Projekt LA STRADA 2010 je volným pokračováním prvního mezinárodního projektu na toto téma, který se poprvé představil veřejnosti v Galerii umění pod kurátorským vedením finské kurátorky a umělkyně Kirsimarii E. Törönen Ripatti v roce 2008.
V období dvou let se tento projekt vrací zpět do českých výstavních prostor rozšířen o čtyři další, tentokrát české umělce. Důvodem návratu v této podobě je, aby prezentoval myšlenku cesty devíti autorů pracujících s různými médii ale ve stejné dimenzi uvažování. Cesta jako společný jmenovatel pro tvorbu vybraných autorů není v tomto případě pouhé tématické určení, jedná se zde spíš o duchovní rozměr jejich životních postojů, který se prolíná do jejich výtvarných děl. Je to cesta, jíž každý z vystavujících už vykonal a vlastní prožitek přetransformoval do svého díla.
Erla Haraldsdóttir při svém putování různými zeměmi nachází městská zákoutí, jejichž původně neosobní čistě architektonický stav je poznamenán životními cestami jeho uživatelů. Je to obrazová sociální studie, jež přináší svědectví o každodenním životě zejména nových obyvatel, o jejich hledání způsobu žití v novém prostředí a o čase nezadržitelně nezávisle plynoucím ve stejné rovině s původním urbanistickým uspořádáním.
Křehká cesta Aleše Hnízdila, který ve své instalaci „Ticho v prostoru“ rozvinul širokou škálu vyjádření svého prostoru, který sdílí v podstatě s kýmkoli na této planetě i mimo ni. Může do něj vstoupit prostřednictvím vlastního vědomí. Je to cesta k uvolnění, meditaci, prolínání vědomí, vzájemné empatie, koncentrace myšlenek. Prostřednictvím nekonečného ticha v prostoru se mu otevírá brána do vlastního vědomí i do jiných prostorů.
Fotograf Pavel Hokynek přináší ve svých neoficiálních fotografiích záznamy kulturních a společenských nekonvenčních událostí, jimž vtiskl originální pečeť vlastního podprahového vnímání, které v odstupu času vedlo jeho ruku k dotvoření atmosféry zachyceného okamžiku technicky velmi neotřelou cestou. Takto vzniklý fotografický obraz je k nepoznání od původní reportážní fotografie, o to víc však vyjadřuje smysl autora pro danou situaci i nazírání na ni.
Jan Pohribný podniká své cesty za objevováním krajin a za jejich géniem loci předem vybaven představou o tom, jak využít jejich energii promítnutou do jeho vlastní interpretace. Objevuje v ní její původní určení i prastaré rituály, které ovlivňuje svou vlastní vizí, do níž instaluje v duchu land-artu osoby a objekty, které se stávají součástí krajinného prostoru. Ve fotografiích Jana Pohribného se prolíná reálná přírodní scenérie a duch místa.
Cesta krajinami různých zemí vede Janne Laineho k poznání génia loci původně naprosto neznámého krajinného celku. Poznáváním nového místa objevuje jeho skryté významy, stává se jeho součástí a ono vstupuje do jeho představivosti. Země nikoho mu otevírá svá tajemství, která se přelévají do jeho fotografických záznamů krajiny a putují v nasnímaných cyklech k vnímavému divákovi, zahalené do tvaru jeho společného prožitku s krajinou.
Putování po spletitých cestičkách vztahů s blízkými lidmi znázorňují fotografické cykly Míly Preslové. Ve svých dílech se vydává cestou ke svým předkům, mapuje jimi svá přátelství v proměnách času a historii vzniku a soužití vlastní rodiny. Ve svých fotografiích vyjadřuje své soukromé až intimní pocity, které jsou zakomponovány do důvěrně známých či náhodných scenérií.
Cestou vzpomínek je série rytých kovových desek s motivy půdorysu města Medina, kde výtvarnice Kirsimarii E. Törönen Ripatti strávila období raného mládí. Toto období, tak důležité pro vnímání a uvědomění si své vlastní identity ji obohatilo o pochopení islámského světa, diametrálně odlišného od skandinávského. Půdorysem obrazů putuje v labyrintu svých vzpomínek.
Christoph Runne se vydává svými fotografickým a videopracemi za migranty žijícími v kanadském Vancouveru. Portréty těchto obyvatel upozorňuje na existenci společenství, které přežívá anonymně a téměř nepozorovaně ve většinové společnosti. Cestou této své umělecké výpovědi dává tvář mediálně často negativně vyobrazovaným marginálním bytostem a přibližuje svědectví o jejich skutečném životě.
Obrazy Jana Samce se vyznačují komunikací mezi vnějším světem a autorovým přístupem k němu. Malby zahrnuté v celku OUTSIDE/INSIDE obsahují znázornění krajiny akcentované osobitým magickým přístupem. Stejně jako Jan Pohribný pracuje se světlem, jak v malbě, tak v trojrozměrném světelném objektu s jasným poselstvím Modrý sen – bílá zpráva.
Není důležitý cíl, ale cesta k němu. Zážitek z hledání, ze ztrát a zoufání, z radosti objevování a prozřívání, z tajemnosti dějů a náhod, minulých připomínek návratů, nečekaná potkávání, kompilace, asimilace, analýza i syntéza myšlenek a pojmů, vroucnost a touha po sdělitelnosti a sdělnosti díla, to je ta cesta. Je vždy důležitá, i když nevede vždy přesně k cíli. Pokaždé nás však obohatí o setkání s lidmi, s krajinou, přináší nové zkušenosti, tříbí a zpřesňuje naše myšlení. Dává nám nahlédnout do jiných životů a přináší nám uvědomění si vlastní existence společně se světem, který nás obklopuje a není vždy příznivě nakloněn všem stejně. Přináší pochopení pro ostatní poutníky po cestách světa pozemského, příštího, imaginárního a iracionálního.
V Plzni dne 20. prosince 2009 Helena Fenclová
Katalog k výstavě ke stažení je přiložen zde