Na přelomu 70. a 80. let dvacátého století jsem hodně fotografoval umělce, zpěváky a herce. Když přemýšlím nad tím, kdo z těch osobností byl při focení nejvtipnější, tak to byl rozhodně Ivan Mládek. On vymýšlel humorný situace. Já jsem mu třeba navrhnul, aby si vzal lyže a šel lyžovat na tenisový kurt, a on řekl, že to je blbost, a vzal si kánoi a jel sjíždět louku. Takže spolupráce s ním byla pohodová. Ale nejvíc problematický byl naopak Waldemar Matuška. Přišel jsem ho fotit do jeho čerstvě dostavěnýho domu v Dejvicích, kde mu řemeslníci ještě něco dodělávali. A on byl s jejich prací hrozně nespokojenej a seděl tam naštvanej s ukulele v křesle v přijímacím salónu, mračil se a nadával na český řemeslníky. Že to prostě není možný a že nic neuměj. A já jsem s nim v tomhle rozpoložení měl udělat kloudnou fotku. Tak jsem si řekl, musím to brát, jak to je, a něco nafotit. Matuška zhroucenej v křesle si brnká na ukulele a čiší z něj absolutně negativní energie. To je to, co já nesnáším, protože já mám rád, když jsou fotky veselý. A když mě pak vyprovázel přes dvůr k mýmu autu, tak se u dveří do ulice na mě najednou otočil a řekl: „Nemáte cigáro?“ A přitom udělal takový to typický kuřácký gesto. Já měl foťák připravenej na břiše, naštěstí byl předvostřenej a tak jsem to zmáčknul a ta fotka vyšla. A to tehdy ještě nebyly autofokusy. A vznikla vlastně veselá, optimistická fotka, i když to byla jen jediná, kterou jsem tam tehdy udělal.
Waldemar Matuška, foto: Oleg Homola