Lékařská zpráva z černé Afriky…4.díl

Přinášíme Vám poslední díl deníkového zápisu, předchozí si můžete přečíst zde.

Po zdravotnické stránce se kromě pokračování všeobecné praxe za posledních deset dní v Itibu nic nevídaného neudálo. Za zmínku ale stojí případ komplikované rezistentní malárie u jedné starší ženy, zřejmě kombinované s meningitidou. Nezabraly však tři dny agresivní antimalarické a antibiotické léčby, pacientka byla rodinou převezena do vzdálené nemocnice, kde dva dny poté zemřela. Lehce nás vyděsilo, když pár hodin před odvozem začala projevovat známky připomínající horečku Rift Valley Fever, onemocnění průběhem a patologií ne nepodobné krvácivým stavům způsobeným viry Ebola nebo Marburg. Nebylo to přijemné pomyšlení, tělesné tekutiny jsou u RVF jako u jiných haemorrhagických horeček vysoce nakažlivé. Až druhý den se mi podařilo kontaktovat místní zastupitelku CDC (mezinárodní úřad pro kontrolu onemocnění) a než jsme se spojili s danou nemocnicí, byla už pacientka mrtvá a nebylo tedy možné provést náležité virologické testy. Stejně by se nejspíš vzorky musely posílat až do Nairobi, takže bychom výsledky znali tak za čtrnáct dní… až pak by celý Itibo obklíčili kosmonauti z WHO a šli bychom do karantény. Nezbývalo tedy než čekat, zda se do několika dní neobjeví další lidé s podobnými příznaky, inkubační doba RVF je dost krátká (2-6 dní). Dopadlo to ovšem dobře, rodinní příslušníci pacientky byly ještě při našem odjezdu dobrého zdraví.      

Událo se ale plno jiných, nemedicínských záležitostí. Za zmínku stojí např. účast na katolickém pochodu po itibské farnosti. Farník pantáta vybídl nás totiž, abychom doporovodili průvod několika katolických hodnostářů po okolí. Účel cesty nijak blíže nespecifikoval. Rádi jsme se přidali a pochodovali jako vždy rozplývajíc se nad divy čajové přírody. Zbystřel jsem, když mi farník prozradil, že směřujeme k obydlím Katolíků do kostela více než třikrát v řadě se nedostavivších. Pravý důvod cesty vyšel najevo už při prvním zastavení v hliněném domku jakési milé rodinky hned za Itibem. Hodnostářové (bylo jich asi pět), vedeni postarším knězem, vstoupili do domu, čímž ho zcela zaplnili a zde žijící manžele s dvěmi dětmi do kouta zatlačili. Po briskní úvodní modtlitbě následovala tvrdá interogace. Postarší kněz ujal se role hodného policajta, nicmoc neříkal, pohodlně si lebedil v křesílku a bohulibě se usmíval. Zlýho policajta hrál drsně vyhlížející mladý kněz v naleštěných kožených botách. Neustále si frajersky pohazoval s mobilem. Jo takovýho chlapíka se člověk musí bát. Obzvlášť když si s sebou vede partičku muzungů. Další delegát písemně zaznamenával průběh výslechu. Ničemu jsem nerozuměl, rozhovor byl veden v místním jazyku. Provinilé výrazy na tvářích manšelů ovšem mluvily za vše. Jistě slíbili, že se polepší. Následovalo požehnání na závěr a zásahový tým mohl pokračovat v cestě za dalšími neposlušnými ovečkami. Rozpačitě jsme absolvovali další dvě podobné návštěvy. Po každém výslechu se provinilci přidružili k průvodu, zřejmě jako součást pokání a demonstrace poslušnosti ostatním vyslýchaým. Roztrpčení jsme se pak hodnostářům omluvili, že musíme zpět za pacienty. Mladý kněz byl obzvlášť zklamaný a snažil se nás přemluvit ke spolupráci. Že prý nebude pochod trvat víc než dvanáct hodin. Přítomnost bílé kůže dodávala očividně celému procesí nevídané důležitosti a váženosti. Farník nás doprovodil zpět do Itiba, přičemž jsme cestou uzřeli další barvitou ilustraci keňské církevní mozaiky: Před jedním rozeklaným stánkem u cesty postával jakýsi pán v pestrobarevném hábitu. Vypadal, jako by právě přišel z maškarního plesu v přestrojení za černokněžníka; v sešívaném plášti zahalený až po paty, na hlavě vysoký špičatý klobouk. Na jeho křesťanské zázemí poukazoval pouze fixou namalovaný kříž na jeho čarodějnické mitře. Kolem se ochomejtaly dvě podobně oděné ženy. Tázavě jsem kouknul po našem průvodci, ten jen posměšně procedil mezi zuby „he used to be a Catholic you know, but then he stopped going to our church. He founded his own church“. Tak takhle dopadaj zbloudilé ovečky…místní Katolíci zřejmě vědí, jak je důležité si je ohlídat. Vlastní církev si v Keni zkrátka může založit úplne každý, kdo zrovna nemá do čeho rejpnout. Stačí zřejmě jen trocha vynalézavosti, spíchnout nějaký fešný oblek a vymyslet originální název. Přemýšlím, že až budu velký, taky si nějakou církvičku založím. Může to být fajn. Pokud máte někdo předběžný zájem např. o biskupský titul, dejte vědět.     

S postupujícím časem se prohlubovalo sbližování s itibskou omladinou. Jedna vrstevnice pozvala nás domů, abychom pozdravili její rodinu. Do takové rodiny se samozřejmě kromě početných sourozenců počítaj i všichni nespočetní bratranci a sestřenice, takže trvalo asi dvacet minut, než jsme si podali ruce se všemi členy rodiny. Návštěva se jako všechno v Keni nesla v hudebním duchu; jen co začala řeč stát, nabídla se hostitelka, že nám zazpívá a rozjela úžasnou gospelovku. Postupně se k ní přidávali další příbuzní, v různých tóninách. Půberťák v kšiltovce rozvalený na gauči automaticky přihodil svůj perfektní basový hlas. Běhal mi z toho mráz po zádech. Samozřejmě jsme poté byli vybídnuti, abychom jim taktéž zazpívali. Naše skřehotání Hlídače krav a Na Okoř je cesta působilo však nadmíru směšně. Hostitelé se navíc tvářili nechápavě, když jsme jim na jejich žádost překládali texty; bylo to zřejmě poprvé, co slyšeli nějakou nenáboženskou píseň. Nešlo jim do hlavy, k čemu je zpívání o nějakých kravách a bezdomovcích opíjejících se na zříceninách hradů…

Za Bárou začal v posledním týdnu pobytu docházet dvacetiletý nápadník jménem Vincent. Přišel vždy ve svém nejfajnovějším oblečení. Do diskotéky v Mrákotíně by zapadl dokonale, a mezi čajovými poli se ve své lesklé azurové košili, kožené vestičce a se zlatými hodinkami vynikal fantastickým způsobem. Báře ovšem dělalo problém mu rozumět, proto jsem jim dělal překladatele na jejich každodenním rande. Obohacující zážitek. Nejdřív mu to šlo celkem dobře, lichotkami a šviháckým vzezřením udělal na Báru dojem. Situace se ale zhoršila už druhý den, kdy k vyznáním lásky začal postupně přidávat seznam věcí, jež by si od Báry přál. Nejdřív ji žádal o klavír. Když mu byly osvětleny vlastnosti letecké dopravy, ustoupil a požádal alespoň o elektrické klávesy. Vincent se nenechal nijak zastrašit Bářiným roztrpčeným postojem a pouze strategicky ustoupil na žádost o nový mobil. Upomenul jsem ho, aby si srovnal priority a ujasnil, proč vlastně přišel. Poté se nějaký čas opravdu snažil; hned druhý den přinesl Báře dopis plný početných srdceryvných veršů originální africké milostné poezie, např: „napsal jsem tvé jméno na kámen, smyl ho déšť / vyryl jsem tvé jméno do kůry, strom uschl a shořel / napsal jsem tvé jméno na list, snědla ho žirafa…“, apod. Chudák kluk, zamilovaní Afričani to musí mít fakt těžký. Vzápětí potrvdil své čisté úmysly vůči Báře požádáním o ruku a prohlášením, že má v úmyslu mít s ní alespoň šest dětí. Když ale ani s tímto neuspěl, přistoupil ke své dřívější strategii a požádal, zda by mu Bára při příští návštěvě města Kisii nekoupila aspoň tu flašku rumu… Další dny se postupně zaměřoval na nás ostatní, podle toho, kdo byl zrovna po ruce, přičemž měl na každého podobné požadavky. Poslední den mi dal adresu, řekl že mě miluje a požádal, abych mu někdy poslal něco, na čem mi opravdu záleží. Jak roztomilé.

Integrace mezi domorodce vyvrcholila poslední večer v Itibu, kdy nás místní vejrostci přizvali ku hře ve volejbal. Tento sport je tím hlavním, čím mládež tráví volný čas na itibském náměstí. Hrajou dost dobře. Během utkání seběhlo se kolem hřiště nejmíň dvěstě třista diváků, věkem převážně mezi pěti a dvaceti lety. Dvoumetrové hráče tam ještě neměli, tudíž moje operování nad celkem nízko zavěšenou sítí budilo v davu údivné výkřiky a hysterické výbuchy smíchu. Navíc si nějaké vtipné děco usmyslelo, že vypadám jako Ježíš. To spustilo v dětech něco na způsob davové psychózy, ze všech stran provolávaly „Jesu, Jesu!“. Po zápase obklopil mě dav skadujících dětiček, jaký jsem ještě neviděl. Chvíli to bylo roztomilý. Ale jenom chvíli. Nebylo vůbec snadný se z davu vyhrabat. Barva kůže je bělochovi všude na keňském venkově jen na přítěž, tedy pokud nemá nějaké zvláštní potěšení z toho být celebritou kamkoli vkročí; o to horší, když se někde vyskytne Ježíš. V Africe to bílý Ježíšové nemaj nejlehčí.

Jakkoli nepěkný obrázek života na keňském venkově možná vytvořila moje třetí zpráva, nijak to nemění skutečnost, že mi to místo nemilosrdně přirostlo k srcci. Loučení bylo bolestivý a absence jakékoli zmínky o délce mého pobytu v Keni v předchozích mailech jen odrážela mou důslednou blokaci jakýchkoli myšlenek na odjezd. Pár dní před pakováním jsem přistihl Jardu, jak si libě pohrává s myšlenkou vůbec se už domů nevracet. Ta myšlenka mi vůbec nebyla cizí. V Itibu jsem se z nějakého důvodu cítil doma jako málokde. Teprve teď začínám chápat hluboký význam dřív nepochopitelné motivace mladýho pistolníka v závěrečný scéně Sedmi Statečných, mého filmu dětství; vyměnit pistoli za motyku a stát se vesničanem. Vesničanem, co žije ze dne na den. Vesničanem, pro kterýho jsou naše problémy malichernostmi a sociální neurózy jsou mu cizí a jehož spokojenost odvíjí se od plodnosti prasnice a rozmarů počasí. A možná by to ani nebylo tak těžký; hlídač Onkoba mi při loučení sám od sebe nabídl, že mi při mém příštím příjezdu věnuje kromě jedné ze svých sedmi dcer i kus čajový plantáže a dobře nabroušenou oboustrannou mačetu. Jak jsem tak Keňany pozoroval, víc by k celkem šťastému životu v Itibu nebylo třeba. Občasné potyčky a porubání se, které se tu semtam semelou, nic na jednoduché spokojenosti vesničanů nemění; usmiřují se stejně rychle jako se rozohňují, žádná atmosféra strachu zde neexistuje. Naopak, všude panuje ovzduší přátelskosti, radosti a srdečnosti. Tahle endemická spokojenost je vysoce nakažlivá. Bylo mi tam krásně. Klidně bych tam býval zůstal. Jenže stetoskop bych za motyku stejně nevyměnil. Ani za nic.

Neodpustím si ale jednu závěrečnou poznámku, ač je možná očividná a zbytečná. V hodnocení úrovně společnosti a spokojenosti lidí výhradně podle ekonomie, jak je u nás zvykem, začíná se mi po itibské zkušenosti akutně rýsovat nepřehlédnutelná nesrovnalost. Že peníze nejsou všechno je fráze otřepaná, jenže v Itibu byla mi poznáváním tamních lidí každý den demonstrována s nepoznaně naléhavou bezprostředností. Přes všechnu chudobu jsou totiž tihle vesničani notně veselejší a pohodovější než většina nás materiálnostmi oplývajících Evropanů. Disociace mezi štěstím člověka a jeho statky byla zde nádherně zřejmá. K plné spokojenosti stačí tu zřejmě jen dvě věci – mít aspoň to životaudržitelné minimum k snědku a nerpět neduhem na zdraví (to první na venkově není tak těžký, skoro každý má nějaký ten kus pole nebo plantáže, který ho uživí; na to druhý bohužel keňský zdravotnický systém zatím nestačí a o to víc teď oceňuju důležitost zdravotnických projektů v Africe). V čem jen je ten pes zakopanej, že tolik z nás je ve srovnání s nimi tak zapšklých, proč jen trpíme depresemi a stresem z našich malých problémů? Chybí nám něco? A kolik toho přebývá v myslích a peněženkách společnosti „vyspělého světa“, vymyté reklamou a závislé na supermarketech, internetu a psychoterapii?
Ať tak nebo onak, pobyt v Keni mi zčistajasna připomenul, že mám všechno, co jen si člověk může přát. Jednoduché a blahodárné poznání. A jak snadno se na něj zapomene.

…Díky za každou korunu!