Při pohledu z ulice nic nenasvědčuje tomu, že stojíte před naprosto unikátní stavbou, která je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nízká podlouhlá budova s bílou fasádou a decentním mléčným prosklením u vchodu je ukončená nenápadnými garážovými vraty. Jen průhled mezi služební a obytnou částí prozrazuje, že z druhé strany domu je velká zahrada a z terasy je výhled na historické centrum Brna. Rozsáhlý pozemek na svažitém terénu ve čtvrti Černé pole byl prý jedním z důvodů, proč německý architekt Ludwig Mies van der Rohe zakázku od manželů Tugendhatových v roce 1928 přijal. Mies byl v té době již dostatečně známý architekt a mohl si tedy zakázky vybírat a neustupovat od svých představ. Zakázka manželů Tugendhatových však vyhovovala jeho požadavkům, tzn. že dostal prakticky volnou ruku a finance přitom nehrály podstatnou roli. Tugendhatovi patřili k brněnské podnikatelské smetánce a hlavně paní Greta byla příznivkyní moderní architektury ve stylu Bauhausu. Již první návrh domu stavebníky nadchl. Architekt dům vsadil zcela harmonicky do svažitého terénu a otevřel jej na jihozápad do zahrady s jedinečným výhledem na brněnské panorama. Přitom uplatnil pro privátní stavby v té době ještě nikdy nepoužitou stavební techniku – nosnou konstrukcí z ocelových sloupů, takže obvodové zdi mohly být prosklené a hlavní obytný prostor téměř bez mezipříček, takže zcela zapadl do okolní přírody. Naprosto unikátní je tedy i prostorové uspořádání domu, dále pak interiér s využitím vzácných materiálů jako např. onyx, italský travertin nebo exotické dřeviny i dokonalé technické zázemí. Již v roce 1930 se Tugendhatovi mohli nastěhovat do domu, který odpovídal nejen představám architekta, ale i všem potřebám a zálibám celé rodiny.
Pohoda však netrvala dlouho. V roce 1938 hrozba nacismu přinutila židovské majitele domu k emigraci a vlivem války i dalšího poválečného vývoje jim pak již nikdy nebylo dopřáno se do vily vrátit.Po odchodu Grety a Fritze Tugendhatových a jejich tří dětí procházely vilou dějiny. Nejprve zde bydlelo několik představitelů z řad německých okupantů a nakrátko se zde ubytoval i jízdní oddíl Rudé armády. Vila byla poškozena při bombardování Brna a po válce zde byla umístěna nejprve škola rytmiky a pak dětské rehabilitační středisko. Teprve nákladná rekonstrukce a obnova vily v letech 2010-12 vrátila dům do jeho téměř původní podoby.
Dnešní návštěvník tak v plné míře pochopí, jak úžasné to bylo žít v tomto domě. Pokoje rodičů i dětí v horním podlaží vily jsou pohodlné a útulné a spojuje je privátní terasa. O patro níž se nachází hlavní obytný prostor (237 m2) s několika volně navazujícími segmenty: pracovnou, hudebním salonem, knihovnou a hernou v zadní části a společenským posezením před onyxovou stěnou a jídelnou s kulatým stolem za zaoblenou ebenovou stěnou v přední části, odkud je také vstup do zahrady. Další, postranní vchod do zahrady vede přes skleník s bazénkem a kvetoucími rostlinami.Na jídelnu navazuje přípravna s kuchyní a spižírnou. Bývalý personální trakt, který je na straně garáže, je nyní využíván správou objektu a je zde i studijní a dokumentační centrum.Nejspodnější podlaží je zcela technické s naprosto unikátní strojovnou vzduchotechniky, kotelnou a mechanizmem pro spouštění oken. Pan Fritz byl vášnivý amatérský filmař a fotograf, proto nechybí ani temná komora, umístěná za prádelnou, a zajímavostí je i molová komora na skladování kožešin, která se dochovala v původní podobě a ještě je cítit naftalínem.
O tom, že prohlídka vily Tugendhat je skutečným zážitkem, svědčí i velký zájem návštěvníků a vstupenky je nutno rezervovat několik týdnů předem.