Necuke
Necuke jsou miniaturní řezby, které patří do souboru inro, odžime necuke. Inro sloužilo k tomu, aby japonští muži mohli ukládat důežité předměty – jako například osobní razítka – do pouzdra, které bylo šňůou připoutáno k závaží na druhé straně a tímto závažím byly necuke. Mezi inro a necuke byla ztahovací kuliča odžime. Slovo necuke znamená ne – kořn a cuke – připevnit. Půodně totiž pro upoutání krabiček sloužil proděravělý dřevěný kořen.
Postupně se v 18. století vyvinul specifický řezbářský obor – vyřezávání necuke, které se staly nejen účelovým nýbrž zdobným prvkem mužského oděvu.
Necuke, které se zrodily koncem 17. a počátkem 18. století, jsou předmětem sběratelské aktivity od konce 19. století, kdy s příchodem Evropanů a Američanů do Japonska se tyto nezvyklé předměty staly kuriózními dárky pro obyvatele cizích zemí. V Japonsku samotném se necuke předávají jako rodinné šperky, ale je zde i mnoho současných umělců, kteří necuke vytvářejí. V Japonsku má unikátní sbírku necuke, inro a odžime galerie SAGEMONOYA, jejímž majitelem je současný ředitel japonské sekce International Netsuke Society pan Robert Fleischel. Převážnou část své aktivity věnuje obchodní činnosti, ale patří mezi největší znalce historických necuke, které se prodávají jak v obchodech se starožitnostmi tak na aukcích v různých zemí světa. Zajímavé je, že největší a patrně vysoce kvalitní sbírky necuke jsou v USA. USA je i hlavním sídle International Netsuke Society, která sdružuje milovníky necuke ze všech zemí světa. členy jsou jak sběratelé starožitných necuke, ale také moderní řezbáři a umělci, kteří v tomto oboru vytvářejí nové trendy a směry.
V USA je mnoho rodin, které necuke sbírají po několik generací a tak děti z těchto rodin jezdí studovat do Japonska a Číny, aby zodpovědně mohly převzít tyto rodinné poklady.
Významná centra orientálního umění se zaměřením na necuke, inro a odžime jsou v Paříži a v Londýně. V Londýně působí i specializovaná aukční síň BONHAMS, která s asijským uměním obchoduje již od roku 1793.
Přestože necuke je možné pojímat jako druh japonských starožitností, skupina lidí, kteří se začali necuke zabírat jako objektem svého vysoce odborného zájmu, byla velmi malá a publikací vázajících se k tomuto tématu bylo velmi málo. Jak píše Michale J. Strone v článku Caveat Emptor, skupinka lidí, kteří se zamilovali do „ detailed-little-carvings-with-holes in them“, byla tak malá, že se všichni osobně znali a vyměřovali si tyto miniatury mezi sebou. První známá kniha mapující umělce působící v této oblasti je Soken Kisho na konci 18 .století, a další známou publikací je až o sto let mladší Ntsuke Tokyo Meiko Kagami.
V současnosti k nejlepším publikacím na toto téma jsou:
Bushall, Raymond: The Wonderful World of Netsuke
Lazarnick, George: Netsuke, Info artists and How to read Theri Signatures
A některé další práce zpracované na příklad v Minneapolis Institute of Arts.
Moje vlastní zkušenost s necuke vyjadřuje naprostou neopakovatelnost a jedinečnost těchto miniatur, které zobrazí od zvěrokruhu po epické scény všechno, co si jen umíme představit. Každá zobrazená postava má své atributy podle kterých ji měžeme identifikovat a na druhé straně dává možnost umělci projevit sou individualitu a tvůrčí vynalézavost.
Rafinovanost jednotlivých řezeb je také jedním z důvodů, proč se stále snažíme vidět víc a více těchto řezbiček. Zpracování scén v naprostých detailech, vtip, který některé scény obsahují, nebo naopak morbidnost celého příběhu, který je vylíčen nikoliv staticky nýbrž v plné dynamice komplikovaného příběhu. Bez dobré znalosti symboliky a historie je obtížné v necuke „ číst“.
častou postavou je například čínské dítě zvané KARAKO, které představuje odlehčenou radost a hravost i v náboženském pojetí taoismu a konfucianismu stejně tak jako v křesťanských výjevech působí andílci a cherubíni. Karako má ovšem vzhled čistě dětský bez křídel a či jiných nadlidských známek. často působí velmi komicky například ve scéně, kdy se snaží dostat se k fazolovému koláčku, nebo když dělá taneční doprovod tanečníkovi v masce lva. Krásná necuke známa z aukce Zacke ve Vídni uvedená v aukčním katalogu v červnu – červenci 2005 přestavuje Hotei, který sedí na svém ranci a je obklopen šťastnými a veselými karako, přičemž každý z nich má odlišnou tvář a jiný účes. Jsou čtyři, pátá postava je Hotei a celá scéna je jeden pohyb. Necuke je signována Shoshi, počátek 19.století, materiál slonovina.
Dnešní umělci používají pro tvorbu necuke nejrůznějších materiálů včetně keramiky. V Tokiu působí Tokijská škola necuke, která byla založena již ve dvacátých letech dvacátého století a je charakteristická velmi moderním pčístupem k tvorbě. Jedním ze známých současných řezbářů je muž se signem Hideyuki, uveden v aukčním katalogu firmy Bonhams a Butterfields, San Francisco, September 28, perfektní řezba rybáře z rodu Ainu.
Současní řezbáři necuke se dělí na ty, kteří se zabývají pouze necuke a odžime a na ty, kteří pracují i v jiných oblastech užitého umění. Jejich práce jsou také katalogizovány a jsou členěny do skupin podle užitého materiálu, podle zvolených témat a podle stylu zpracování. Tak jako v minulosti i dnes je hodnocena rafinovanost zpracování necuke, tajemnost příběhu, či utajený vtípek v malé plastice. Jisté je, že i moderní řezbáři často hledají inspiraci v historických řezbách, kterým dodávají novou tvář, zpracování i materiál.
Tak jako i u jiných uměleckých řemesel,tak i necuke, se umění řezby dědí z generace na generaci a tajemství drobných specialit v řezbě zůstává uvnitř jednotlivých rodin. V Japonsku více jak jinde se pozoruje dovednost a dokonalost uměleckého projevu prověřeného generacemi. Práce umělců tak nejsou prací směřující pouze k výdělečné činnosti, ale jejich práce je vedena touhou po zdokonalování sebe sama a tím po zdokonalování oboru jako takového.Používání jak tradičních tak moderních technik tento proces nevylučuje. I při opakování stejných výjevů je vždy touha vyjádřit originálně a s vtipem určitou situaci nebo objekt. Proto i dnes necuke nejsou pouze historicky daným oborem, protože jejich praktické využití se dnes nekoná, ale jsou předmětem umělecké tvorby jako takové.
Text: Kristina Kopáčková
Foto: PetrSalek.com
Publikováno: 24.7.2016