Jiří Kolbaba

„Nevím čím jsem si zasloužil tak nádherný život“

Jiří Kolbaba, foto: Alena Gabrielová

Jiří Kolbaba si povídá s Alenou Gabrielovou

Jiří Kolbaba:
Myslím si, že to není v odvaze, spíše bych to nazval tah na branku … a touha je důležitá. Máme-li tah na branku a touhu naplnit nějaký nápad, tak už jsme na 50 procent vyhráli. Člověk by měl snít a své sny rychle realizovat. Teď nemluvím jen o cestování, ale o čemkoli: vystudovat, udělat kariéru v práci, chovat se dobře k partnerovi.
Nikdy není pozdě stanovit si jakékoliv cíle a jít po nich. Zářným příkladem jsou lidé, kteří uměli ve svých 40, 50, 60 letech úplně změnit svoji profesi a vzápětí v ní dosáhli vynikajících výsledků. A i kdyby jich nedosáhli, změnili svou duši a naplnili si život nějakou novou disciplínou.
Když zabrousím do cestovatelského světa – pan Zikmund má přes 85 let, pan Stingl více než 75 let. Oba dva dodnes cestují, aktivně píší, schází se s mladými lidmi na besedách a rozdávají inspiraci.

ARTmagazin.eu:
Zažil jste na svých cestách takovou krásu, že vás to dojalo málem k slzám?

Jiří Kolbaba:
Já jsem strašně senzitivní člověk a zažívám to dnes a denně. Nemusí to být jenom na cestách. Jsou to nádherné přírodní scenérie, místa na planetě, která jsou spojena s nějakou významnou historickou událostí. Setkání s lidmi je také dojemné.

ARTmagazin.eu:

Čím vás fascinuje poušť?
Poušť je něco úchvatného, nejfotogeničtější a nejkrásnější biotop na planetě. Při ranním a večerním světle tvoří duny naprosto neuvěřitelné tvary a pro kreativně naladěného člověka znamenají velkou šanci. Ta hra světel a stínů … Mám v plánu se do pouště vrátit, příští rok se budu pohybovat několik týdnů na Sahaře.

ARTmagazin.eu:
Co váš plán jet autem na olympiádu do Pekingu?

Jiří Kolbaba:
Tento plán se bohužel nerýsuje dobře, snažil jsem se najít partnery a není to jednoduché. Číňané nepouští auta na své území a to se jeví také jako nepřekonatelný problém. Do olympiády zbývá 9 měsíců, ještě jsem ho úplně neuzavřel, ale myslím, že tento projekt se nepodaří naplnit. Ale nevadí, hodně cestovatelských projektů se nezdaří naplnit. Objeví se však jiné, které jsem vůbec neplánoval. Věřím, že přede mnou jsou ještě desítky let cestovatelského a objevitelského života. Když se nepodaří Peking, pojedu třeba okolo Středozemního moře, což je můj další sen. Nebo napříč Afrikou. Mám i menší cestovatelské cíle, podívat se svým autem na Island nebo na Špicberky.

ARTmagazin.eu:
Je v Čechách někdo, kdo Vás zajímá nebo inspiruje z oblasti mimo cestování a fotografování?

Jiří Kolbaba:
Primárně je to jeden cizinec, objevitel James Cook. Kdysi jsem měl běžecké idoly v atletice. Teď jsou to lidé, kteří se točí kolem světa cestování a fotografování. Rozhodně to nejsou politici, což mě mrzí, ale poté, co v politice skončil pan Václav Havel, tak tam není jediný, kdo by mě nějakým způsobem zaujal.
Jestli mohu jmenovat, je to zejména pan Zikmund (polovina slavné dvojice Hanzelka a Zikmund), pan Stingl – etnolog, etnograf, cestovatel. Je to také můj velký kamarád, fotograf František Štaud, kterého považuji za špičku v cestovatelské a krajinářské fotografii.

ARTmagazin.eu:
Utekl jste mi od otázky. Co lidé mimo oblast cestování a fotografie?

Jiří Kolbaba:
Mimo tuto oblast mě napadají snad pouze tři nebo čtyři lidé, kteří jsou mým příkladem a oporou. Jsou to moji rodiče, můj syn a moje partnerka.

ARTmagazin.eu:
Jakou roli či prostor ve vašem cestovatelském životě mají ženy?

Jiří Kolbaba:
Co se týká partnerského života: nebyl a není můj život vůbec jednoduchý. Poté co jsem se před mnoha lety rozvedl, žil jsem vždy několik let s nějakou partnerkou a myslím, že jsme dokázali zajímavě naplnit – opět cestovatelsky a sportem – roky, co jsme byli spolu. Teď žiji přes rok s partnerkou, která je etnoložka, a některé cesty absolvujeme spolu. Myslím si, že se ideálně doplňujeme.

ARTmagazin.eu:
Jednou z vašich nejmilovanějších zemí je Bali. Bylo o vás napsáno, že jste dokonce reinkarnovaný Balijec. Věříte na více životů?

Jiří Kolbaba:
To je pro mě velice těžká otázka, na kterou neumím jednoznačně odpovědět. Jsem na jedné straně docela pragmatický člověk, co si neosahám, tomu nevěřím. Nejsem praktikující v žádné víře, ale jsem účasten mnohým ceremoniím v různých kulturách a náboženstvích světa. Přestože jim plně nerozumím, nechávám je na sebe volně působit. Duchovně mám blízko jak k lamaismu, budhismu tak hinduismu.
Kdykoli se na na indonéském ostrově Bali objevím, byl jsem tam již jedenáctkrát, zažívám neuvěřitelný pocit vnitřního štěstí, blaženosti a naplnění. Jako když se po dlouhé době vracím domů. Když odjíždím, moje nálada padne totálně na bod mrazu. Je to něco, co je mimo mě, neumím to ovlivnit. Třeba to má souvislost s tím, že jsem opravdu v minulém životě na Bali žil a v tomto životě na něj našel cestu zpátky.

ARTmagazin.eu:
Úvodní slovo k vaší knize Tváře světa napsal – jak jste si směle předsevzal – Jeho Svatost 14. tibetský dalajlama Tändzin Gjamccho. Jak se to povedlo?

Jiří Kolbaba:
Když jsem připravoval svou první knihu, která oslavovala svobodu, chtěl jsem požádat o úvodní slovo pana Václava Havla. Všichni se mně smáli, ale ono to vyšlo. Jsem velmi vděčen osudu, tomu nápadu a panu Havlovi. Setkal jsem se s ním v jeho kanceláři a byl to strašně hluboký zážitek. Do druhé knihy jsem požádal o úvodní slova pana doktora Stingla a Marka Ebena. Vážím si jich pro jejich postoje, chování, hodnoty které vyznávají. Oba mi vyhověli.
Když jsem vydával svou třetí knihu, řešili jsme s nakladatelem, koho požádám. Navrhl jsem pana Zikmunda, legendu českého cestování, což vyšlo. Dále jsem navrhl velkou mravní autoritu světa Jeho Svatost Dalajlamu. To už se mi vysmáli úplně všichni. Napoprvé to nevyšlo, snažil jsem se k němu dostat v místě jeho bydliště v severovýchodní Indii. Bylo to možná naivní, ale zkusil jsem to.
Napodruhé se to podařilo, když byl minulý podzim v Praze. Setkal jsem se s ním v hotelu Mandarin, v předpokoji jeho apartmá a bylo to dojemné. Byl velmi přátelský, působil nesmírne mladě a je to nezapomenutelné setkání.