Polemika s Pražany
Tak už konečně přistáli v Praze Marťani. A přivezli s sebou i futuristického architekta Jana Kaplického. Jeho mise je jasná – postavit na planetě základnu pro komunikaci s Vesmírem, krycí název „Knihovna“. To je jen mírně vykreslená představa zhruba poloviny obyvatel Prahy o projektu Národní knihovny, který má stát v roce 2010 na Letné. Přízviska jako „Chobotnice“ či „Fialový Flusanec“ jsou další z těch, kterými lidé budoucí knihovnu častují.
Jejich odpor se dal čekat, Pražané jsou zvyklí na své starobylé město, vznešené historické památky. Málokdo si však uvědomuje, že i tyto památky, bez nichž by Praha nikdy nebyla Matkou měst, musely o svůj život bojovat. Stejně odmítavý postoj, jako dnes k tomuto inovativnímu řešení, měli ve druhém desetiletí 20.století lidé ke kubistické architektuře, která je dnes světovou atrakcí. Několik dekád útočili Pražané na Obecní dům. Navzdory různým protestům se podařilo prosadit řadu staveb, jež jsou dnes dominantami moderní Prahy (Plečnikův vinohradský kostel nebo jeho nadčasové úpravy Pražského hradu. Funcionalistickou budovu spolku Mánes,…). Nechci ovšem tvrdit, že všechno výstřední je třeba postavit. Pouze jsem se chtěla ohradit proti názorům, že Praha je konzervativní město a zásah do její historické architektury by porušil jemného genia loci.
Vždyť současnost píše historii, za dvě stovky let bude Knihovna stejně tak památkou, jako je nyní Národní divadlo. Praha je taková, jaká je, právě díky své rozmanitosti. Od listopadu 1989 bylo v České republice postaveno jen několik budov, pod kterými jsou podepsáni světově proslulí architekti. Dnešku se přezdívá postmoderní, což v architektuře mimo jiné znamenaná, že má být srozumitelná i laikovi – jakákoli invence či vymezení se vůči tomu, na co jsou dnes lidé zvyklí, je mnohými považována za ukázku špatného vkusu. Nový styl v architektuře byl vždy revolucí svého druhu, jednotlivé styly se přece popírají, nový se vymezuje vůči předcházejícímu.
Názor, že knihovna odpovídá futurologickým představám z doby před více než čtyřiceti lety, či že se taková stavba do Prahy nehodí, je možná jen lpěním na tradičních hodnotách a strachu z čehokoli, co se vymyká, neschopnosti se přizpůsobit dnešku. Dobu zastavit nedokážeme. Samozřejmě má každý právo na svůj názor, ale měl by nejdřív zvážit všechny okolnosti a nenechat se ovlivnit úsudky druhých. Že stavba vypadá futurologicky a kontroverzně, že spíš než knihovnu připomíná svým neobvyklým tvarem „Chobotnici“, je jistě pravda. Nebojme se jí však a nechme ji dosednout na Letnou. Nikdo z nás si nedokáže představit, jaké to bude, až tam bude opravdu stát. Třeba se stane oblíbeným místem i těch, kteří dnes proti ní reptají. Její potenciál se skrývá totiž hlavně uvnitř. Až poznáme její přínosy a nevýhody na vlastní kůži, pak můžeme soudit.
Text: Pavla Baxová, foto: Dagmar Pavlíková
Publikováno: 20.11.2007