Dušan Pálka pokřtil v Literární kavárně v Praze 17. prosince 2008 svou knihu, nazvanou Pražský spektákl.
Publikace představuje pozoruhodný soubor 200 černobílých fotografií pražského rodáka Dušana Pálky. Tento fotograf a známý autor kresleného humoru již čtyři desetiletí systematicky fotografuje pražské centrum. Jeho záběry snímané na kinofilm fotoaparátem Leica podávají bezprostřední svědectví o našem každodenním životě.
Paradox?
Cestou z křestu knížky Dušana Pálky jsem si jeho Pražský spektákl prohlížel s takovým nasazením, až jsem přejel… Přičítám to nakladatelce Janě Reichové – jistěže k dobru. Divím se, že ze známého karikaturisty celoživotní fotografické dílo vůbec dostala. Vznikalo od roku 1976 téměř denodenně. Tvůrce odhaduje průměrnou spotřebu na dvacet filmů týdně. („V zimě míň, v létě víc, to je jasný,“ dodává.) Protože negativy nestačil zpracovávat, hromadily se mu. („Ne že bych ještě večer vrtěl špulkama, nechával jsem si to vyvolávat…“) Manželka Dušanovi kilometry letitých momentek naskenovala, pročež je jí celá ta nevšední bilance všednosti dedikována. Výsledek je i díky polygrafickému zpracování (Trico) a úpravě (Robert V. Novák) opticky senzační. („U mého způsobu práce samozřejmě převažuje odpad,“ uzavírá autor alba.)
Josef Moucha
Pražský chaos a jeho svědek
Jsou jistě divočejší a neskladnější velkoměsta: pražský chaos je stále ještě
ten mírný, ” v mezích zákona “. Přesto zneklidňuje: rozumem i všemi smysly
zažíváme cosi jako ztrátu řádu: město jej ztrácí, anebo už ztratilo. Náš fotograf
však není škodolibým slídilem, nechce město za každou cenu přistihnout
v rozkladu, při nějakých poklescích, výstřelcích. Spíše nad ním a nad námi
Pražany znovu a znovu žasne.
Dušan Pálka se již čtvrtou desítku let, den co den, vydává z Dejvic doslova
na lov. Urazí každodenně pět či snad deset kilometrů po ” Zlatém kříži ”
( Václavák, Příkopy, Národní ) a v jeho bezprostředním okolí. Každý den exponuje
několik filmů a celé roky pak nemá čas prohlédnout si je, protože kdyby prohlížel
a třídil negativy, utekla by mu v ulicích města kdovíjaká nečekaná setkání.
Jeho fotografování není profese, za tu se platí, ani to není koníček, ten je nezávazný.
Spíše tedy posedlost, ale ze všeho nejspíše životní postoj: svědka, kterému na
lidech ve zdech jednoho města záleží. A tak se neroztříděné filmy hromadí dlouhá
léta ve skříních. Fotograf – svědek si z toho nedělá hlavu a každé ráno vyráží znovu.
Občas ho potkávám: překvapuje mne, jak chodí rychle, jako kdyby se bál, že zahne
za roh o vteřinu později a ono ” to ” bude pryč. Podle fotografií hádám, že většinou
hledí dolů, k zemi. Asi proto vidí nejdříve psy, děti a žebráky.. Město, kvůli kterému
přijíždí turisté z celého světa, se na jeho momentkách také mihne, ale právě jen
mihne. Tento fotograf přistihuje Prahu a její obyvatele v jejich intimitě, stále však ohleduplně.
Není posedlým voyeurem a už vůbec ne nestoudným paparazzim. Nicméně jeho průhledy vrstvami situací, lidí a znaků, znamení a šifer města nakonec zneklidňují.
Ten tam je totiž řád, který kupříkladu vyzařuje – kdybych chtěl najít co největší kontrasty – z pražských vedut Vincence Morstadta či z akvarelů Václava Jansy. Kupodivu to však nevypadá, že by si Dušan Pálka z ubývání řádu zoufal. Hádám, že on by současný ne-řád, dosud jen mírný chaos v mezích zákona za idylu empírových vedut nevyměnil. Ani za malebnost staropražských zákoutí z ” krásné doby ” na rozhraní 19. a 20. století.Zdá se mi dokonce, že si současný zmatek velkoměsta svým způsobem užívá. Sice se mu nepřestává divit, ale pochechtává se nad ním bez zlomyslnosti, bez distancujícího gesta. Vypadá to, že pro něj je tento chaos čímsi životodárným. Vnímám Pálkovu posedlost jako lásku ke svobodě zároveň se soucitem, účastí, solidaritou. A tak zatímco jiní fotografové čekají celé hodiny či dny, až se jim město na chvíli vyprázdní, Pálka čeká,až se mu městská scenérie zalidní. On totiž neskladné lidské svobodě věří. A ví, že ji patrně najde právě v nejzahuštěnějším středu země české, na onom ” zlatém kříži ” a v jeho okolí. Jde těm lidem, tomu životodárnému chaosu, té zatím málo srozumitelné svobodě vstříc. Svojí chápavostí, imaginací,
svojí osobní, fyzickou přítomností, účastí.
Petr Pithart, 2008
Dušan Pálka
Narozen 3. 11. 1942 v Praze.
Po maturitě na jedenáctiletce /r. 1959/ pracoval 9 let na nádraží jako nakladač. V roce 1968
byl zaměstnán jako fotograf v Sociologickém ústavu Československé akademie věd. V letech
1969–1971 žil v Londýně. Po návratu do Prahy pracoval rok jako skladník v knihkupectví
a začal publikovat kreslený humor. Od roku 1973 má svobodné povolání a vydal postupně tři
knihy kresleného humoru: Bedřich a Božena v říši divů, Co je zase tohle? a Dobrá, dobrá…
Od poloviny 70tých let minulého století fotografuje systematicky pražské centrum Leicou na
kinofilm a tato kniha je dosavadní bilancí jeho fotografické práce.
Autor fotografií: Dušan Pálka
Koncepce: Dušan Pálka a Robert V. Novák
Grafická úprava: Robert V. Novák
Úvodní text v češtině: Petr Pithart
Překlad do angličtiny: Richard Drury
Překlad do francouzštiny: Jan Rubeš
Redakce: Jana Reichová
Litografie: Art-D
Tisk: Trico
Vazba: Tejinvest, Hořovice
Formát: 270 × 230 mm
Počet stran: 132
Vydala: Jana Reichová – Galerie Nový Svět
ISBN: 978-80-903611-3-3
Doporučená prodejní cena: 950,- Kč