Václav Sivko: Josef Sudek, 1960 barevná litografie.   Foto: archiv

Klíčové osobnosti z okruhu přátel, zaměstnanců, asistentů nebo žáků slavného fotografa Josef Sudka (1896-1976) připomíná výstava v komorní Galerii Josefa Sudka. Bývalý skromný příbytek Josefa Sudka v historickém domě U Luny na pražských Hradčanech se v roce 1995 stal galerijním prostorem Uměleckoprůmyslového musea. Výstava nazvaná Josef Sudek & spol. je již 81. expozicí, která v této galerii probíhá. Většina osobnosti, které výstava připomíná, se tak symbolicky vrací do míst, ve kterých bývaly častými hosty.

Vystavený soubor sestává z fotografií, grafik, rukopisů, knih a dalších artefaktů 14 autorů, kteří měli k Sudkovi blízký vztah. Jediná fotografie od samotného Josefa Sudka je zátiší z roku 1975 věnované kamarádovi z 1. světové války Adolfu Hofmannovi, který stál „na začátku příběhu Josefa Sudka jako profesionálního a uměleckého fotografa“. Na výstavě samozřejmě nechybí Sudkova sestra a významná spolupracovnice Božena Sudková, kterou reprezentuje raný fotografický autoportrét.

Josef Sudek byl ve svých přátelských vazbách velmi konzistentní a velkorysý. Přátelé mu pak jeho vstřícnost mnohokrát oplatili podporou v práci nebo při přípravě fotografických výstav a publikací. Mezi dalšími osobnostmi připomínanými na výstavě je i teoretik a fotograf Jaromír Funke, kterého Sudek doporučil na pozici pedagoga umělecké školy v Bratislavě. Medika Jaroslava Kyselu nebo grafiky Václava Sivka a Vladimíra Fuku přijal k sobě za války do učení a tím je zachránil před pracovním nasazením v říši. Sonja Bullaty, které se Sudek ujal, když se vrátila z koncentráku, se stala významnou fotografkou a v roce 1971 uspořádala první fotografickou výstavu Josefa Sudka v USA. Jan Rothmayer, syn architekta Pražského hradu Otto Rothmayera, do svých fotografií vnesl Sudkovo pojetí a zároveň mu pomáhal při vzniku jeho publikace Praha panoramatická. Z žijících osobností na výstavě je třeba zmínit bývalé asistenty Josefa Sudka Petra Helbicha a Jana Strimpla, kteří významně přispěli k úspěchu a propagaci Sudkova díla.

Jan Mlčoch a Petr Helbich. Foto© PetrSalek.com

„Výstava trochu naznačuje pestrou společnost, která vytvářela tu jedinečnou atmosféru kolem Josefa Sudka a vypovídá i o tom, že za všech režimů a okolnosti ctil přátelství…. Byl to svobodný člověk v tom smyslu, že nikoho nezavrhoval. I když ti lidé byli perzekuovaní, zůstával s nimi stále v kontaktu. V 60. letech si běžně dopisoval s lidmi z emigrace a nikoho se neptal, jestli smí. A já doufám, že jeho svobodná mysl se převrátila do jeho tvorby,“ řekl na vernisáži kurátor výstavy Jan Mlčoch.

Jaromír Funke: Josef Sudek, 1938

Výstava bude v Galerii Josefa Sudka k vidění do 12. února 2023.

Text: Soňa Šálková
Foto: Petr Šálek

Summary
The current exhibition Josef Sudek and Co. pays tribute to important friends, employees, assistants or students of the famous photographer Josef Sudek (1896-1976).  The collection exhibited in the Josef Sudek Gallery consists of photographs, graphics, manuscripts, books and other artifacts by 14 authors who had a close relationship with Sudek and were also creative themselves.

The exhibition will be on view at the Josef Sudek Gallery until February 12, 2023.

The post Josef Sudek & spol. appeared first on ARTmagazin.eu.

Jaroslav Šálek, foto© Václav Sivko a Jaroslav Šálek

Dne 4. července 1916 se narodil obchodníkovi Josefu Šálkovi v Trhových Svinech syn Jaroslav, můj otec. Rodiče dali Jaroslava vyučit v Třeboni fotografem retušérem (1931-34). Za války byl totálně nasazen v rakouských Tyrolích, kde pracoval jako portrétní fotograf. Po skončení války působil ve francouzské agentuře Agence France-Presse jako fotoreportér a pak navázal v obdobné činnosti v ČTK. V roce 1947 poznal v Praze svou budoucí ženu Lily, která mu v roce 1948 povila syna Petra – tedy mě.

Jaroslav Šálek byl fotograf tělem i duší a zanechal po sobě velmi rozsáhlý fotografický archiv, obsahující mimo jiné jedinečné fotografie osobností politického a veřejného života od 30. Do 80. Let minulého století. Později se specializoval především na fotografování zvířat. V této oblasti je pravděpodobně nejvíce znám, protože mu vyšlo několik obrazových publikací, a to především v zahraničí. O jeho volné výtvarné tvorbě se toho zatím příliš neví a jeho fotografický archiv není zatím zcela katalogizován.

Náš příběh začíná v roce 1950, kdy si Petr Šálek začal hrát na pískovišti se synem grafika Václava Sivka Pavlem. Tady se při vytváření báboviček tátové seznámili a své přátelství prohlubovali při návštěvách třídních schůzek v ZDŠ Masná na Starém Městě, kam jejich synové docházeli. A v polovině 60. Let se tatíci pustili do společné spolupráce. Václav Sivko byl vyzbrojen grafickým viděním a jako učedník Josefa Sudka měl zajisté cit pro kompozici. Jaroslav Šálek jako vyučený fotograf ovládal fotografickou techniku i nasvětlení, filmy sám vyvolával a zhotovoval zvětšeniny. Výsledkem společného snažení byly desítky záběrů, z nichž některé můžete vidět na našem webu. Za života obou autorů byly negativy řádně očíslovány a pak uskladněny ve sklepě, kde jsem je objevil na začátku tohoto století. Zaujala mě jich nadčasovost i skutečnost, že mi spolupráce mého otce s panem Sivkem dosud zůstala utajena. Negativy jsem pouze naskenoval bez jakékoliv další úpravy. Věřím, že se nám s mým přítelem Pavlem Sivkem podaří po desítkách let tyto z mého pohledu velmi zajímavé fotografické experimenty ukázat širší veřejnosti na reprezentativní výstavě.

Petr Šálek

Václav Sivko, foto: Josef Sudek

Václav Sivko se narodil 29. června 1923 v Praze-Břevnově. Po absolvování malostranské reálky chodil v roce 1942/1943 do grafické speciálky k prof. Vodrážkovi, v roce 1943 krátce k prof. Trösterovi na Uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1943 se stal členem Umělecké besedy a v té době se také seznámil s Josefem Sudkem, u kterého byl přijat za učedníka. Josefa Sudka považoval za svého nejpodnětnějšího učitele. V roce 1945 se stal členem SČUG Hollar a skupiny 29. augusta v Bratislavě. Od roku 1942 pravidelně vystavoval na domácích výstavách, ať už spolkových, kolektivní či celostátních. Pracoval v různých redakcích uměleckých časopisů (Hollar, Výtvarná práce, Kruh, Květen, Plamen aj.). V letech 1956 – 1965 se stal vedoucím výtvarné redakce nakladatelství Mladá fronta, v letech 1967 – 1968 v nakladatelství Albatros. Svou ilustrační a grafickou tvorbou výrazně zasahoval do celé československé knižní produkce. Celkem ilustroval nebo upravil více než 500 knih, pracoval ale i v jiných oborech užitého umění (plakát, textilie, keramika, známková tvorba, kreslený film). Nejvýznamnější doménou byla však volná grafika. Byly to grafiky provedené suchou jehlou, čárovým leptem a barevnou litografií. Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie, nejrůznějších krajských galerií i galerií v zahraničí, ale také v soukromých sbírkách. Václav Sivko zemřel 11. 3. 1974 v Praze.

Pokud si matně vzpomínám, můj otec začal někdy od poloviny šedesátých let používat při své grafické tvorbě písmena. Obtiskával dřevěné litery různých typů písem na litografický kámen. Půvabné – a tak trochu prozaické – je už jenom to, jak k těmto sadám starých plakátových písmen přišel. Dostal je za své grafiky od sběratele, který místo peněz nabídl basy písem ze zrušené tiskárny a návdavkem přidal kamenné gotické ostění vchodu z nějaké hradní ruiny. Od razítkování písmeny přešel můj otec postupně i k dalším motivům, nejčastěji s pohádkovými tématy. Vyskládáním razítek vytvářel na litografickém kameni tvary, které byly potištěny razítky, ale zároveň vytvářely obrys známého nebo aspoň tušeného objektu (král, šašek, hlava, strom, židle, postava). Otisk na reálné věci dodával tomuto objektu nové sdělení, mohl být jinak čten i jinak viděn. Toto nové vidění věcí vytvářelo dojem, jako by věci snily své sny. Bylo to setkávání někdy až nepravděpodobné, vedle sebe byly otisky, které nesly svůj příběh, ale zároveň se setkaly náhodně s jinými příběhy. Otisky se staly dekorem v příběhu třetím, jež pomohly vytvořit vlastními příběhy. Je možné, že toto spojení několika skutečností, kdy jeden příběh nese i další příběh mého otce pronásledovalo již delší dobu.

Velmi dobře vím, že některé motivy leží v naší mysli dlouho. Jsou uschovány v paměti, zapouzdřeny v podvědomí, odkud neustále prosakují do vědomí, chytají se našich představ, chtějí se v nich zabydlit. Když jsou vyhoštěny, dál čekají na svou příležitost. Někdy zrají a najdou uplatnění, někdy jen celý život popichují, pletou se do umělcovy fantazie, postrkují jiné nápady, jiná sdělení a jiná vidění.

Možná, že jsou tyto fotografie, které dělal můj otec spolu s fotografem Jaroslavem Šálkem, jedním z pokusů vyjádřit něco, co bylo v jeho mysli uvězněno a náhle vytrysklo jako uvolněný podzemní pramen fantazie na povrch, který byl usměrněn sice v úzkém, ale vydatném pramínku, zaznamenán pomocí fotografické techniky, která se v daném okamžiku mohla zdát jako nejvhodnější, ale taky nejrychlejší.

Pavel Sivko

The post Objev po desetiletích aneb Fotografická spolupráce Václava Sivka a Jaroslava Šálka očima jejich synů appeared first on ARTmagazin.eu.

Václav Sivko, foto: Josef Sudek

V životě lidském záleží na mnoha věcech. Pravděpodobně nejdůležitější je narodit se. Možná že záleží také na tom, komu se člověk narodí, do jaké rodiny, v které zemi, v který čas, do jaké doby… Jistě existují doby, které by člověk s odstupem času nejraději přeskočil. Ale nakonec to neudělá. Život se žije, ať jsou protivenství jakákoli, obzvlášť, když je člověk mladý a má pocit, že všechno teprve začíná. V dobách válečných, v letech 1939–1945, bylo mému otci Václavu Sivkovi šestnáct až třiadvacet let – krásný
věk pro špatnou dobu. V roce 1943 oslavil dvacetiny, byl plný mladických ideálů, jako každý
začátečník života. Práce ho bavila, jeho umělecká tvorba byla široká a rozmanitá. Žil naplno,
jako by dění okolo ani nechtěl vnímat. Studovat však nemohl, vysoké školy byly zavřené a
mému otci náhle začalo hrozit, že bude muset jít na nucené práce do Reichu. Já sám nevím,
kdy se seznámil s Josefem Sudkem. Přesto, byť se dívám na jejich setkání z takové dálky,
mohu říci, že to bylo pro mého otce setkání osudové. Sudek si ho oblíbil a zachránil ho před
pracovním nasazením tak, že ho vzal k sobě do učení. Kolem Sudka a jeho vyhlášených
hudebních seancí bylo hodně lidí, kteří se scházeli, aby ze sebe aspoň na chvíli setřásli pachuť
protektorátní atmosféry.

Václav Sivko, sedící Josef Sudek, suchá jehla, 1944

U Sudka to musel být milý, příjemný azyl. V tíživé době nesvobody, ale i strachu o život,
neboť v udavačství Češi nijak nezaháleli, si člověk musel rozmyslet, komu co říci naplno,
komu důvěřovat a před kým se mít na pozoru. A tak je pochopitelné, že přátelství, jež vznikla
v této době, většinou vydržela na celý život – i když musela projít ještě jednou zkouškou, v
jistém ohledu ještě mnohem těžší, a tou byla padesátá léta.
Můj otec trávil se Sudkem hodně času. Vycházel s ním, jak Sudek říkal, „za motivem“. Jejich
společnou láskou byly stromy a kupodivu hřbitovy. I Jaroslavu Seifertovi byl můj otec v té
době představený jako milovník hřbitovů. Josef Sudek fotil a můj otec stejné motivy kreslil.
A někdy nebyli sami, spolu s nimi vyrážel občas i Andrej Bělocvětov nebo Vladimír Fuka.
V těchto časech můj otec vytvořil i řadu velmi zdařilých Sudkových portrétů. Zvlášť suché
jehly, domnívám se, patří k nejlepším portrétům Josefa Sudka, jaké kdy vznikly. Otec je
kreslil „a la prima“, ostrou jehlou přímo do desky, suveréně, skoro bez oprav. Sudek sedící,
Sudek u stolu, při jídle, s brýlemi… a po těchto malých grafikách vznikaly pak i větší grafiky
a kresby v klidu ateliéru.

K portrétům Josefa Sudka se můj otec vracel i později po válce, průběžně vznikaly nové
kresby, ale hlavně nové grafiky, tentokrát litografie. Jsou ve větším formátu, ale hlavně jsou
barevné. Dost možná, že některé Sudkovy portréty byly i jakýmsi návratem, vzpomínkou na
mládí. Šlo totiž o období, které bylo pro mého otce po všech strankách velmi plodné.
Vznikaly nejen nová díla, ale i nová přátelství, otec potkával řadu nových lidí, nacházel  řadu
nových podnětů, napadaly ho nové myšlenky, které ho pronásledovaly i v dobách
poválečných. Jsem přesvědčený, že mu tyto vzpomínky pomohly překonávat nejedno svízelné
úskalí časů následných, ať už máme na mysli atmosféru politicko-kulturní, anebo lidské
vztahy, které byly často odrazem tehdejšího marasmu. Je až paradoxní, jak se doba válečná
stala zrcadlem jakéhosi srovnání s dobou těžkých padesátých let.

Josef Sudek, portrét Václava Sivka

I mé návštěvy v ateliéru Josefa Sudka jsou pro mě vzácnou vzpomínkou, zvlášť dnes, kdy
jsou oba, Josef Sudek i můj otec, už dávno mrtví. Nostalgickou vzpomínkou se pro mě staly
také pravidelné Sudkovy návštěvy na Boží hod vánoční u nás doma. Sudek rád vyprávěl a
jeho úsudky a názory byly pořád „mladé“, uměly oslovit i generačně tak vzdáleného člověka,
jakým jsem tenkrát byl. Jeho vidění a přístup k životu byly pro mě vlastně takovým zjevením.
Sudkova upřímnost, její naprostá samozřejmost, a jeho jakoby klidná posedlost – anebo spíše
vytrvalost a zájem o všechno nové, nemluvě o nezměrném pochopení pro druhé, na to se
zkrátka nedá zapomenout. Sudkovy fotografie mě naučily dívat se. A tak vidím, že jeho
vidění je stále podnětné a má co říct. Člověk se může dívat na svět očima Josefa Sudka i dnes.
Na jeho objevném pohledu nic nezestárlo.
8.1. 2017

Pavel Sivko, grafik

The post Grafik Václav Sivko – vzpomíná syn Pavel Sivko appeared first on ARTmagazin.eu.

společná výstava Josefa Sudka a Václava Sivka.

Pavel Sivko

O mém otci

V životě každého člověka jsou chvíle, ale také osoby, které mají určující vliv na jeho život. Hodně rozhoduje rodinné prostředí, ve kterém jste se narodili a ve kterém jste prožili dětství. Můj otec se narodil v Praze Břevnově, tenkrát to ale byla velmi chudá část města, vlastně periferie, oproti dnešní výstavní čtvrti. Jeho otec byl krejčím, jeho maminka se starala o domácnost, ale též musela pomáhat při krejčovské práci. Otec se o krušných podmínkách tehdejšího života skoro nezmiňoval, ale svědčí o nich jeho kresby a grafiky. Je na nich zachycena prostá atmosféra krejčovské dílny, či postavy poslíčků, podomních prodavačů, žebráků, válečných invalidů, a hodně vypovídají o sociálním cítění mého otce.

Vedle prostředí hrají určitě také velkou roli lidé, ale též osobnosti, které potkal můj otec ve svém životě. Zde měl velké štěstí, že se setkal v době války v roce 1943 s fotografem Josefem Sudkem. Otci nebylo ještě ani dvacet let. Josef Sudek jej bere formálně do učení, aby jej zachránil před totálním nasazením na práci v Německu. Myslím si, že toto setkání bylo pro mého otce osudové a mělo na něj neobyčejný vliv po celý život. Co si pamatuji říkal panu Sudkovi „šéfe“ a snad i tato maličkost svědčí o tom, že jej považoval za svého nejpodnětnějšího učitele, ale i nejbližšího svého přítele a později i své rodiny. Existují mnohé kresby, které vznikly na společných cestách „za motivem“ (Malostranský hřbitov, Troja, prales Mionší) z podobných pohledů, které Sudek fotil a otec kreslil. A to s nimi chodil někdy i někdo třetí, třeba Vladimír Fuka nebo Andrej Bělocvětov. Existuje též mnoho portrétních kreseb J. Sudka od mého otce nebo suché jehly, které jsou úžasnou galerií Sudkových portrétů, zachycených „alla prima“, přímo jehlou na grafickou desku. V roce 1943 se otec také stal členem Umělecké besedy. Ještě v době studií na Státní grafické škole v Praze pracoval v divadle E. F. Buriana, ve slavném „Déčku“, později v divadélku Větrník u Topičů, kde pomáhal při jevištních úpravách, navrhoval kostýmy, pokoušel se dokonce i hrát, ale naštěstí jej odradila od této kariéry jeho špatná výslovnost. Již v těchto dobách asi vznikla jeho četná přátelství s herci a herečkami, např. s Vlastimilem Brodským, Stelou Zázvorkovou, Václavem Voskou a třeba se Zdeňkem Martínkem, Jiřím Němečkem a Václavem Lohnickým.

V roce 1945 byl přijat za člena Sdružení českých umělců grafiků Hollar a skupiny 29. Augusta v Bratislavě. Zde jen malá vsuvka pro vysvětlení. Můj děda byl rodilý Slovák, můj otec se narodil již v Praze, ale měl po otci jeho slovenslou národnost, (já nakonec také až do roku 1968), takže se stal během války, díky vyhlášení Slovenského štátu, v protektorátu vlastně cizincem. Po osvobození byl slovenskými umělci považován za Slováka a byl proto zván na společné výstavy. Měl mezi nimi četné přátele a kamarády po celý život. Zde bych rád připomenul aspoň Vincenta Hložníka, Miloše Bazovského, Josefa Šturdíka, Eugena Nevana a také Matildu Čechovou. Léta válečná a poválečná byla pro otce dobou neobyčejně plodnou – usilovně pracoval, pilně kreslil, začínal ilustrovat, věnoval se již zmíněné scénografii, kreslenému filmu, tvorbě známek a užité grafice. Při práci na kresleném filmu se seznámil s Václavem Bedřichem, Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou a dalšími. Při práci na známkách spolupracoval s Jiřím Švengsbírem, Bedřichem Housou, Josefem Herčíkem nabo Jaroslavem Lukavským. Otec významně zasáhl do knižní grafiky. A to nejen jako aktivní grafik a ilustrátor, ale i jako výtvarný redaktor v nakladatelství Mladá fronta, Albatros (SNDK) a jako spolupracovník řady časopisů např. Květen, Plamen a dalších. Mezi ilustrátory měl mnoho přátel např. Františka Tichého, Otu Janečka, Kamila Lhotáka, Vladimíra Tesaře, Karla Teissiga, Zdeňka Seydla, Zdeňka Mézla a Albína Brunovského, s mnohými se seznámil právě jako výtvarný redaktor, např. se Stanislavem Kolíbalem, Jiřím Johnem, Jiřím Šlitrem, Evou Bednářovou, Vladimírem Suchánkem, Jiřím Šalamounem a Oldřichem Kulhánkem.

Při práci nad knihami a časopisy měl možnost seznámit se i se spisovateli, básníky, fotografy a grafiky. Jaroslava Seiferta poznal již za války a byl mu představen jako malíř, který maluje hřbitovy. Přátelil se s Josefem Kainarem a Františkem Hrubínem, Ivanem Vyskočilem, velmi úzké přátelství ho poutalo k jeho generačním druhům, ke Karlu Šiktancovi, Jiřímu Šotolovi, Jaroslavu Putíkovi nebo Ludvíku Součkovi. Mezi fotografy měl též přátele, Josefa Proška, Václava Chocholu, Karla Ludwiga, mezi grafiky Josefa Týfu, Milana Kopřivu a Oldřicha Hlavsu.

Jeho celoživotními nejbližšími přáteli byli vedle Josefa Sudka, např. František Tichý, Mirek Váša, Josef Herčík, Jaroslav Hořánek, ale především Kamil Lhoták.

Zde ovšem opět malá, ale důležitá vsuvka. V lednu 1947 se oženil se svou celoživotní družkou Libuškou. I ji musím připomenout, neb vím, že její místo vedle něho bylo velmi důležité a též osudové.

Snažil jsem se o jmenovité zachycení setkání mého otce s lidmi, ke kterým ho poutalo nejen pracovní pouto, ale především přátelství a kamarádství. Je jistě neúplné, ale chtěl jsem Vám přiblížit okruh lidí, se kterými byl rád a cítil se s nimi dobře. A byť neměl zrovna štěstí na dlouhý život, měl štěstí na lidi, se kterými svůj život žil. Stejně tak i já mohu říci, že jsem měl velké štěstí, že jsem s ním mohl prožít to, co jsem prožil. A určitě se stal jedním z těch nemnohých, který ovlivnil velkou měrou i můj život, a to nejen tím, že byl můj otec.

Pavel Sivko

The post Sudek a Sivko appeared first on ARTmagazin.eu.