Lékařská zpráva z černé Afriky…3.díl

Přinášíme Vám třetí díl Lékařské zprávy, předchozí si můžete přečíst zde.

20.8.

Pacientů máme stále dost, zdravotnická praxe tady je taková všehochuť. Kromě malárií a tyfů jsme poslední dny měli dost zašívání tržných ran (větve čajových keřů jsou překvapivě ostrý a hrající si děti do nich překvapivě často padají), popřípadě čištění infikovaných zranění (místní často nechají bez ošetření vyhnít celkem velký zranění a přijdou k nám, až když je třeba antibiotik). Občas se vyskytne něco komplikovanějšího, takže průměrně jednou za dva dny odvážíme pacienta do nejbližší nemocnice. Např. minulý čtvrtek jsme tu měli těhotnou slečnu v šestém měsíci s bolestmi a už několik týdnů probíhajícím krvácením. Dělohu měla při pohmatu děsivě ztuhlou a jednolitou. Její popis příznaků byl ale inkonzistentní a matoucí, podle Josepha bylo patrný, že se nejspíš snažila zamlčet neúspěšný pokus o pokoutný potracení (potraty jsou tady neskutečně tvrdě trestaný). Převezli jsme ji do nemocnice Ekerenyo a asistováním při její hospitalizaci jsem měl poprvé tu čest poznat zblízka státní zdravotnický systém v Keni. Při vstupu do budovy je člověk ovanut pachy připomínajícími veřejný WC na Hlaváku a masnu Krahulčí zároveň. Chodby jsou tmavé a špatně osvětlené. Na stěnách skvrny nejasného původu, většinou krvavého zbarvení. Dveře mezi místnostmi vesměs chybí, takže křik a vzdechy nesou se z všemožných koutů nemocnice a v chodbách rezonují. Ze všeho nejoslnivější je tamní personál. Pacientku přijala v předpotopně vybavené přijímací „ordinaci“ paní v kostýmku s koženou kabelkou. Její taktikou bylo co nejméně s námi komunikovat, tvářit se co nejdůležitěji a pokud možno vůbec se nedotknout pacienta. Po několika lehce znechucených pohledech na naší v bolestech se svíjející pacientku prohodila, že jí nejdřív musíme pořídit specielní sešit, do kterého by pak ona mohla zapsat anamnézu. Po další skoro půlhodině čekání na špinavý chodbě ve frontě na sešit se nám ale paní v kostýmku nevěnovala už vůbec, vyšetřovala bez ostychu někoho jiného na vedlejším lůžku ve stejné místnosti. Ordinací stále někdo procházel, nebylo žádným způsobem možné rozlišit kdo je doktor, kdo uklízeč, kdo sestra. Každý se tvářil důležitě a naštvaně. Naší pacientku v tom humbuku dvakrát někdo vyšetřoval – nejdřív nějaký chlápek v kšiltovce a mikině (tipoval bych ho na vrátnýho), potom nějaká tlustá, sestersky vyhlížející ženská. Oba ji drsně prohmátli bez jakýhokoli varování, bez představení a aniž by jí (nebo nám) po vyšetření cokoli řekli. (Obzvlášť pěkný příklad tohoto pozoruhodného nelpění na dělbě práce v nemocničním personálu mi popisoval pár dní předtím Jarda, kdy odvážel jinou pacientku do téže nemocnice; skrz pootevřený dveře viděl, jak nějaký chlápek v kožený bundě hororově násilným způsobem rve za pupeční šňůru placentu z rodičky. Když se mu to dlouho nedařilo, prohlásil, že asi bude třeba zavolat doktora a někam odkráčel. Težko říct, co byl zač.) Trvalo přes dvě hodiny, než naší pacientku přijali na ultrazvuk. A to jen díky uplacení dalších údržbářů-doktorů několika páry gumových rukavic a jedním toaletním papírem (ve státní nemocnici nesmějí za základní příjmové ošetření vybírat peníze, umějí si to ale vynahradit ve zdravotnických naturáliích, obzvlášť když vidí dobře vybavený bělochy). Výsledek ultrazvuku byl celkem dobrou zprávou – slečna měla v dělozě tzv. hydatidiformní molu (zásněť hroznová). Tahle mola je celkem vzácným úkazem, vznikajícím nejčastěji když dvě spermie oplodní vajíčko postrádající jádro s genetickou informací. Tudiž má zygota DNA sice kvantitativně kompletní, ale pouze z paternální strany. A protože mužové upřednostňují velkého potomka (a tím pádem otcovská genetická informace podporuje v podstatě výhradně růst placenty, aby byl poskytnut dostatek výživy pro růst co největšího plodu), kdežto ženy by radši menší dítě (aby ho ze sebe vůbec dostaly), dojde při kompletní hydatidiformní mole k růstu pouze placentální tkáně, aniž by vůbec vznikl jakýkoli plod. Prostě v sobě měla jednu velkou přerostlou placentu bez dítěte. To byla za daných okolností dobrá, chirurgicky řešitelná situace. Jak to s ní ale dopadlo, nevíme. Po sono vyšetření jsme už jen pomohli s převozem pacientky na ženské oddělení, což byl zlatý hřeb večera: místnosti s osmi až čtrnácti postelemi (v některých až tři ležící pacientky), na zemi kaluže moči, soukromí žádné. Došel jsem do prázdné betonové místnosti na konci oddělení, zřejmě jediné prázdné místnosti v celé nemocnici. Měla to asi být společenská místnost pro obveselení pacientů. Bez jakéhokoli nábytku, jen u stropu přišroubovaná zamřížovaná televize. Pohled skrz okno ve zdi zpátky na zoufalý pacientky, za neskutečně hlasitýho křiku reklamních spotů, dodal situaci dokonalou postapokalyptickou atmosféru. Naposledy mi takhle běhal mráz po zádech při stáži na benešovský LDNce.

V pátek byla dalším komplikovaným případem asi padesátiletá paní s maligní hypertenzí. Narazili jsme na ni, když jsme s Jardou odváželi jiného pacienta od nás z kliniky domů do kopců mezi čajovými plantážemi. Její rodinní příslušníci ji k nám právě odváželi v kolečku (v naší oblasti asi nejpoužívanější nástroj pro přepravu imobilních pacientů), takže byli rádi, že jsme na ně natrefili. Její tlak byl při příjmu 230/160. Nebudu líčit detaily, postačí, že se nám během následujících několika hodin nepodařilo její horní tlak snížit pod 190mmHg, ani najít zjevnou příčinu hypertenze. A bez beta-blokátorů jsme si jí dál netroufli ponechat. Převezli jsme ji do nemocnice, kde jí bohužel taky nepomohli a další den zemřela. Celý to ale mělo dohru dneska, kdy nám její rodinní příslušníci oznámili, že v noci před jejím převozem k nám byla znásilněna tlupou dvanácti chlapů. Opojený alkoholem a opiem vtrhli k ní v noci do domku. Manžel prý jen tiše zavřel za nimi dveře a nechal je vyřádit se. Škoda, že nám to neřekli dřív. Jenže strach z odvety a společenský stigma jsou tady příliš velký, než aby se lidi k takovým věcem jen tak doznávali. Každopádně pokud vím, byla ta paní HIV+, takže to ty zvířata přijde docela draho.

Překvapuje mě míra domácího násilí v místních krajích. V pátek přišla maminka s tříletým chlapečkem, měl zánět spojivek. Byla celá pošramocená a přišlo mi, že ošetřit by asi nejvíc potřebovala ona sama. Po delším rozhovoru vyšla najevo hrůzná míra násilí, kterou na ní manžel páchá. Člověk by neřek, jak nenápadně na černošce vypadaj modřiny a podlitiny způsobený škrcením a mlácením, který by na bílý kůži byly patrný na první pohled. Joseph mi pak říkal, že takových případů tady mají mraky (a snad vždycky se to odvíjí od manželova ujíždění na chlastu nebo opiu). A měl pravdu, ještě ten večer přišly nezávisle na sobě dvě mladý holky – jedna pokopaná, druhá pomlácena kladivem… Jakkoli je taková situace težká pro ženu u nás, tady je neřešitelná. Neni kdo by jí pomohl. Nikdo z její rodiny se do takových věcí radši neplete. Nikdo se nechce dostat pod mačetu. A policii jsou takový případy ukradený, většinou je bezmocná, i pokud ji neskutečnými úplatky člověk donutí, aby takovou věc začala řešit. A obzvlášť hrozný bylo vidět, jak poznamenaný byl syn té první pacientky. Není uplně normální, když si nechá bez sebemenšího hnutí brvou líbit patlání masti do očí. A není normální, že se tříletý dítě neusměje ani při těch opravdu těžkotonážních rozchechtávacích tricích. To dítě se neumělo smát.

Zvláštním druhem našich pacientů, o kterém jsem ještě nepsal, jsou simulanti-podnikatelé. Lidi, co chodí, jen když zde právě přebývá nějaký muzungu. Přicházejí převážně po zavírací hodině, aby se vyhnuli jakémukoli místnímu zdravotníkovi, a zamíří si to přímo k našemu domku. Většinou si stěžují na nějakou neurčitou bolest – nejčastěji zubů, hlavy nebo břicha, a žádají o nějakou meducínu. Často z nich táhne alkohol. Ze začátku jsem se takové příchozí snažil vyšetřovat a jen jsem lamentoval nad svojí neschopností nalézt u nich cokoli patologického. Aleš mě ale ujistil, že jejich cíl je jediný – dostat nějaký prášek. Nejraději mají růžové ibuprofeny. Prý zde existuje černý trh s takto nabytými prášky a růžové pilule jsou obzvlášť žádaným artiklem. 
        
V sobotu vyrazili jsme do města Kisumu, druhého největšího města v Keni, ležícího u východního cípu Viktoriina jezera. Cestování Keňou je zábava. Provoz na horských cestách okolo Itiba není v podstatě žádný, člověk se jen musí vyhýbat obřím dírám v zemi, pobíhajícím mávajícím dětem, semtam nějaké krávě. A pokud prší, musí dávat pozor, aby s autem nesklouzl ze srázu (půda je tady jílovitá, nádherně okrově zbarvená, a při dešti neskutečně klouže). Jakmile se člověk dostane na nějakou větší silnici, provoz už je větší. Málokdo tu ale má osobní auto. Nejčastěji potkáváme buď velký povozy s čajem, nebo mikrobusy zvaný matatu – pomalované a polepené plechovky představující hlavní dopravní prostředek v Keni. Řidiči matat jsou pravými piráty silnic. Řídí s hlavou odkrytou a řídí bosi. Řídí s rozšířenými zornicemi (z neustálého přežvykování lehce halucinogenního betelu). Řítí se neskutečnými rychlostmi. Mají sklon nerozlišovat pravou a levou stranu vozovky. Způsobují nejvíc dopravních nehod, měsíčně zaviňují možná stejné množství úmrtí jako Mungiki. Ač stavěn pro 9 cestujících, každý půměrný matat převáží ca. 15-20 lidí (tzn. na některé nezbyde místo uvnitř a musí se spokojit s jízdou na střešní zahrádce, popřípadě s přidržováním se bočních zrcátek, stupátek etc.). Respekt z cestování v matatech mají i sami Keňané. Jenže na výběr nemají. Alternativou jsou jen klasické autobusy (ty si ale mohou dovolit jen zámožnější), případně vlak (ten je cenově dostupnější, ale je zde jen jedna železniční dráha s max. rychlostí 40km/h, na které se kyvadlově dopravuje z Nairobi do Kisumu; tahle dráha je častým terčem přepadení, relativně bezpečno je jen v první třídě, kde je každý vagon střežen několika kulometčíky). Je obzvlášť obohacující projíždět po silnicích křižovaných mataty po setmění; matata totiž nemají v oblibě používat světla. Občas jsou ale té dobroty dát o sobě protijedoucímu vědět tím, že pár metrů před ním na něj začnou zuřivě blikat dálkovými světly. Tím nepřítele v protisměru dokonale znejistí a dezorientují. Řidiči matat jsou pašáci.

Kisumu se mi moc nelíbilo. Město je to architektonicky nezajímavý, asi jako Nairobi. Což neni překvapivý, obě města jsou jen okolo 100 let starý. Ani lidi tam ve srovnání s venkovem nejsou zdaleka tak přátelští. Nijak zvlášť mě nenadchlo ani jezero – voda špinavá, plná odpadků a parazitů. Zastavili jsme u jeho východního výbežku zvaného Hippo Point a jali se zde hrochy vyhlížet. Hroši však nikde, a když už jsme to vzdávali, přiloudal se k nám nějaký místní ranger, něco na způsob českýho myslivce. Začal se nakrucovat, že nám hrocha ukáže a mlel něco na způsob „if you give me shilling sir, maybe the hippo he comes now“. Když jsme mu tedy šilink přislíbili, usadil se do loďky na břehu, začal děsivě funivé hroší zvuky vyluzovat a bil přitom kolíkem o dno loďky. A hle – asi dvacet metrů od břehu vynořily se hned čtyři hroší hlavy. Nabídl nám pak, že nás loďkou k hlavám zaveze. Jeho ujišťování „very safe, very safe“ už po zkušenosti s žirafím výběhem nebylo nijak zvášť účinné, obzvlášť když nám předtím Aleš připomínal, že podle statistik hroch zabije ročně v Africe ze všech zvířat nejvíc lidí. Myslivec nás pochopil a dál nenaléhal. Jako kompenzaci nás ale zavedl pod strom ověšený pavučinami černých vdov. Byl to hodný myslivec.

Nedělní dopoledne jsme strávili v katolickém kostele v Itibu. Je to taková velká stodola. Bohoslužba byla skoro tři hodiny dlouhá, vedená v jazyku Kisii. O dokonalý hudební zážitek postaral se místní pěvecký sbor za doprovodu několika bubnů a chrastítek. Hudba, co člověka dokonale nakopne. Hned na začátku rozhoupali se v jejích rytmech všichni zúčastnění, od dětiček po babičky. Bylo to povznášející. Po několika písních, když bylo rozjaření v nejlepším, vtančil do kostela průvod ministrantů, následován knězem. V tomtéž ražení pokračovala celá mše. Kněz se za oltářem vlnil obzvlášť rozverně. V českých kostelech by zajisté bylo víc lidu, kdyby to byla takováhle zábava.
    

24.8.

Od čtvrtku do soboty učinili jsme výlet. Naší sanitou vyrazili jsme do přírodní rezervace Masai Mara, známé pro velké množství divých zvířat. Hned první večer byl zpestřen téměř neřešitelným zaseknutím našeho auta v bahně cesty uprostřed oblasti, kde je z bezpečnostních důvodů zakázáno po setmění jakkoli se vyskytovat. Vozidlu se ale po čase podařilo vyhrabat a žádné setkání s naštvanými slony se bohužel nekonalo. Až druhý den jsme se pro přílišnou zvědavost znelíbili jistému buvolovi, jenž bez rozmýšlení rozhodl se zneškodnit naše vozidlo, ve kterém jsme stále seděli (vystupovat v rezervaci z auta je zakázaný i za dne). Vždy jsem žil v domnění, že buvol je podobný tak akorát nějakému velkému býku. Jenže mýlka, buvolové jsou monumentální do posledního coulu. Jsem rád, že jsme mu nakonec srabsky stačili ujet, jistě by nás býval na padrť rozdupal. V parku jsme viděli také mnoho všelijakých jiných potvor. I bělochy jsme tam po dlouhé době viděli. Pohled na ně nás ale nijak nepotěšil. Dokonce jsme se s Jardou shodli, že v nás setkání se solidními, čistými, ve svetříku a kloboučku oděnými bělochy, vyvolává pocity nechuti až nevolnosti. Hlavním cílem bělochů zdá se bylo zažít na vlastní oči co nejnásilnější scénu zvířecího království. Nejvíc jich čekalo u brodu přes řeku Mara, kde občas přecházejí stáda pakoňů a zeber, poskytujíc tak potenciální úlovek pro číhající krokodýly. Bylo odpudivý pozorovat znuděný a rozčarovaný reakce v mikrobusech naštosovaných bílých tváří, když díky neochotě zeber smočit čumák nedošla jejich touha uzřít co nejvíc krve naplnění. Lehce perverzní turismus, tohle safari.

Po dvou nocích strávených v nádhernym kempu, kde se nám v noci mezi stany pásly zebry a vikuně, vydali jsme se zpět do Itiba, tentokrát jinou cestou. Několik hodin projížděli jsme savanou, míjejíc kromě stád i houfů různých druhů a několika malých tornád jen původní, tradičně opevněný masajský vesnice. Masajové ve stepi nádherně vynikaj, ve svých jasně červených ohozech jsou vidět i na velkou dálku. Jsou ověšeni korálky a v ruce třímaj oštěpy nebo takový zvláštní palice, kterýma prý umí bez problému vytnout smrtící tečku mezi oči kdejakýmu lvovi či buvolovi. Ověřil jsem si ale, že krajina kolem Itiba je krásou nedosažitelná. Nic se prostě nevyrovná neuvěřitelně zeleným čajovým plantážím na horských svazích, prokládaným lesíky palem a eukalyptových stromů.

Během cesty tam i zpátky projížděli jsme i obydlenějšími oblastmi, kde stejně jako jinde v západní Keni byly podél silnic vidět pozůstatky nepokojů, co se tu před půl rokem odehrály. Sem tam zbořeniny prodejen i obytných domků, vypálený baráky, ohořelý karoserie aut ve škarpě. Nejsou všude, ale je jich dost, aby to ukázalo závažnost nedávný situace. Nějak mi pořád nejde do hlavy, kde se vezme tolik agrese a nenávisti v tak přátelských lidech, jako jsou Keňani. Jen kvůli volbám se začnou zničehonic bezhlavě rubat, ze sousedů stanou se přes noc nepřátelé na život a na smrt, i když leta žili vedle sebe bez jakýchkoli sporů. Člověk by tohle nečekal v zemi, kde asi nejpoužívanějšími frázemi jsou „pole pole“ (pomalu pomalu) a „hakuna matata“ (žádný problém). Ale ta keňská povaha neni zas tak jednoznačná. Přes den jsou všichni usměvaví a mávaví (jak na nás, tak jeden na druhýho), ale jen padne soumrak a už se přepadává, mačety kvůli prkotinám jen zvoní, znásilňuje se. Částečně to asi je nějakým výbušným prvkem v místní mentalitě. A potenciál, který taková rozohněná povaha skýtá, je neskutečně umocněný etnickou diverzitou keňský společnosti. Jak už jsem psal, kmenová příslušnost je tu neskutečně důležitá. V Keni je celkem 42 kmenů. A problém zřejmě vzniká, když se na takovou kmenovou společnost aplikuje západní model demokracie. Lidi tady totiž nejdou volit podle toho, jaký má který kandidát politické přesvědčení, ale v podstatě čistě podle jeho etnického původu. A za něj jsou ochotni se bít. V Keni zdá se chybí jakákoli jednota, ve všech směrech; v členitosti místní přírody a krajiny jakoby se odrážela pestrost spektra etnickýho, kulturního, i politickýho. A stejně tak rozmanitá je i místní církevní scéna; naprosto fascinovaně sleduju cedule podél silnic s názvy všemožných křesťanských církví, kromě početných Katolíků, Adventistů a Pentacostálů, např. African Inland Church, New Apostolic Church, Church of Word of Life, Maranatha Wisdom Church, Church of God of East Africa, Flame Revival Church… To je jen to málo co si pamatuju, je jich tu nespočet. Neuvěřitelný jména. Občas se mi zdá, že ta křížem označená eternitová bouda za tou onou cedulí je možná jediným svatostánkem dané církve. A je celkem zřejmý, že příslušnost k jednotlivým církvím se zase odvíjí od etnického původu. Vše tu je o kmenech, nějaké národní cítění je tady v podstatě bezvýznamným konceptem. A v takový společnosti těžko může normálně fungovat náš model politickýho zřízení, s jedním prezidentem a premiérem. Neni divu, že se to tak lehko zvrtne. Keňská politika se sice především díky dimplomatickýmu umu Kofiho Annana (který je tady teď neskutečně uznávaný, dost možná jen díky němu se Keňa neproměnila v druhou Rwandu; pojmenovávají se po něm i novorozeňata – už jsem tu potkal několik malých Annánků) skoro zázrakem jakž takž stabilizovala, ale nikdo moc nevěří její trvanlivosti. Jedna holka mi tady říkala, že i když Keňané jsou vděční za současný mír, všichni se samozřejmostí počítají s tím, že i kdyby stabilita vydržela celé volební období, při příštích volbách se všechno semele znovu, než bude nalezen další křehký kompromis, třeba i skrz občanskou válku. Do té doby budou všichni spokojeně koexistovat. Je to začarovaný kruh, těžko říct kolika takovými řezničinami si ještě místní společnost bude muset projít. Poprvé nevidím nacionalismus jako nezbytně špatnou věc. A na obzoru je po dlouhé době jedna záležitost, která Keňany spojuje; Barrack Obama je zčásti Keňan, jeho babička tady ještě žije. Obama se ke svým kořenům vřele hlásí a Keňané jsou na něj náležitě hrdí. Pokud v listopadu vyhraje, nevyhnutelná obamamanie by rozhašteřeným Keňanům určitě nijak neuškodila.
    
Jenže politice nerozumím, té africké už vůbec ne, ač je to věc zajímavá. Zatěžovat Vás tedy již nebudu, odeberu se již radši v lože. Únava zmítá mnou veliká, dnes od čtyř od rána odrozoval jsem s Josephem mladou prvorodičku za svitu lampy petrolejové (elektřina je zde k mání jen nahodile). Porod to byl trochu komplikovaný, kontrakce měla slabé. Válení se po břiše rodičky je záležitost nebezpečná a v Evropě zakázaná (ač stále používaná), zde jest často nezbytným zákrokem, má-li se dítě dostat ven živé. Jsem rád, že jsem dnes byl co k čemu. Potěšilo mě, že mi po odrození rodička za mé pulzní zatěžkávání dokonce poděkovala. Úspěšný porody jsou fajn. Co se týče hmatatelnosti výsledků, je porodnictví disciplínou vskutku nedosažitelnou. 

Pokud byste chtěli přispět na zdravotnický projekt Adry v keňském Itibu, je možné tak učinit následujícími způsoby:

Michal Tomek