Václav Sivko, foto: Josef Sudek
V životě lidském záleží na mnoha věcech. Pravděpodobně nejdůležitější je narodit se. Možná že záleží také na tom, komu se člověk narodí, do jaké rodiny, v které zemi, v který čas, do jaké doby… Jistě existují doby, které by člověk s odstupem času nejraději přeskočil. Ale nakonec to neudělá. Život se žije, ať jsou protivenství jakákoli, obzvlášť, když je člověk mladý a má pocit, že všechno teprve začíná. V dobách válečných, v letech 1939–1945, bylo mému otci Václavu Sivkovi šestnáct až třiadvacet let – krásný
věk pro špatnou dobu. V roce 1943 oslavil dvacetiny, byl plný mladických ideálů, jako každý
začátečník života. Práce ho bavila, jeho umělecká tvorba byla široká a rozmanitá. Žil naplno,
jako by dění okolo ani nechtěl vnímat. Studovat však nemohl, vysoké školy byly zavřené a
mému otci náhle začalo hrozit, že bude muset jít na nucené práce do Reichu. Já sám nevím,
kdy se seznámil s Josefem Sudkem. Přesto, byť se dívám na jejich setkání z takové dálky,
mohu říci, že to bylo pro mého otce setkání osudové. Sudek si ho oblíbil a zachránil ho před
pracovním nasazením tak, že ho vzal k sobě do učení. Kolem Sudka a jeho vyhlášených
hudebních seancí bylo hodně lidí, kteří se scházeli, aby ze sebe aspoň na chvíli setřásli pachuť
protektorátní atmosféry.
Václav Sivko, sedící Josef Sudek, suchá jehla, 1944
U Sudka to musel být milý, příjemný azyl. V tíživé době nesvobody, ale i strachu o život,
neboť v udavačství Češi nijak nezaháleli, si člověk musel rozmyslet, komu co říci naplno,
komu důvěřovat a před kým se mít na pozoru. A tak je pochopitelné, že přátelství, jež vznikla
v této době, většinou vydržela na celý život – i když musela projít ještě jednou zkouškou, v
jistém ohledu ještě mnohem těžší, a tou byla padesátá léta.
Můj otec trávil se Sudkem hodně času. Vycházel s ním, jak Sudek říkal, „za motivem“. Jejich
společnou láskou byly stromy a kupodivu hřbitovy. I Jaroslavu Seifertovi byl můj otec v té
době představený jako milovník hřbitovů. Josef Sudek fotil a můj otec stejné motivy kreslil.
A někdy nebyli sami, spolu s nimi vyrážel občas i Andrej Bělocvětov nebo Vladimír Fuka.
V těchto časech můj otec vytvořil i řadu velmi zdařilých Sudkových portrétů. Zvlášť suché
jehly, domnívám se, patří k nejlepším portrétům Josefa Sudka, jaké kdy vznikly. Otec je
kreslil „a la prima“, ostrou jehlou přímo do desky, suveréně, skoro bez oprav. Sudek sedící,
Sudek u stolu, při jídle, s brýlemi… a po těchto malých grafikách vznikaly pak i větší grafiky
a kresby v klidu ateliéru.
K portrétům Josefa Sudka se můj otec vracel i později po válce, průběžně vznikaly nové
kresby, ale hlavně nové grafiky, tentokrát litografie. Jsou ve větším formátu, ale hlavně jsou
barevné. Dost možná, že některé Sudkovy portréty byly i jakýmsi návratem, vzpomínkou na
mládí. Šlo totiž o období, které bylo pro mého otce po všech strankách velmi plodné.
Vznikaly nejen nová díla, ale i nová přátelství, otec potkával řadu nových lidí, nacházel řadu
nových podnětů, napadaly ho nové myšlenky, které ho pronásledovaly i v dobách
poválečných. Jsem přesvědčený, že mu tyto vzpomínky pomohly překonávat nejedno svízelné
úskalí časů následných, ať už máme na mysli atmosféru politicko-kulturní, anebo lidské
vztahy, které byly často odrazem tehdejšího marasmu. Je až paradoxní, jak se doba válečná
stala zrcadlem jakéhosi srovnání s dobou těžkých padesátých let.
Josef Sudek, portrét Václava Sivka
I mé návštěvy v ateliéru Josefa Sudka jsou pro mě vzácnou vzpomínkou, zvlášť dnes, kdy
jsou oba, Josef Sudek i můj otec, už dávno mrtví. Nostalgickou vzpomínkou se pro mě staly
také pravidelné Sudkovy návštěvy na Boží hod vánoční u nás doma. Sudek rád vyprávěl a
jeho úsudky a názory byly pořád „mladé“, uměly oslovit i generačně tak vzdáleného člověka,
jakým jsem tenkrát byl. Jeho vidění a přístup k životu byly pro mě vlastně takovým zjevením.
Sudkova upřímnost, její naprostá samozřejmost, a jeho jakoby klidná posedlost – anebo spíše
vytrvalost a zájem o všechno nové, nemluvě o nezměrném pochopení pro druhé, na to se
zkrátka nedá zapomenout. Sudkovy fotografie mě naučily dívat se. A tak vidím, že jeho
vidění je stále podnětné a má co říct. Člověk se může dívat na svět očima Josefa Sudka i dnes.
Na jeho objevném pohledu nic nezestárlo.
8.1. 2017
Pavel Sivko, grafik
