Zdeněk Burian, foto: Retrogallery

Vladimír Prokop, velký obdivovatel a znalec díla malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana, o němž vydal několik monografií a byl také kurátorem Buriánovy úspěšné výstavy v Jízdárně Pražského hradu v roce 2005, nám poskytl krátký rozhovor u příležitosti zahájení současné výstavy v Obecním domě.

Artmagazin.eu: Spolu s Jakubem Slukou jste kurátorem současné velké retrospektivní výstavy Zdeněk Burian: Širým světem. Jak se tato výstavy odlišuje od výstavy v roce 2005?

Vladimír Prokop: Tvorbě Zdeňka Buriana se věnuji již 30 let a stále hledám nové úhly pohledu na jeho odkaz. Svým žánrovým rozpětím a technickým přínosem je jeho dílo bezesporu unikátní v celoevropském kontextu. Na rozdíl od výstavy na Pražském hradě je tato výstava pojatá tematicky a přál bych si, aby byla podnětem k zamyšlení nad přínosem Zdeňka Buriana pro současnou dobu.

Malíř Zdeněk Burian, výstava Širým světem, Obecní dům, 2019, foto: Petr Šálek

Artmagazin.eu: Při pohledu na jednotlivé obrazy na výstavě upoutá dynamika jejich kompozice a precizní zpracování. Vytvářel si Zdeněk Burian skici pro jednotlivé kresby?

Vladimír Prokop: Burian měl doma gauč a v něm měl tisícovky skic, nikdy nepracoval tzv. „a la prima“. To by si netroufl, dělal si tužkové skici, někdy i akvarely, ale je pravda, že ke konci života už zapůsobil čas nebo i únava, a některé kresby pak maloval přímo. Ale pro své věci z 20. nebo 30. let si vždycky dělal skici, neuvěřitelné množství skic.

Artmagazin.eu: Jaké zdroje měl pro scény z exotických destinací, on přece necestoval?

Vladimír Prokop: To je pravda, on nikdy necestoval. Akorát byl jednou v Itálii, tam se málem utopil, a pak byl ještě v Berlíně. Kdysi vycházel takový americký časopis, něco jako ilustrovaná geografie, řekl bych předchůdce dnešního National Geographic, a Burian si z něho vystřihoval od svých 12-13 let. Měl učitele ve Štramberku, jmenoval se Peter Bartoň, a ten mu tyhle časopisy přes známé sháněl. Vytvořil si tak postupně nesmírně obsáhlý archiv, kde měl tisíce a tisíce výstřižků. Ten archiv byl tematicky uspořádán podle jednotlivých hesel, např. Afrika, zbraně apod. Když mluvíme na rovinu: v mé monografii několikrát poukazuji na to, že Burian přesně reprodukoval nějakou scénu z fotografie. Např. u jedné scény s lovem tuňáků není skoro žádný rozdíl mezi kresbou a fotografií, samozřejmě kompozičně ne výtvarně.

Malíř Zdeněk Burian, výstava Širým světem, Obecní dům, 2019, na símku: Vlastimil Ježek, Jakub Sluka, Vladimír Prokop, Ondřej Mueller, foto: Petr Šálek

Artmagazin.eu: A jak to bylo s ilustracemi k Štorchovým Lovcům mamutů, podle čeho postupoval tam?

Vladimír Prokop: Tam to bylo jinak. Eduard Štorch byl učitel jako já, ale byl velice nepříjemný – to já zase nejsem. A Štorch Buriana terorizoval. Zachovaly se celé stohy dopisů s výtkami. Tady schází noha, tady ten prst bych dal víc doleva. Tohle Buriana dost štvalo, ale jinak měl volnou ruku. Ale nesmíme zapomenout na to, že tyhle knížky vznikaly ve 40. – 50. letech minulého století. Paleontologové do toho tenkrát ještě tak nezasahovali. A profesor Augusta to byl vědec, toho takové kresby vůbec nezajímaly. Takže ty ilustrace jsou naprostá licence Zdeňka Buriana. Jak třeba vypadal Kopčem, Mamutík a další, tam neexistovala žádná korekce. Ono se dneska ví, že lidi v mladším paleolitu vypadali téměř stejně jako my, a možná byli i chytřejší, jen neměli mobil. Ale my máme díky Burianovi zafixované, že neandrtálci byli zaostalí.  Je to možná dobře, že se nejedná o odbornou ilustraci a je tam určitá poezie autora. A možná, že by vědecká kresba ani nebyla tak zajímavá.

Malíř Zdeněk Burian, výstava Širým světem, Obecní dům, 2019, foto: Petr Šálek

Artmagazin.eu: Ty skici se někde zachovaly?

Vladimír Prokop :  Moc ne. Nějaké jsou možná mezi sběrateli. Hodně skic ke Štorchovi mají např. v Hořicích. Ale většina je v nenávratnu. Tenkrát totiž platily jiné zákony. Burian byl zaměstnanec nakladatelství a ne umělec. Měl licenční smlouvy nejdřív s Vilímkem a pak Toužimským a Moravcem, ty se pak musely podělit o jednoho giganta. Podle licenční smlouvy Burian musel v přesném termínu vždy odevzdat ilustrace nakladateli. Nesměl je mít doma. Výhoda pak byla v letech 1948 a 1949, když se likvidovala nakladatelství. Na jedné straně je to tragédie, že ty kresby nezískal Burian, ale na druhé straně se díky tomu kresby zachovaly v Památníku národního písemnictví.
Děkujeme za rozhovor.

Zaznamenala: Soňa Šálková, foto: Petr Šálek

The post Rozhovor s Vladimírem Prokopem o Zdeňku Burianovi appeared first on ARTmagazin.eu.

Praha,  Výstavní sály Obecního domu, náměstí Republiky 5, Praha 1
15. listopadu 2006 – 18. února 2007, otevřeno denně 10 – 18 hodin

Obecní dům a nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně pořádají výstavu

V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880 – 1914

Výstava se koná pod záštitou primátora hlavního města Prahy Pavla Béma.

Přelom 19. a 20. století byl z uměleckého hlediska neobyčejně bohatou dobou. Vznikaly desítky skupin, směrů a názoů a polemizovalo se o umění, o smyslu a místě uměleckého díla v mozaice světa a v lidském životě. Hybným elementem v tomto názorovém utváření však nebyl pouze problém formy, stejně významnou byla také otázka obsahu a smyslu uměleckého díla. I tady se rozvinulo spektrum názorů až do extrémních poloh – jednou z nich byla právě dekadence. Výstava V barvách chorobných představuje dekadenci v českém výtvarném umění 1880–1914. Výběr děl se opírá o tezi o průniku naturalismu a symbolismu: subjektivním spojením jejich obsahových extrémů, splynutím zdánlivého protikladu chorobnosti těla a vypjatosti ducha vzniká dekadence. Svébytný umělecký názor, který dekadentní postoj vyžadoval, si vynucoval ojedinělý vnější projev. Formální výraz uměleckého díla se tak podřizoval subjektivním požadavkům, a dekadentní forma proto byla různorodá a vymykala se – někdy zcela záměrně – příkazům dobového kánonu. Otevírala se nejrůznějším experimentům a vědomě se inspirovala i minulostí. Vyhraněné dekadentní dílo bylo a je tudíž obtížně zařaditelné, a to nejen do hlavních proudů, ale někdy i do celku tvorby samotného autora.

Někteří autoři mohou ve výběru na první pohled překvapit, protože jejich tvorba zdánlivě neměla s dekadencí nic společného, konfrontace děl však přesvědčí o opaku. V jednom prostoru se tak vedle sebe objevují například obrazy Gabriela Maxe a Bohumila Kubišty, Františka Koblihy a Emila Filly nebo Maxmiliána Pirnera a Josefa Váchala – díla z hlediska formy i času vzdálená. Nejen v rané tvorbě Františka Kavána a Jaroslava Panušky, ale též v pastelech Alfonse Muchy z přelomu 19. a 20. století lze nalézt určité dekadentní motivy. Odkazy k dobovému německému dekadentnímu umění přinášela tvorba českých Němců – Augusta Brömseho, Alfreda Kubina či Richarda Teschnera. Výber přirozeně zahrnuje i sochařská díla s výrazným zastoupením rané tvorby Františka Bílka a zejména Quido Kociana a Jana Štursy. Podstatně se vliv dekadence projevil v tvorbě některých příslušníků takzvané druhé symbolistní generace, zejména u Františka Koblihy, Jana Konůpka a Josefa Váchala. V představeném souboru se znovu objevují i někteří téměř zapomenutí umělci, například Josef Mandl nebo Emil Holárek.

Výstava je členěna do čtyř větších tématických okruhů, sledujících jakýsi imaginární příběh dekadentního tvůrce, sdělovaný díly vyjadřujícími vztah k sobě, k druhému, k nehmotnému světu a smrti. Celky pojmenované Zachmuřený, zhýralý, morózní (portrétní a autoportrétní stylizace), Démon láska (tragika milostného citu, žena jako oběť i původce zničení), Satanické halucinace (temný svět démonů různých herezí, noční můry rozjitřené imaginace) a Očistec smrti (neodvratné, dobrovolné i nedobrovolné, umírání, smrt jako východisko) na sebe přirozeně navazují a v autorově stylizované identifikaci se smrtí se v kruhu propojují.

autor obrazu: Jaroslav Panuška, EXPRESIVNÍ HLAVA, okolo roku 1900, uhel, papír, 29 x 26 cm

Výstavu doprovází bohatě ilustrovaná česká a anglická verze katalogu s texty Otto M. Urbana, Luboše Merhauta a Daniela Vojtěcha.

Pořadatelé: Obecní dům a nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně

Autor koncepce výstavy: Otto M. Urban

Architektonické řešení: Lukáš Velíšek

Grafická úprava tiskovin: Robert V. Novák

Sponzoři: Ministerstvo kultury ČR; Procházka / Randl / Kubr, advokátní kancelář; Pražská plynárenská a.s.; Metrostav a.s.

Mediální partneři: Art&Antiques; Český rozhlas Regina

Partneři doprovodných programů: Taktika muzika, Techocomp s.r.o., Národní filmový archiv

Tiskovou zprávu zaslala  Mgr. Olga Demová, informační oddělení, Obecní důmi, a.s.

The post Obecní dům: V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880 – 1914 appeared first on ARTmagazin.eu.