Stefan Milkov V DOXU

Těšíme se na objevování Milkovova tajného života hned před vchodem do gigantické výstavy. Vítá nás slunný Pohodář jako socha Svobody v New Yorku. Velkolepé prostory DOXu a jim odpovídající koncept kurátora a ředitele Centra současného umění Leoše Války jsou adekvátní výběru soch, objektů a pláten z osmatřicetileté tvorby sochaře a malíře Stefana Milkova. Některé se rozprchly do světa, jiné byly svezeny a zapůjčeny z různých míst a z fundusu autora.

Scenérii doplňují velkoformátové obrazy, mohutný impakt zápasící s objekty ze stěn ve své černo – šedé dvourozměrnosti. A zápas s giganty dokáží ustát. Milkov se potřebuje na plátnech vyřádit, barevně odreagovat, jak sám podotkl. Maluje „teprve“ 15 – 20 let. Na samém konci této pradávné či jestli chcete futureskní krajiny se v teplém odstínu ve tvaru ukřižovaného tyčí nejmodernější vytuněný letoun B52 s pozitivním názvem Jesus Christ Superstealth. Křesťanské hodnoty se stýkají v nepravděpodobných transcendentálních aspiracích. Těžko se dá odhadnout, jestli jsou technologií smrtící zbraně nebo hledáním lepších lidských hodnot. Leckdy těžko vysvětlitelné popudy, říká umělec Milkov.

Další menší prostor vyplňuje klasický discobolos nazvaný Compact disc, podle autora má připomínat naše připoutání k digitálním nosičům, zároveň je člověk druhou rukou rudimentárně připoután k zemi. Méně rozměrné sochy s dobře rozeznatelným tvaroslovím prací z 80. let jsou Muž zasažený padlou hvězdou, Trůn a Kentaur a ty se řadí k pracem vystihujícím dobu po revoluci 89. Na výstavě v DOXu práce nejstarší.

Ikonické tématické objekty jako je Kouř z roku 2015, ten oslavuje i zatracuje lidskou radost a slabost, chatrný Anděl, jakoby se nechtěl postavit viklavýma nožkama na zkaženou zem, je jakýmsi dělníkem chránícím zbídačelé duše nebo nejkřehčí Výkřik z roku 1990. Je ho slyšet ve své černé nutkavosti jak křičí špičatě do zdi před sebou.

Kurátor Leoš Válka umně využil na tmavo bordó vymalovaného meziprostoru tak, že do jeho koutů usadil sádrově bílé Nositelé radosti a lásky z roku 2022. Kongeniální umístění.

Kurátor Leoš Válka

Použitý materiál se tu střídá od ještě mokrého dřeva, kdy voda stříká umělci při práci do tváře, až po sloučeniny těžkých kovů, železo, bronz či barvený plast nebo sádru. Stefan Milkov používá dřevěné barvené hranoly jako například u nové sytě červené vášnivé a toužebné dvojice na piedestalu uhrančivého roztoužení, Poslední tango.

Dalších několik soch se týká kleteb, bájí a pověstí, od předkřesťanských až po do dnes platící Memento mori. K nim patří socha Nevěřící Tomáš, kříž ručně vytesaný před vyhloubenou temnou dutinou. Dětinský apoštol Tomáš sahá do rány Kristovy, aby se přesvědčil, jestli vstal z mrtvých. Socha ležící u našich nohou, nikoli na oltáři.

Bolestným a přitom vtipně pojatým tématem je zacházení se zvířaty. Podnětem k sousoší je osobní zkušenost při pohledu na fotografii pyramidy zastřelených zajíců před zraky 150 hrdých mužů s pírky na klobouku. Stříbrný zajíc ztrnulý hrůzou před hlásnou troubou nemilosrdného člověka.

Ahasver zaklet do dřeva ve svém dlouhém kroku věčného chodce nebo sousoší svatý Kryštof s textem Kam kráčíš a my se s názvem díla ptáme, kam jdeme my a kým jsme?

No, hlavy máme velký, protože myslivna je na člověku nejdůležitější a tam se ukrývá všechno, shrne stručně umělec.

Text a fotky Háta Hlavatá

The post Výstava Stefan Milkov v DOXU  appeared first on ARTmagazin.eu.

Objekty : Volker März

Souběh obrazu a slova v knize. Nebo prolnutí umění vidět s uměním číst.
Vytvářet si sochy z pomyslných, svraštělých, vyřezávaných, pomalovaných nechtěných anebo nečtených knih. Vytvářet si mapy, zbytková bludiště a rezidua z knih a jejich textů. Nová výstava ve třech patrech věže Centra součaného umění DOX zkoumá způsoby, jimiž literární kultura nachází odezvu v dílech současných českých i cizích umělců, píše kurátorka výstavy a umělecká ředitelka DOXu Michaela Šilpochová.

Kurátorka výstavy ZA SLOVY Michaela Šilpochová

Ptáme se podle renesanční paragone, co je nadřazeno čemu? Odpověd’
nabízejí Univerzální ruiny vyřezané z knih coby objekty a nástěnné reliéfy od
Briana Dettmera, animace knižní vizualizace ve videu slavného Williama
Kentridge, obsahové ztvárnění Rajské zahrady od Radky Bodzewiczové,
klasické pojetí inspirací knižní vazbou, papírem či textových inzercí od
Vladimíra Doležala, satirické příběhy ze života protagonistů románů Kafky,
práce Nietscheho či Marcela Duchampa ve figurkách od Volkera Märze,
stlačené a zmuchlané knihy krátce před stoupí či chemickým rozmělněním od
Mateje Kréna nebo gigantická betonovo-literární věž od Krištofa Kintery.

Zabetonované knihy od Krištofa Kintery

„Záměrem bylo představit zajímavé a méně obvyklé příklady výtvarného
uvažování o literární kultuře, díla, která nás nepřímo vedou k zamyšlení nad
způsobem, jakým čteme a chápeme svět, nad důležitostí příběhů v našich
životech, nad vztahem mezi autorem a čtenářem nebo nad možnostmi a limity
nových technologií či budoucnosti knihy v našemdigitálním věku“, dále píše
kurátorka výstavy.
Skupinový výstavní projekt, který doprovodil v půlce září otevření prvního
ročníku pětidenního literarního sympózia FALL na půdě DOXu a do ktrého se
hned napoprvé zapojila plejáda 12 tuzemských i zahraničních výtvarníků s
různorodým přesahem do literatury a s celou šíří mnoha různých přístupů
napříč generacemi. Nejde tu však o o klasické knižní ilustrace ani komiks.
Proč tento název výstavy? Vystavená díla mluví o schopnosti obrazu a
představivosti zachytit to těžko uchopitelné, nevyslovitelné, nepopsatelné cosi,
co se nachází ZA SLOVY. Proto na výstavu do DOXu.

The post Setkání literatury a vizuálního umění na výstavě ZA SLOVY v DOXu do 11.2. 2024 appeared first on ARTmagazin.eu.

Irský spisovatel Colum McCann

se svým novým románem Apeirogon vydaným do češtiny a s oběma hlavními představiteli, otci dcer, palestinským akademikem Bassamem Araminem a izraelským grafickým designerem Ramim Elhananem,

Izraelský grafický designer Ramim Elhananem

kteří dorazili do Prahy osobně. Autor – nazývá se sám pesoptimistou- se snaží skrze storytelling a vlastní zkušenost vzbudit city pro politicky trpící lidi a popisuje situace jakoby seděl  “na motorce“ s nimi a zintenzivnil zážitek  skrze jejich utrpení. Autor prožívá situace přímo s protagonisty, aby vyprávěním příběhu propojil příběh se čtenáři a apeloval tak na politiky. Oběti jeho románů nežili nadarmo, at’ už v jiných románech o Romech nebo ruském tanečníkovi Nurijevovi v době perzekucí v Rusku.

Jedinou skutečnou demokracií, kterou máme je vyprávění příběhů. Překračuje hranice, meze, gendery, bohatství, rasy – každý má svůj příběh.

První ročník festivalu organizovaný DOXem a s dramaturgií umělecké ředitelky a kurátorky Michaely Šilpochové

První ročník festivalu organizovaný DOXem a s dramaturgií umělecké ředitelky a kurátorky Michaely Šilpochové

je zaměřen na empatii v digitální době a na to, co je za slovy – na příběh a na vliv umělé inteligence. O tom diskutuje řada odborníků a autorů, z českých jmen Bianca Bellová, Radka Denemarková nebo Jan Němec.  A v panelu empatie, sdílení příběhů a narrative 4 se k nim připojí například Maryanne Wolf, profesorka na Kalifornské univerzitě v Los Angeles- expertka na čtenářskou gramotnost nebo Morten Kringelbach, profesor neurověd na Univerzitě v Oxfordu a v Aahusu – ředitel Centra pro eudaimonii a rozvoj.

V DOXu se konají unikátní mezioborové dílny pro veřejnost, školy, učitele a děti, ty se zaměřují na storytelling a empatii a na přesahy literatury do oborů umění, Fotografie a architektury.  Přítomni jsou nejčtenější slovinský spisovatel současnosti Aleš Šteger, italský architekt Matteo Pericoli a nezávislý fotograf a editor Stefano Carini.

Na setkání knižní kultury ve vizuálním prostoru se divák sejde na výstavě ZA SLOVY, o které je samostatný příspěvek a trvá do února 2024.

Vytištěn je přehledný program v češtině i angličtině, přednášky a čtení se konají v obou řečech a s tlumočením.

Text a fotky PhDr. Háta Hlavatá

www.dox.cz

The post FALL. IN LOVE WITH STORIES  13. – 17. 9.  2023 FESTIVAL UMĚNÍ, LITERATURY A VZDĚLÁVÁNÍ appeared first on ARTmagazin.eu.

Meda Mládková,1958, foto: archiv MM

Vídala ho krátce, ani ne rok před jeho smrtí, setkání s ním rozhodlo o jejím dalším směřování ve stylech výtvarného umění. Dnes bych byla ráda, kdybych paní Medu Mládkovou mohla ještě jednou doprovodit na rozsáhlou a fundovanou výstavu Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně, toho abstraktního Kupky, kterého ona objevila nejen pro Čechoslováky, pro které byl na indexu, ale i pro Pařížany, kterým byl Kupka na konci 50. let víceméně jedno. Byla rozjitřena a uhranuta jeho obrazy, některé menší získala koupí, jiné dostala. Naneštěstí v ateliéru v Puteaux seděla tehdy již stárnoucí Kupkova francouzská žena paní Eugénie a ta bedlivě sledovala Medin vehementní zájem o jeho obrazy. Prý je nenechala ani chvilku o samotě, ačkoli rozuměla sotva slovu. Kupka byl už nemocný, křehký a lidí se spíše stranil, brzy poté zemřel.
A Meda, atraktivní čerstvě provdaná Mladek, si musela na další přírůstky počkat, protože paní Eugénie dávala neúnavně pozor na to, aby je do rukou nedostala paní Meda. Jestli to bylo ze žárlivosti, na to paní Meda mlčí. Spíš Madamme Kupka chtěla, aby se dílo nerozuteklo do soukromých galerií a sběratelům po jednotlivých kusech.
Takže paní Meda musela získávat milované obrazy přes jiné kupce, kurátory jako Louis Carré nebo kamarády a dostat je z Evropy do Ameriky, kam se Mládkovi usadili. Např. přítel František Listopad, básník z Lisabonu byl vyslán do Paříže jako kurátor, aby pro ni koupil svým jménem Chromatic Show, dnes světoznámé plátno. A finance si musela tehdy taky sehnat sama, kvůli Katedrále zrenovovala ve Washingtonu dům a prodala ho, aby si obraz mohla koupit.
Samozřejmě nebyla jediná, kteří rozpoznali jeho génia, byl tu Jindřich Waldes, Lilli Longren – Andersová a další soukromí mecenáši a sběratelé umění. Ona je ovšem jediná žijící soukromá sběratelka, která jeho dílo v Paříži objevila a později dovezla zpět do vlasti. V Americe prosazovala, aby František Kupka visel vedle Picassa nebo Pollocka v prestižní Národní galerii umění ve Washingtonu a bojovala s místními galeristy, teoretiky umění a akademiky silou vůle jí vlastní.

František Kupka, foto: archiv MM

Není mým záměrem vyčíslovat obrovské zásluhy paní Medy Mládkové pro náš národ a pro umění vůbec. O tom se mimochodem můžeme senzačně čtivým způsobem dočíst v knize novináře a spisovatele Ondřeje Kundry Můj úžasný život.

Dáma, která v těchto dnech završila úctyhodný věk 99 let je stále wohlauf a kritické mysli.

Mrzí mě, že o jejím úsilí na současné výstavě v Národní Galerii, kromě dvou zapůjčených obrazů z Musea Kampa, není ani zmínka.

Nakonec bylo tedy lépe, že jsme paní Medu osobně na výstavu už nedoprovodili. Měla mít totiž v Kupkově biografii své místo, minimálně zmínku na informační tabuli.

Právě její odvaha a neústupnost byla ve své době, v éře mužských kolegů, pozoruhodná. Důvtip a občas i malé lsti, s jakými pomáhala umělcům, jak získávala sponzory a mecenáše a pořizovala umělecké skvosty bez institucionálního zázemí byly a zůstanou příkladem pro další generace.

PhDr. Háta Hlavatá
obor Historie, FFUK Praha
atelier malby a uměleckého objektu, Akademie výtvarných umění Norimberk
asistentka paní Medy Mládkové,
Museum Kampa, Praha

The post Úžasná Meda Mládková a výstava František Kupka (1871 – 1957) appeared first on ARTmagazin.eu.