Kjóto…
…nebo chcete-li Mijako. Město tisíců chrámů svatých, obestoupené posvátnými horami. Ale také Město tisíců řemeslnických dílen, hrdých na své jedinečné tradice výroby keramiky, laku, nebo textilu (kdo by neznal kjótský brokát, z něhož se vyrábějí nejhonosnější roucha pro japonský císařský dvůr i pro Vatikán). Město, které spoluutvářelo tradici čajového obřadu, kaligrafie, ikebany i tradičního divadla, ale i novodobé japonské filosofie. Město univerzit a knihoven. Město s jedinečnou literární tradicí, kde se každý krok podobá básni. Město s nedostižnou kuchyní neobyčejně jemné chuti a delikátní symboliky. Kjó-rjóri, to je rozjímání skrze pokrm…
Město s tou nejvybranější etiketou – jen tady mohou vyrůst živoucí umělecká díla, tanečnice a společnice maiko a geiko. Ale hlavně ěsto, kde se každý den koná něaká prastará slavnost č barvitá lidová veselice. Město, jehož každý okrsek pečuje o svou svatyni, kolem níž se košatí bohatý komunitní život. „Město míru a bezpečí“ (Hei´an-kjó) bylo založeno císařem Kammu a jeho geniálními geomantiky 13. roku éry Enrjaku. Na západě se tehdy psal rok 794. Až do roku 1668 bylo sídlem císařského dvora a hlavním městem říše – a dodnes zůstává jejím srdcem a bdělým strážcem kontiumity tradic. Je jakousi živoucí pokladnicí – a zároveň ideálem kulturní vytříbenosti.
Text k výstavě fotografií Zbraslav, 18.10.2006
Pod čarou
V důstojných prostorách Zbraslavského zámku, byla otevřena výstava fotografií tří autorů.
Fotografie jsou výrazem obdivu a lásky k městu KJÓTU. Přehlídkou se prolínají jak všechna roční období, tak malebná, až „sudkovská“ zátiší i reportážní pohledy na „jejich „Město. Z mnoha snímků čiší tradice japonské kultury a tato úcta byla k vidění i na ukázkách tradičních rituálů. Určitě více na vjem návštěvníků působila ukázka „práce s bubny“ než až až mystická ukázka střelby z luku více zaměřená na myšlenku a soustředění než na střelbu jako takovou.