Fotografovat začal Jaroslav Kučera v roce 1968. Tento přelomový letopočet a jeho následky jako kdyby mu nadobro
určily téma pro volnou tvorbu. Student stavební fakulty ČVUT z euforie „pražského jara“ definitivně vystřízlivěl v srpnu 1969
– byl zatčen při demonstracích k prvnímu výročí okupace, držen dlouhé dny ve vazbě a mlácen v rámci mimořádných
represí, které posvětil takzvaný pendrekový zákon. Ten měl za cíl exemplárně a definitivně zlomit veřejně projevovaný odpor
občanů vůči politikům, kteří se prodrali k moci se souhlasem Moskvy.
Fotografická tvorba Jaroslava Kučery (nar. 1946) se s nastoupivší politickou „normalizací“ rychle vyhranila v
obrazově-etickou polemiku s nastoupivšími pořádky, aniž se fotograf rozhodl pro přímočaré politické záběry. Ostatně
nebyl disidentem, pohyboval se v takzvané šedé zóně a živil se fotografickými zakázkami, především dokumentováním
architektury. Ale když si fotil pro sebe, zajímal ho reálný život, který svou syrovostí a mnohdy i šedivostí byl v diametrálním
rozporu s oficiální ideologickou linií radostné přítomnosti a zářné budoucnosti. A fotografoval-li Kučera na veřejných
shromážděních, mířil objektiv na ty dole, v jejichž jménu se ony zformalizované slavnosti konaly, přičemž mezi „lidem“ a
jejich „představiteli“ zela nepřekonatelná propast. Kučera ji svými snímky čitelně ukazoval. Jedinými výjimkami v tom jsou
záběry příslušníků Lidových milicí, jimž se říkalo dělnická pěst; ty Kučera pozoruje se vztekem a ironií.
Tohle všechno by však samo o sobě bylo málo na to, aby Kučerovy snímky odolávaly času a podržely si schopnost
oslovovat publikum i ve zcela změněném společenském kontextu. Kromě smyslu pro vystižení gesta Jaroslav Kučera
do snímků vkládá velký cit pro rituály a situace každodennosti.
A v neposlední řadě: Kučerovy fotografie jsou prosáknuté melancholií. Taková vlastnost díla vždy souvisí s povahou jejich
tvůrce. Povahu si člověk, jak známo, nevymění snadno jako kabát – ať kabát skutečný, nebo názorový a politický. Proto se
Kučerova autorská nátura po roce 1989 v podstatě nezměnila. Zůstává chodcem, kterého zajímají „malí“ lidé. Ovšem
dramaticky se mění prostředí, v němž se ti lidé pohybují, a o zejména ve městech, přičemž Kučera je svou povahou především
fotografem města a městským. A s nástupem digitalizace se navíc neméně dramaticky proměňuje jazyk a vnímání fotografie jako média.
Jaroslav Kučera to vše bere v potaz – už tím, že přešel na digitální přístroj a naučil se řadu technologických kroků, před
nimiž nejeden jeho vrstevník zavírá oči a odmítavě vzdychá: To už není nic pro mě! -, avšak v linii své volné tvorby, kterou
představuje výstava Černobíle, vlastně říká: Ano, vím, dneska se celkem snadno může zdát, že všechno je jinak, ale nenechte
se strhnout povrchem a nevidět, že některé věci života, jak jsem sám na vlastní kůži poznal, se až tak nemění. Člověk
totiž, moji milí, zůstává i mezi druhými lidmi sám, život se s námi nemazlí. Současně je tato melancholická linie Kučerova
fotografování i dokladem věrnosti tvůrčí metodě, byť ta už není takzvaně trendy. Tento typ černobílého dokumentu a
momentkářství má totiž svá nejlepší léta za sebou. Nikoliv v tom smyslu, že už by nedokázal vydat svědectví o existenci,
nýbrž co do míry, s níž je akceptován jak v mediální, tak umělecké sféře.
Když vznikala tato výstava a katalog k ní, nejednou jsem – shodou okolností – do přehrávače vložil zrovna vydanou
reedici živých nahrávek písničkáře Vladimíra Merty, které nahrál v pražské Malostranské besedě v červnu 1988. A postupně
mi spínalo, jak obsah a duch některých Mertových tehdejších písniček, ale v nemenší míře i pražských písní Vlastimila
Třešňáka, souzní s Kučerovými fotografiemi oné doby. Proto jako volný komentář nebo doprovod zacituji zde dvě sloky
Mertovy proslulé skladby z osmdesátých let Praha magická:
Temná zákoutí Týnského chrámu – Praha husitská
alchymií věků dýcháš rudolfinská, magická
pootevřenými veřejemi Evropy řve své sny sprostá
Praha nevěstek
Praha dobývaná, pleněná, sama v sobě dusí vztek
Město bouří ve sklenici piva a diskusí
básníků píšících svoje verše na schůzích
Na nároží hospoda Parlament, kdo do toho můžeš mluvit –
jen to zkus
za sto let budeš mít svoji ulici jako on, mistr Hus.
Josef Chuchma,
Praha 26. října 2010