Lékařská zpráva z černé Afriky…2.díl

Přinášíme Vám druhý díl Lékařské zprávy, tu první si můžete přečíst zde.

9.8.

Dneska je sobota a to je den kdy se nepracuje. A protože neni co na práci, můžu Vám zase chvíli psát. V sobotu se nedělá proto, že většina místních věřících jsou Adventisti. Katolický kostel tu sice je taky, ale protestanti převažují. Ať tak nebo onak, praktikující křesťani jsou tu zdá se všichni (i když v Nairobi byla sem tam vidět nějaká ta mešita – tam ale nejčastěji zavítají spíš Somálci, kterých je v Keni od 90. let hodně). A den klidu se tu opravdu dodržuje – neordinuje se (jen v akutních případech) a všude je ticho. Dokonce dnes ani není slyšet hudba z jednoho hotelu na náměstí, který jinak vyhrává bez ustání (většinou různý africký dechovky, někdy zabrouzdaj i do reggae a dancehallu, párkrát jsem ale zaslech i echtovního Michaela Jacksona. Často tu taky pouštěj takovou zvláštní nezařaditelnou muziku – něco mezi hudbou na pouti a večerníčkem; tu má obzvlášť rád náš noční hlídač Sabron, v noci je na něj vtipný pohled – dvoumetrový obr sedící v dlouhém kabátě na verandě před ordinací, v jedný ruce meč a v druhý starý chraplavý rádio, z kterýho se na celý areál rozléhaj večerníčkový odrhováky). Říkám sice hotel, ale to jen proto, že je to na tom domku napsaný. Ve skutečnosti je to taková malinká rozeklaná budka, ve který se nedá ani ubytovat ani najíst, možná tak maximálně napít nějakýho místního moku a přežvykovat suky cukrový třtiny. Takovýchto hotelů je na návsi plno. Každý má navíc nějaké fajnové pojmenování, např. tu máme i Hotel California. U každýho ve všední dny postávaj a posedávaj hloučky místních chlápků. Najde se tu i dost chronických alkoholiků. Při pohledu na některý z nich se mi vybaví výčepní zátiší s pijany v senohrabský hospodě U žloutenky (neoficiální název). Stejný hadry, stejný výrazy a obličeje… Jako by si z oka vypadli. Alkohol maže všechny rozdíly, v něm jsou si všichni rovni. Demence sbližuje.

Momentálně jsem na ambulanci sám s naší zdravotní sestrou. Ostatní medikové před chvílí odjeli v naší sanitce s komplikovaným porodem do nejbližší nemocnice ve městě Ekerenyo. Rodičkou je šestnáctiletá holka, což je tady úplně normální věk na první dítě. Porod začal už včera večer a zprvu probíhal celkem hladce, dítě se ale za rozbřesku zaseklo uprostřed druhého stádia porodu, hlavička viditelná, ale ne a ne vylézt dál. Pokud takové zaseknutí přetrvává déle než hodinu, je podle místní praxe nutný okamžitý převoz do nemocnice, kde se mohou pokusit s tím něco udělat, někdy ještě zkoušejí i císařský řez (ale kvalita péče v místních nemocnicích je prý tak děsná, že to většinou dopadne špatně jak pro dítě, tak pro matku). Od pondělí to byl první porod, což je překvapivý, protože průměrně se tu rodí 3-5 dětí týdně. Prý tu ale často bývají delší pauzy, a pak zničehonic začnou čápi lítat jak o život. Snad tomu tak bude. Jen doufám, že náhlá přítomnost tolika bělochů neodrazuje zdejší rodičky. Vztah místních k nám zdá se mi totiž občas silně ambivalentní, což je obzvlášť dobře vidět na našich dětských pacientech. Venku ve vesnici jsme pro ně vítanými hosty a milovanými přáteli, „muzungu“ (běloch) je za námi voláno radostně až extaticky. Jakmile se ale setkáme s černouškem v ordinaci, nabývá často volání „muzungu muzungu“ charakter děsu až teroru, doprovázeného hrůzyplným štkaním, slzením, pocením a rozšířenými zornicemi. Zdá se ale, že toto Pavlovo podmiňování zůstává naštěstí spolehlivě lokalizované mezi zdi ordinace; snad to bude naším pravidelně aplikovaným bonbónovým udobřováním místních Keňánků – jediné lízátko dokáže smazat všechna zdravotnická traumata, jež dítkám způsobujem. Např. v minulém mailu jsem poslal fotku dětí u auta před našim domkem – chvíli po jejím pořízení vešla Bára do onoho davu s velkým pytlíkem cukrlátek a měla co dělat aby se ubránila ušlapání (na druhý straně auta postával nejmíň jednou tak velký dav cukruchtivých dětiček).

Celkem nás tu tedy je pět Čechů: čerstvá doktorka Lenka, zdravotník z Adry Aleš a medici Bára, Jarda a já. Místní zdravotníci tu jsou tři – sestra Eliza, bratr Joseph a laborant Job. Jak už jsem psal, jedna malá rozpadající se ordinace rozrostla se během pár let na pěknou kliniku v podobě dvou zdravotnických budov: v jedné je ordinace, ošetřovatelský pokoj, laboratoř, malý lůžkový pokoj, zubní ordinace (kompletní ale ještě neotevřená) a místnost pro HIV/AIDS poradenství. V té druhé, novější, je porodnice s lůžkovým oddělením pro čerstvá novorozeňata a jejich matky. Navíc je tu ubytovací domek pro zdravotníky, kde máme kromě spacího pokoje s palandama i kuchyň a koupelnu s funkční sprchou, kde někdy teče i teplá voda. Žije se nám tu extrémně pohodlně, až je nám to někdy skoro trapný, když vidíme v čem žijou ostatní… Zatím jediným problémem jsou tu různí dobrodružní hmyzové, co se nám schovávaj do věcí. Třeba minule jsem vešel do pokoje, rozsvítil a viděl, jak Jardovi do hromádky s oblečením na polici zalézá velkolepý chlupatý pavouk. I ti nejstrašlivější pokoutníci Čech byli by ve srovnání s timhle kusem ubozí zakrnělí pidižvíci. Jenže ani okamžitě vyhlášená rozsáhlá pátrací akce nenapomohla k jeho nalezení a vyhoštění. Domníváme se, že se zamaskoval v Jardových maskáčích. Jarda se nemá k jejich nošení. Já ho chápu. Taky bych do nich nic nestrkal. Žádným kalhotám už tady nevěřím; minule jsem např. na vlastní oči viděl, jak Lence krátce po navlíknutí kalhot vyskočil z nohavice zase jiný osminohý partyzán. Vystupoval děsivě sebejistě a klidným krokem odpochodoval si to pod skříň. Jasně nám dal najevo, kdo je tu pánem. Naprosto hrůzostrašné.

Většinu dne trávíme vedle na ambulanci. Oficiální ordinační hodiny jsou kromě dneška 9 – 17h, ale celkem často chodí lidé s akutními stavy večer nebo v noci. Zdravotníka Josepha jsem zatím neměl možnost poznat, včera se vrátil z dovolený. Zato jsem už pochopil, že roli všeobecného lékaře zde má sestra Elizabeth, asi 50ti letá milá paní s ohromnou jizvou na čele (když jí bylo asi patnáct, byli při nějakém přepadení oba její rodiče zabiti, ona posekána mačetou a znásilněna). Jako skoro všude v Africe i v Keni je nedostatek odborného zdravotnického personálu, tudíž sestry často vykonávají práci, ke které by se v Evropě dostat nemohly. Rozhodně se mi ale nezdá, že by nebyla člověkem na svém místě. Znalostmi by se myslím vyrovnala kdejakému českému obvoďákovi, zkušenostmi by ho předčila. Zároveň tu pracuje jako porodní bába. Nejvíc mě fascinuje její srdečnost a obětavost při práci. (Ostatně připadá mi, že taková zvláštní srdečnost a bezprostřednost, v Čechách i v Anglii nezvyklá, je charakterovou vlastností většiny Keňanů.) Přes úrazy je tady odborník Aleš, odchovanec pardubický úrazovky. Zároveň tu na projektu zastupuje Adru, takže veškerý organizační a manažerský záležitosti jdou přes něj. Laboratorní testy provádí v laboratoři Job, sympatickej zádumčivej chlapík s okem pro histologii jako nikdo jinej. Diagnostická kapacita místní laboratoře je sice silně omezená – s jen několika chemickými reagenty, jednou centrifugou a mikroskopem se toho moc vyčarovat nedá…testuje se nejčastěji na malárii, tyfus, amébovou infekci a HIV. Ale přestože je diagnostická škála tak úzká, je naprostá většina provedených testů pozitivní… 

11.8.
Včerejšek byl ztělesněná špaténka. Už od rána. Nejdřív upadla do stavu nemohoucnosti Bára s nepěknými střevními potížemi. Avšak nic extrémně závažnýho. Horší byly téměř 40ti stupňový horečky, který skolily Aleše. Otestovali jsme ho na malárii – a hle, poprvé po víc než třech letech jeho působení v Keni, v Alešovi se parazitující plasmodia jen rojí. Dostal ihned dávku mefloquinu. My ostatní ten samý lék berem profylakticky, takže jsme (snad) krytí. Aleš profylaxi nebere – kvůli rozličným vedlejším účinkům antimalarik není doporučeno brát je dlouhodobě. Osobně na něj zatím žádný ošklivý reakce, kromě neutuchající ospalosti, nepociťuju.

Dál probíhal den nějakou dobu celkem normálně, až na to, že neustále chodili pacienti se samými neobvyklými příznaky – žádné klasické malárie, žádné běžné tyfoidní průjmy nebo převazy, jako předchozí dny: paní s dvouletým letargickým horečnatým děckem, na jehož malárii nezabral kombinovaný dryák iv. chinin/SP – museli jsme ho hospitalizovat; ca. třicetiletá paní s nesnesitelným útokem migrény – našli jsme jí ve stolici amébu, v krvi tyfus i HIV (to poslední zatím neví) – neschopnou komunikace bylo taky nutno ji hospitalizovat; postarší paní s podivnou fotosensitivní vyrážkou – možná že systemový lupus; akutní astmatický atak – píchali jsme adrenalin. A pár dalších případů, u kterých jsme si moc nevěděli rady. Jeden důležitě vyhlížející starší pán přišel v doprovodu tří mafiánsky vyhlížejících chlapů s klobouky a černými brýlemi, s obzvlášť nejasnými neurologickými příznaky v nohou. Nikomu z nás nepřišly při vyšetření jeho stížnosti objektivně tak vážné, jak je podával (možná jen proto, že jsme celý den řešili samý vážnosti). To mi skoro udělalo radost. Hurá, říkám si, i tady jsou lidé, kteří si můžou dovolit návštěvu kliniky, aniž by byli v bezprostředním ohrožení života, ba dokonce i s prkotinou (pacienti tady za ošetření musí platit, samozřejmě ne nám nebo Alešovi, ale místním zdravotníkům ano – je to jediný jejich příjem; takže to lidé často nechají doslova na poslední chvíli). Nicméně v bezradném lámání hlavy jsme se činili, co jsme mohli. Po chvíli začal důstojný pán vypadat trochu rozčarovaně a najednou významně prohodil, jestli vím, že je starostou města Itibo. Myslel asi, že ho pak najednou vyléčíme. Jenže Starosta nestarosta, když neumim patologii tak neumim, jsem jenom student hernajs. Starosta ale vypadal lehce nebezpečně, Jarda ho výstižně nazval zvířetem. Zdálo se, že by nebylo nejlepší pustit ho k vodě s prázdnou. Dal jsem mu tedy z vlastní kápézetky dvacetdenní balení B-dvanáctky, na jeho pošmourané nervíky by to třeba i mohlo pomoct, kdoví. Aspoň jako placebo. A když ne na nervíky, aspoň ho budou míň kousat komáři (béčko tady požíráme právě kvůli jeho odpudivým účinkům na hmyz). Každopádně vypadal spokojeně, když odcházel.

Když jsem kolem jedenáctý večer čekal na lůžkovém pokoji, než zabere dávka iv. analgetik u sedmnáctiletý holky den po spontánním potratu, která se svíjela v břišních bolestech, stála před ordinací skupinka lidí, že přivedli chlápka posekanýho mačetou. Na levé paži měl tři hluboká krvácející seknutí – čistě přeseknutá většina šlach i žil. (Pro místní jsou takovýto úrazy běžný – mačety se tady kromě přepadení často používají při řešení většiny vážnějších sporů. Problém Afriky je, že Afričani nešetří jeden druhého, řekl mi dneska Job. Asi na tom něco je.)

Opojen adrenalinovým odhodláním krizové situace pohotově jsem uvědomil příchozí skupinku o mém záměru doběhnout pro klíče od ordinace a pro ostatní, abychom úraz ošetřili. Učinil jsem hbitou otočku vzad a předvedl startovní skok hodný obdivu, ovšem mé plány byly zhatěny kovovou skříní na elektřinu, která nepředvídaně nachomejtla se na zdi ve výši mé hlavy; neučinil jsem ani dva běžecké kroky a v přítmí narazil jsem čelem do rohu oné skříňky tak velkolepým způsobem, že mě to notně odhodilo a bolestivě rozhodilo. Koutkem oka zahlídl jsem, jak celá skupina příchozích pozoruje se stoickým klidem, ale i jistým zájmem, moje úkony. Bůhví co si pomysleli o zdravotníkovi, který si před jejich zraky tak dramaticky rozbije hlavu o jinak zcela viditelnou skříňku. Třeba si mysleli, že tak podivný běloch učinil ze solidarity ke zraněnému. V bezpečném područí mého hrdého superega nenechal jsem však na sobě znát nijakou bolest či zakolísání a bez zaváhání, po krátkém zorientování se v prostoru, pokračoval jsem v běhu. Jako bych si nárazu ani nevšiml. Po oznámení mačetového úrazu ostatním členům českého zdravotnického teamu, zdramatizovaném krví stékající z rány nad mým levým okem, zůstal jsem už v domku. Pro zbytek dne jsem byl eliminován. Ve všeobecném pozdvižení z příchozího úrazu se ovšem přirozeně moje zraněníčko rychle ztratilo. Špatný ale bylo, že Aleš, jediná osoba zběhlá v ošetřování mačetovitých úrazů, byl zničen malárií. Nakonec bylo jedinou možností odvézt posekaného chlápka do nejbližší nemocnice a doufat, že ho tam v noci ošetří. V oné nemocnici ho ale nepřijali a tak s ním Jarda musel jet až do okresního města, skoro dvě hodiny jízdy vzdáleném. To už jsem ale tvrdě a zhrzeně spal, pokořen svou celodenní diagnostickou insuficiencí a neméně nepovedenou příhodou s elektrickou skříní.

Dnešek už byl ok, holce po potratu zabraly antibiotika, chlapeček s rezistentní malárií je stabilizovaný, Alešovi se po Mefloquinu ulevilo. Moje rána už nebolí. Odpoledne jsme jeli na nákup do města Kisii – cestování po místních cestách i nakupování na městských tržištích spolehlivě produkují hojnost nezapomenutelných zážitků, ale o tom zase někdy jindy. 

12.8.
Dnes jsem poprvý asistoval u porodu. Měl jsem štěstí, porod to byl tak rychlý a nekomplikovaný, že moje asistence spočívala plně v postávání, občasném moudrém pokyvování a v nejnapínavějším momentu jsem také přiložil své polínko do všeobecného skandování „push, push“, plně synchronizovaném s kontrakcemi matčiny dělohy. Zkušenost to byla přes moji dokonalou nepotřebnost krásná a nikdy na ni nezapomenu. Narodila se holčička. Na vlastní oči jsem si ověřil, že černoši jsou při narození bílí jak muzungové. Trvá několik hodin až dní, než začne kůže produkovat černý pigment melanin vlivem UV záření.

Jinak se dnes nepřihodilo nic zvláštního, bylo tu jen plno matek s několikaměsíčními dětmi na očkování. Na psaní teď ale není čas, pacientů stále dost. A vůbec, pochybuju, že to někdo z Vás přežvejkal až sem. Ani s tim nepočítám, píšu si tu jen kvůli odreagování, jako součást prevence ponorkové nemoci. Jsem si ale vědom notné dávky nezáživnosti v mých deníkových zápiscích, a proto příště pošlu radši více fotek a méně textu.

Pokud byste chtěli přispět na zdravotnický projekt Adry v keňském Itibu, je možné tak učinit následujícími způsoby:

Michal Tomek

Pokračování zde.