Vzpomínáte si na „bílý anatolák ze sedmnáctého století“, který se v Čapkově povídce Čintamani a ptáci usilovně snažil získat do své sbírky doktor Vitásek? Pokud ne, určitě si příběh ze souboru Povídek z druhé kapsy přečtěte, anebo si rovnou zajděte do Veletržního paláce a tam si tenhle mimořádně významný sběratelský kousek můžete prohlédnout na vlastní oči a zároveň si na místě a v pohodlí přečíst i povídku, která patří k nevtipnějším z celé sbírky.
Expozice s názvem Záhada Čapkova koberce je věnována nejen jednomu z nejstarších orientálních koberců v českých sbírkách, který Národní galerie získala teprve v roce 2014 a který je nyní po náročném zrestaurování poprvé představen veřejnosti. Instalace velmi nápaditým způsobem umožňuje pohled do světa vzácných ručně vázaných koberců, osvětluje jejich výrobu a suroviny, ze kterých se vyrábí. To, že Karel Čapek byl opravdu sběratelem a milovníkem těchto cenných bytových tkanin, dosvědčují koberce zapůjčené přímo z Čapkovy pozůstalosti. Koberce i části mobiliáře z umělcovy vily na Vinohradech zapůjčila na výstavu MČ Praha 10, která vilu vlastní a v současné době nechává rekonstruovat. Kromě obrazů od Josefa Čapka jsou k vidění i fotografie Václava Chocholy z filmové adaptace povídky z roku 1964, ve které si roli majitelky koberce zahrála manželka Karla Čapka, paní Olga Scheinpflugová.
Centrální místo v expozici však patří rozměrnému koberci selendi s ptačím vzorem nazvaném podle města v západním Turecku, kde byl pravděpodobně vyroben někdy v druhé polovině 16.století. Koberec, který Karel Čapek zvěčnil ve své povídce, patřil ve 20.letech minulého století uznávané obchodnici s orientálními koberci Heleně Zajíčkové a v majetku její rodiny zůstal až do roku 2014. Koberec je jedinečný nejen svým stářím, typem a formátem. U nás se jedná o naprostý unikát a jediným známým podobným kobercem na našem území byl pravděpodobně Schwarzenberský koberec čintámani na zámku Hluboká. Zajímavé je, že motiv čintámani (dvojice kruhů doplněných obvykle dvěma vlnovkami) se na kobercích nikdy neobjevuje společně s motivem ptáků, takže název povídky naprosto neodpovídá skutečnosti a je jen výsledkem spisovatelovy fantazie. Protože koberec byl po léta skutečně umístěn na podlaze bytu a stopy po nábytku jsou na něm ještě znatelné, předala ho Národní galerie nejprve do rukou zkušených restaurátorů, manželům Tereze a Jiřímu Hlinkovým, aby koberec odborně vyčistili a zakonzervovali. Zajímavé je, že restaurátoři na koberci ponechali dřívější správky, které jsou pouhým okem znatelné. Vzhledem k tomu, že barvy použité na opravených místech pouštěly, bylo nutno koberec nejprve chemicky zafixovat a teprve potom smáčet a čistit. Takové postupy vyžadují vysoký stupeň odbornosti, který oba restaurátoři jako absolventi Vysoké školy chemicko-technologické mají. Celý proces restaurování je zachycen na dokumentárním filmu Janka Rouse, který je v expozici také možné shlédnout. Fascinující příběh se šťastným koncem dokumentuje monografie Příběhy ptačího koberce vydaná u příležitosti výstavy.
Výstava, jejíž kurátorkou je Zdenka Klimtová, je k vidění ve Veletržním paláci do 25.11.2018.
Text: Soňa Šálková
Foto: Petr Šálek
Chcete-li vidět sferickou 360° fotografii z instalace, klikněte na obrázek, nebo zde
Restaurátorka Tereza Hlinková na výstavě ve Veletržním paláci před unikátním kobercem, který s manželem restaurovala. Foto: Petr Šálek
