Novoměstská radnice ve spolupráci s o.s. ProPhoto a Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně otevře 18. září výstavu nazvanou “SVĚTY EDUARDA INGRIŠE”.
Eduard Ingriš patřil k nejzajímavějším postavám předválečné doby – byl dirigentem, cestovatelem, filmovým producentem, kameramanem, fotografem a etnologem. Na svém kontě má tisíce melodií, za filmovou hudbu byl nominován na Oskara, spolupracoval s Hemingwayem a Heyerdahlem, působil v Hollywoodu. Od roku 1947 žil v emigraci v Peru a v USA, v Čechách byl v době normalizace téměř zapomenut.
Výstava bude věnovaná převážně jeho fotografiím, k vidění budou ale také zajímavosti jako je originál plachty jeho balzového voru Kantuta, na kterém se pokusil po vzoru Thora Heyerdahla přeplout oceán.
V lednu r. 1991 – aniž to česká veřejnost zaznamenala – zemřel v Renu ve státě Nevada v USA Eduard Ingriš, skladatel, dirigent, divadelník, filmař, fotograf a mořeplavec, který si ve světě vydobyl přídomek český Heyerdahl.
Zlonický rodák Eduard Ingriš (nar. 1905) se ještě před válkou proslavil v hudebním světě jako dirigent a skladatel především operetní a tehdejší populární hudby. Jeho píseň Teskně hučí Niagara doslova zlidověla a stále se zpívá; málokdo dnes ale ví, kdo byl jejím autorem a jaké byly jeho osudy.
Eduard Ingriš odjel v r. 1947 do Jižní Ameriky se záměrem získat hudební podklady a
inspiraci k připravované operetě z prostředí jihoamerických Indiánů. Po únoru 1948 v Americe zůstal a usadil se v Peru, kde byl i nadále hudebně činný. Komponoval pro různá peruánská hudební tělesa, dirigoval limský symfonický orchestr. Souběžně se věnoval cestování a s ním spojené fotografické i filmové tvorbě. V Peru se v r. 1949 setkal a spřátelil s cestovateli Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou a ve své limské laboratoři jim zpracoval část materiálů nafocených během jihoamerického úseku jejich první expedice.
V 50. a 60. letech pracoval Ingriš jako fotograf a kameraman pro některé filmové společnosti při natáčení dokumentárních i hraných filmů, m.j. se na osobní pozvání Ernsta Hemingwaye zúčastnil jako poradce natáčení filmu Stařec a moře se Spencerem Tracym v hlavní roli. Podnikal výpravy do amazonských pralesů a peruánských hor.
V druhé polovině 50. let zorganizoval a uskutečnil dvě plavby Tichým oceánem na balzových vorech Kantuta a Kantuta II, zkonstruovaných po konzultacích s Thorem Heyerdahlem, s nímž spolupracoval i jako fotograf. O těchto plavbách natočil celovečerní dokumentární film, ke kterému zkomponoval vlastní hudbu, a sám jej později při veřejných projekcích v USA živě doprovázel.
V polovině 60. let se oženil v Los Angeles s českou emigrantkou Ninou Karpuškinovou a trvale se usadili v South Lake Tahoe v Kalifornii. Do Československa se po pádu komunistického režimu už vrátit nestihl – jeho dobrodružná životní pouť skončila 12. ledna 1991.
Mnohaleté Ingrišovo přátelství s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, byť kvůli železné oponě udržované pouze korespondenčně na dálku (nikdy už se osobně nesetkali), přineslo své plody paradoxně až po Ingrišově smrti. Díky velkorysosti paní Niny Ingrišové a osobní iniciativě Miroslava Zikmunda převzala v r. 2000 výprava pod jeho vedením v South Lake Tahoe Ingrišův obsáhlý archiv a připravila jej k převozu do vlasti. Materiály našly útočiště za přispění ministerstva kultury České republiky v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde jsou postupně zpracovávány a katalogizovány. Podstatnou část tvoří negativy, z nichž bylo pro tuto kolekci vybráno a nově nazvětšováno 204 většinou doposud nepublikovaných snímků. 
Soubor představuje pestré fotografické dílo Eduarda Ingriše v několika tématických okruzích. Atraktivní jsou jistě snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z obou plaveb Pacifikem. Zájem si však zasluhují i další fotografie zachycující všední život lidí mnoha jihoamerických oblastí i měst či snímky ze zákulisí práce profesionálních filmových štábů. Výraznou kapitolu pak tvoří portréty osob, s nimiž se Ingriš na svých cestách a při své práci setkal – lidí významných či docela „obyčejných“.
Na snímcích je patrné Ingrišovo výrazné výtvarné vidění i důkladně promyšlená kompozice. Ingriš stylizoval a komponoval často i některé snímky ryze dokumentačního charakteru – už tehdy vytvářel to, co dnes známe z televize, jakýsi hraný dokument. Někdy vkomponovával do záběrů – s pomocí časované samospouště – i sám sebe. Nebo alespoň svou legendární kytaru…
V posledních letech se díky významným počinům několika nadšenců, které odstartoval převoz Ingrišova archivu do vlasti, začalo jeho dílo a osobnost po právu vracet do českého kulturního povědomí.
Snad k tomu přispěje i výstava instalovaná v r. 2008 v prostorách Novoměstské radnice v Praze. Uváděnou kolekci fotografií Eduarda Ingriše vytvořilo Občanské sdružení Pro Photo ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Národním památkovým ústavem Plzeň pro výstavu ve Velké synagoze v Plzni v r. 2006. Na vznik kolekce finančně přispělo Město Plzeň, Plzeňský kraj a Nadace Rudolfa Löwyho na záchranu plzeňských synagog.
Radovan Kodera
kurátor výstavy
Výstava potrvá od 18.9. do 2.11. 2008, otevřena bude denně mimo pondělí 10 do 18 hodin
Novoměstská radnice, Karlovo náměstí 1/23, Praha 2
Vstup do Galerie přes nádvoří z Vodičkovy ul. 1/3
Kontakt: 224 948 229, 725 505 796, info@nrpraha.cz