo. Když jsme připravovali knihu Nepřistupuj blíž, která obsahuje rozhovory s kmenovými náčelníky, záleželo nám na tom, aby překlad byl co nejpřesnější. S co největší autenticitou nechat lidi mluvit o sobě v první osobě. Proč jsem tohle udělal, jak jsem to viděl a jak to u nás chodí. Vždycky se říká, oni řekli, oni udělali.
Hlavní rozdíl tedy spatřujete v interpretaci zkušenosti?
Je strašně složité stát se arbitrem kulturních hodnot, což se děje pokaždé, když o domorodcích a s domorodci mluvíš. První kontakty ve dvacátém století byly o objevování, takříkajíc na body, že jsi něco objevil a dosáhl prvenství, ale nešlo o ty „objevené“ lidi. Interpretovat a vysvětlit zcela jinou kulturu a způsob chápání světa podle mě nejde, to bych si netroufla. I když se naučíš jazyk. Trvá přeci 16, 17 let než je člověk ve svém mateřském jazyce schopen opravdu komunikovat. My jsme se snažili, abychom se o těch lidech dozvěděli co nejvíc a zároveň je to pro nás i obrovská inspirace a posunutí v naší práci. Antropologii vůbec nehaním, je to určitý přístup, který respektuji, ale já bych si netroufla říkat, co si kdo myslí. Potkat lidi, kteří se nikdy předtím nesetkali s bílými – ten pocit je nepřenosný. Umění má úžasnou možnost pustit to přes sebe do výtvarna, přelít zkušenost do jiné formy komunikace. Mimochodem, nemluvíme o prvním kontaktu, ale o posledním prvním, abychom zdůraznili jedinečnost situace.
Jste zastánkyní ochrany „nekontaktovaných“ kmenů? Mají zůstat v izolaci?
To je nesmírně komplikovaná otázka, neznám ideální řešení. Ochránit je dost dobře nejde, navíc, nikdo nemá právo říct, teď je uzavřeme. Lidé jsou přirozeně zvědaví a domorodci mají právo se dozvědět o okolním světě. Nicméně, příchod civilizace pro ně není dobrý, devastuje jim myšlení a je to obrovský skok, který často vede k problémům a kriminalitě. Běloši do toho vstupují majetnicky a jsou vždycky ve strašné výhodě. Civilizace tam stejně přijde, nemusí to být běloch ani Indonézan, proto je důležitý první kontakt. Když je první kontakt duchovně založený a v úctě k tomu, co tam měli, tak si myslím, že je to vždy ku pospěchu věci. Dokonce i misionářská myšlenka může být dobrá, třeba myšlenka pomoci druhému, ta u nich vůbec neexistuje a to ani v rámci rodiny.
Uvědomila jste si po kontaktu s Papuánci nějaké konkrétní kulturní konstrukty, které determinují naše myšlení?
Vnímáš, že máš v sobě určitou tradici křesťanství, hlavně v rozlišování dobra a zla. Máme díky křesťanství snahu dobro a zlo dopodrobna rozlišovat, my to máme černobílé, zatímco oni to mají v pestré škále. V rozhovoru s jedním náčelníkem například vyplynulo, že v kostele nemá výčitky svědomí, kolik lidí zabil a jak, ale bojí se, zda ho Ježíš příjme, když vyjde z kostela a všechno křesťanské učení zapomene.
Jak může setkání s lidmi s tak radikálně rozdílným chápáním změnit naše vnímání skutečnosti?
Je to jako dostat „ránu kladivem“. Člověku se mění vnímání na prazákladní bázi, chápání toho, co je zásadní a co je banální, smyslu bytí. Čím víc tam jezdíme, tím hůř se o těchto intimních věcech mluví, protože to není jednoznačně popsatelné.
Jak jste se tu zkušenost pokusila vyjádřit v umění?
U zážitku posledního prvního kontaktu jsem cítila, že dokumentární fotografie zdaleka nemůže přiblížit tu zkušenost. Klíčový okamžik ze setkání s Papuánci je rozpor mezi přirozeným a nadpřirozeným. Každý člověk svět vidí jinak, co je pro někoho přirozené je pro jiného nadpřirozené a naopak. A o tom je výstava Manop, poslední první. Při fotografování jsem používala sytém deformace obrazu, nechtěla jsem dělat dokument. Na proces transformace fotek jsem došla právě na Papuy. Oni realitu totiž vidí jinak a člověk to pak začne vidět taky. Často jsme měli s Lukášem stejné sny o tom, co vyprávěli a mnohdy jsem si myslela, že to není sen. Je otázka, co tam ve skutečnosti vlastně vidíš a jak to je. Je úžasné, že ačkoliv oba děláme jiné médium, tak do jiného způsobu zpracování se dostal stejný příběh. Naše fotky a sochy jsou spojené s duchovnem, vychází to z jejich příběhů.
Inspirovali jste se vizualitou prostředí?
Umělci začátku dvacátého století sbírali vizuální motivy z umění přírodních národů, například z masek, ale vycházeli z povrchu, z toho vizuálního a to nás apriori vůbec nezajímá. Domorodci mají umění spojené s vírou, předměty jsou vyzdobené kvůli duchům. Pro mě a Lukáše je důležitý prožitek, dostat ho do našich věcí, ale moderním způsobem. Naše věci se domorodým vůbec nemusejí podobat.
Jak se domorodá spiritualita promítá ve vaší výstavě Manop, poslední první?
Papuánci žijí s dušemi zemřelých, oni si s nimi povídají a vědí, kde žijí, věří, že se vrací nazpět. Když se rodí dítě a lidé slyší šepot, věří, že je to duše vracející se zpět do těla. Přesně rozlišují, kde je oblast mrtvých, smrt neberou jako fatální konec. Lukášovy sochy jsou symbolické duše, příběh, který si člověk nese z jednoho prostředí do druhého, je různě zraňovaný, něco na něj útočí, nebo útočí on, nebo už odlétává pryč. Duše jsou umístěny v diagonále a každá má svůj příběh. Sousoší se jmenuje Les, protože vychází ze zkušenosti s džunglí. Duše pozorují z fotografií duchovní vůdci kmene, naproti nim je astronaut.
Leroy Chiao, první americký astronaut asijského původu a kmotr projektu?
Ano. Oni si představují, že když člověk a zvířata spí, jejich oči cestují na nebe a kontrolují spící těla. Rozhodla jsem se tedy najít člověka, jehož oči v nebi byly, tedy astronauta. Dva roky jsem vyjednávala s NASA, až jsem se dostala k Leroyovi, který ihned pochopil, oč v tom projektu jde. Pobýval ve vesmíru téměř rok a fotil oceány a džungle. Cestování do vesmíru, výdobytek technické civilizace, symbolicky potvrzuje domorodou víru a posiluje tak rozpor mezi přirozeným a nadpřirozeným, který je klíčový pro celou výstavu.
Kromě astronauta se do happeningu dostal i Václav Havel, jak?
V roce 2002 jsme se spřátelili s náčelníkem Nepřistupuj blíž a on si přál popovídat si s naším náčelníkem. Na základě toho jsme oslovili pana Václava Havla, který si pro náčelníka připravil několik otázek. Když jsme se k nížinnému kmeni vrátili, Nepřistupuj blíž chtěl setkání okamžitě začít otázkami od našeho náčelníka. Chtěli jsme jim ukázat, co znamená naše profese a rozhodli jsme se udělat z jejich těl odlitky. Ty jim pak Lukáš dopravil zpět ve zvráštím objektu, do kterého odlitky vložil pan Havel. Ten tvar, opakující se v Lukášově sousoší Les, pak na Papuy visel na stromě, oni si to sundali a vyřezali si z něj odlitky, je to součást happeningu, kterého se účastníme my, domorodci i pan Václav Havel. Socha, kterou mezi dalšími uvidíte v Centru současného umění DOX obsahuje obrazovku s videozáznamem celého happeningu.
Je Váš „mezioborový happening“ u konce?
Určitě se ještě vrátíme.
Rozhovor s Barborou Šlapetovu vedl Aleš Rumpel,
Centrum současného umění DOX