Jednou za rok vyroste u ospalého padesátitisícového dánského městečka Roskilde městečko stanové, s téměř dvojnásobným počtem obyvatel. Důvodem není sjezd skautů, ale legendární hudební festival. Z původně hipíckého juchání v sedmdesátých letech se tu zrodil skandinávský fenomén hudebního mega-mecheche, pokrývající všechny hudební styly. Roskilde festial se tak pyšní skoro čtyřicetiletou historií a jmény účinkujících jako třeba Bob Marley, David Bowie, Bob Dylan, U2, Nirvana, Björk nebo Radiohead.
V Roskilde jsem žila téměř rok a nemohla jsem odjet, aniž bych na vlastní oči a uši viděla a slyšela, co se o festivalu povídá. Nedá se zrovna říci, že bych byla milovnicí masových akcí, natožpak několikadenních. Představa sebe samotné, obklopené upocenými potrhlíky dusajícími v prachu na podivné tóny, mě tak trochu děsila. Taky že se má představa od reality příliš nevzdalovala. Stala jsem jedním z nich. A moc si to užila.
Nekomerční a ekologický?!
Díky dlouholetým zkušenostem a postavením Dánska coby environmentálně vyspělé
země se tento festival vymyká komerčním záměrům podobných akcí. Festival je organizován neziskovou humanitární organizací a jeho chod zajišťuje více než 25 tisíc dobrovolníků. Veškerý zisk z festivalu je pak věnován na charitativní, neziskové a kulturní účely (!). Pořadatelé kladou důraz na používání šetrných materiálů a také zajišťují účinnou recyklaci kelímků, plechovek a papírových kartonů – v loňském roce se podařilo zrecyklovat 97% plastikových kelímků.
Člověk měl skutečně dojem, že se žádné odhozené smetí na zemi dlouho neohřeje. Zástupy dobrovolníků odpadky nejen horlivě sbíraly, ale i třídily. Konkurencí pro oficiální sběrače byli tzv. nájezdníci z východu, kteří se hbitě proplétali omámeným davem a vyčkávali, až někdo něco odhodí. Motivací nájezdníků zřejmě nebyla záchrana planety, ale finanční obnos, který získali na festivalem zřízených sběrných místech za každou recyklovatelnou položku. Tito podnikatelé si tak za několik dní vydělali tisíce na oslintaných kelímcích. I s ostatními odpadky si pořadatelé vědeli rady a díky důmyslnému systému zalidněný areál nepřípomínal smeťák – za každý nasbíraný pytel odpadků si návštěvníci mohli nárokovat točené pivo.
Open air WC aneb Na bobku 
Jednou z prvních věcí, která mne zaujala po vstupu do areálu, byl plot podél hlavní cesty lemován (zdánlivě) nevinně vypadajícími dánskými blondýnkami. Tyto hrdě seděly na bobku a čuraly, jako by se nechumelilo. Za ten rok jsem si na skandinávské pojetí feminismu celkem zvykla (pije nikoli jak Dán, leč jako Dánka, apod.), nicméně jsem byla přeci jen trochu zaskočena. To tu nemají záchody? Nikdo jiný tomu však pozornost nevěnoval, takže jsem rychle nabyla přesvědčení, že to tu bude zřejmě úplně normální. A taky že bylo. Patřilo to k běžné zábavě a oslavě uvolněnosti. Stejně jako náhodné závody naháčů nebo objímání náhodných kolemjdoucích.
Jeden by řekl, že v takovém davu se budou lidé míjet bez povšimnutí, strkat do sebe a
hájit si své místo. K mému překvapení to nebylo tak hrozné. Festival si od svého počátku kladl za cíl nabádat své návštěvníky, aby se k sobě chovali s úctou a respektem. Heslo „Take care of each other“ („Dávejte na sebe navzájem pozor“) na letošním festivalu probleskovalo všude, od kelímků po videoprojekce doprovázející koncerty. Nebylo neobvyklé, že když si znavený pařmen třeba jen schrupnul na trávníku, kolemjdoucí se (k jeho značné nevoli) zajímali, jestli je v pořádku a nepotřebuje pomoct. Díky více či méně ohleduplnému přístupu návštěvníků a dobrovolníků se tak Roskilde festival může pyšnit jedinečnou atmosférou, mající původ v mírumilovnosti a přátelskosti květinových dětí. Ani to však němění skutečnost, že se v areálu pohybuje sto tisíc lidí.
Buď in, koukej skrz mříže 
Stanové městečko bylo kvůli přehlednosti rozděleno do několika sekcí. Každá taková oblast měla své zázemí, takzvanou agoru, kterou tvořily toalety, vyhrazené místo na grilování a vaření, bezplatné úschovny a věž s ostrahou a první pomocí. Současně byla každá sekce ve znamení nějaké aktivity, jako například krasobruslení na plastovém ledě s možností vypůjčit si připínací polstrovaný zadek, koupání v překvapivě čistém rybníku, různé worskhopy atd. Zkrátka pro každého něco.
Samotný areál festivalu pak skýtal nejrůznější možnosti společenského vybití. Návštěvníci si mohli zakoupit nejrůznější jídla, oblečení a doplňky. Letošním trendem byly pestrobarevné sluneční brýle, jejichž zorné pole bylo zakryto plastovými mřížkami, a jejichž význam mi zůstal skryt. Hitem číslo dva byly second handy s oblečením ze sedmdesátých a osmdesátých let. Tyto disponovaly exempláři dobových (rozuměj neúměrně předražených) mrkváčů, vytahaných legín, svetrů a jiných módních výstřelků, které u nás nezůstaly z mnohých šatníků vůbec vyřazeny. A pak že nejdeme s módou.
Ticho na prodej 
Návštěvníci se dále například bavili třeba bubnováním na plastové barely, kdy zvyšující se intenzitou bubnování docílili vyšlehnutí plamenu z blízké věže. Tato zdánlivě nezábavná aktivita měla kouzlo v tom, že se k nejprve malé skupince prázdninově euforické mládeže postupně přidávali zvědaví kolemjdoucí, a další a další… Skupinovému veselí nešlo uniknout. Po vyšlehnutí plamenu se celá skupina rozverných opičáků jakoby probrala z transu a šla zas za svým, nepochybně důležitějším, cílem. Klidnější část publika uvítala stanový Chrám ticha, před kterým každému dopřáli kvalitní umytí a masáž nohou. V Chrámu bylo možné se pomodlit nebo se prostě jen potěšit tichem (v rámci možností). Když už je řeč o tichu, to také bylo možné zakoupit u stánku s pivem – v podobě zářivě oranžových špuntů do uší, důmyslně spojených šňůrkou. Festivaloví hosté tak občas vypadali jako návštěvníci z jiné planety, vynořivší se ze tmy v blyštivých legínách, nabírané bundě, žaluziovitých slunečních brýlích a špunty trčícími z uší.
Tradiční upalování
Mezi návštěvníky bylo mnoho těch, kteří se rozhodli pojmout festival jako oslavu začátku 
léta nebo prázdnin a využili možnosti pobýt ve stanovém městečku po celých 8 dní, tedy o čtyři dni déle, než trvá samotný hudební program. Většina stanujících si nakoupila rozmanité kempovací vybavení, jehož životnost byla sečtena posledním dnem jejich pobytu. Tehdy totiž nastoupilo proslulé tradiční demolování stanů. Poslední večer se ze stanového městečka stalo cosi na způsob uprchlického tábora, převálcovaného stádem divé zvěře. Mnohé stany získaly tvary, o nichž se jejich výrobcům ani nezdálo. Ty se zmítaly ve společnosti pokroucených nafukovacích karimatek, holinek a svršků, opalovacách krémů a neotevřených plechovek. Obvykle prý stany těch nejodvázanějších (neviděla jsem snad nikoho, kdo by mi nepřišel odvázaný!?) vzplanou ohněm. Vzhledem k tomu, že poslední večer pršelo, hořelo jen pár stanů, na které číhala armáda dobrovolníků a hasičů. Neuvěřitelná, rozpačitá podívaná. Festival vyzýval návštěvníky, aby své stany a spacáky přinesli na sběrné místo, odkud by putovaly k bezdomovcům. Vybralo se prý hodně, většina kempujících ale dala přednost zábavnější možnosti zanechat za sebou spoušť, a tak všechny zbylé poklady byly vcucnuty úklidovými mašinami a spáleny.
Celkem vzato lze říci, že pořadatelé zvládli zajistit základní potřeby tisíců lidí -ubytování, přesun z místa na místo, dostatečnou hydrataci- ale dokázali je i zabavit ve chvílích, kdy měli zrovna roupy a nechtělo se jim nechávat si hlavou proudit decibely. Jediné, co se jevilo být předimenzované, byly dámské záchodky. Jako vždy. Sice byly téměř všude, ale na 850 metrů dlouhý pisoár, prý jeden z nejdelších na světě, to stačit nemohlo. Dámy si ale našly alternativní způsob, jak se vyrovnat mužům (viz výše).
Co se týče hudby, každý si přišel na své. Navíc všechna pódia šlapala jako hodinky a nikde nebylo tak narváno, že by člověk neviděl nebo neslyšel. Pořadatelé českých festivalů mají ještě hodně co dohánět, zvláště pak po hudební stránce. Nestane se Vám, že zde uslyšíte zkameněliny typu Elán či Olympic, jako ve stojatých vodách českých letních festivalů.
Tento festival je stejně tak o hudebním, jako o nevšedním společenském zážitku. Koncerty jsou obrovským lákadlem, ale je to hlavně bláznivý a ulítlý duch Roskilde festivalu, který ho činí tak populárním.
PS:
Všem podnikavým zájemcům o Roskilde Festival 2009 doporučuji: vyplenit rodině skříně, vybrat ty nejhorší kousky z období totality, vzít je na sebe či s sebou a otevřít si festivalový sekáč; nelenit a sbírat odpadky; neplatit vstupné, nýbrž si ho odpracovat jako dobrovolník; mít dostatek místa pro úlovky z opuštěného stanového městečka (být připraven poprat se o ně s dalšími nájezdníky z východu a stroji).
Pavla Baxová