Uspěl v kategorii Krása Prahy, kde získal 1. cenu za sérii pěti snímků Praha sošná,

1. cena Krása Prahy, foto: Honza Strouhal

v kategorii Lidé v Praze čestné uznání za snímky Stinná stránka Prahy

Lidé, foto: Honza Strouhal

a v kategorii Problémy Prahy obdržel rovněž čestné uznání za sérii Rozkopaný Václavák (ale pak to bude pěkné).

Rozkopaný Václavák (ale pak to bude pěkné),  foto: Honza Strouhal.

Tato ocenění nebyla nečekaná, protože už v minulém ročníku se mohl pochlubit 2. cenou v  kategorii Kronika hlavního města za snímek Železniční most.

V roce 2025 dostal na návrh poroty také Cenu FOMA Bohemia pro nejlepší černobílou fotografii za
reportérsky výborně zvládnutou sérii Marathon. Všechny tyto snímky jsou černobílé, neboť černobílý film podle něj „nejlépe dokáže vyjádřit esenci zachyceného okamžiku zbavenou veškerých příkras. Takhle nějak chutná vzpomínka,“ říká.
Na svou současnou fotografickou cestu vykročil před deseti lety po nalezení prastaré zrcadlovky v babiččině skříni, kdy znovu propadl analogovému procesu a od té doby pravidelně „inhaluje výpary vývojky a ustalovače v temné komoře, kterou jeho žena skálopevně nazývá koupelnou“. Fotografuje ve svém domovském městě Praze i v rámci čundrů a výprav. Své cesty po jihovýchodní  Asii přiblížil v knize Honzova cesta po Vietnamu, Kambodži, Thajsku a Laosu. Letos plánuje vydat pokračování zabývající se Myanmarem a Indií.
Dokument se mu daří koncipovat s neotřelou kompozicí a výtvarným cítěním, což dodává jeho fotografickým obrazům půvab. Žijí svým svébytným životem jako jednoznačné ztvárnění autorova přístupu ke světu. I když černobílá škála není vyhrazena jen dokumentu, jakoby podporovala schopnost analyzovat viděné a výrazněji prozrazovala osobnost a záměr fotografa. Možná s tím souvisí i druhý význam slova černobílý: zjednodušený, ale jasně polarizovaný, snadno vysvětlitelný, zařaditelný.

Více z autorské tvorby Honzy Strouhala najdete na webové stránce honzastrouhal.cz

Text: VĚRA MATĚJŮ  Foto: Honza Strouhal

The post Honza Strouhal – Praha fotografická appeared first on ARTmagazin.eu.

VÁŽNĚ NEVÁŽNĚ – ROMAN LÖWINGER

Výstava obrazových hříček Romana Löwingera je ve dvouleté historii zdejších svazových
expozic novinkou. Poprvé se pouštíme do tak obtížné disciplíny jako fotografický humor.
Mimo několika mistrů, z nichž nejznámější je František Dostál, vznikají humorné fotografie
většinou náhodně.

Roman Löwinger a Věra Matčjů na vernisáži. Foto: Petr Šálek

Život tropí hlouposti a my je fotografujeme. Löwingerovy obrazové
vtípky však nejsou nikdy prvoplánové. Každý z nich je složitě promyšlený, provokuje
diváka, který nad ním musí i trochu podumat, aby pochopil. Většina těchto fotografií má
navíc výtvarnou hodnotu, téměř vzornou kompozici a rafinovaně pracuje s barvou.
Co Romana inspirovalo k takovému způsobu sebevyjádření? Projekt 52 organizovaný
online Školou perfektní fotografie PPSOP.cz. Skupina fotografů, kteří se do něho zapojili,
každý týden v roce vytvoří jeden snímek na vypsané téma. Musí vzniknout po zadání výzvy,
zamítají se archívní snímky. Smyslem je vyprovokovat fotografy k aktivní práci. Projekt
existuje od roku 2015 a Roman se k němu přidal v roce 2018. Vytvořil tak více než dvě
stovky snímků na nejrůznější, často velmi složitá, téměř „zašmodrchaná“ témata. V průběhu
let se objevily například: Portrét se zaostřeným pozadím, Hoď tam trochu červené, Moje
srdcová vánoční dekorace, Předmět, který jsem měl ve škole rád, Vlna, vlny, vlnitý,
vlnkovaný, A přece se točí.

Foto© Roman Löwinger

Reakcí Romana Löwingera byla většinou provokace. „Někdo moji tvorbu nazval ´doslovná
fotografie´, protože si ze všeho dělám trochu legraci a v názvech témat hledám skryté
významy. Kupříkladu téma Červená jsem vyfotil černobíle. Současně jsem si dal jako další
cíl, že na každé fotce bude nějaká holka, což je mnohdy opravdu oříšek,“ říká. Modelky,
jichž se na snímcích vystřídalo téměř dvacet, jsou trpělivé, nápomocné, určitě svými nápady
přispívají k vyznění fotografií. Pozoruhodné je, že na rozdíl od běžných reklamních fotek,
kde bezduché krásné tváře mají prodávat nejrůznější produkty, tady je dívka většinou
nositelkou vtipné situace, neváhá se stylizovat, pitvořit, někdy i ztrapňovat pro vyznění
výsledného obrazu. Organizátoři Projektu 52 Löwingerovy fotografie výstižně komentují:
„…veľmi rýchlo sa nimi v skupine stal známy a populárny – nielen preto, že si na nich vždy
dá záležať a príde s neotrelým nápadom, ale aj preto, že je na nich zvyčajne nejaká modelka
(týmto ich zdravíme!) a už to samé o sebe je kreatívne a nie jednoduché!“

Na výstavě Romana Löwingera ve Waldesu.  Foto: Petr Šálek

Pro výstavu jsem vybrala desetinu snímků, které Roman vytvořil. Vyjadřují základní
myšlenku jeho tvorby. Nic není takové, jak se nazývá, ale nic není ani takové, jak vypadá.
Takže je důležité se nejen zasmát či pousmát, ale i promýšlet zachycené situace. Nadarmo
se neříká, že humor je kořením života. Nejen nás osvěžuje a vytváří lepší náladu. Někdy i
naštve. Ironii, nadsázku a jinotaj je třeba pochopit a domyslet. V těžkých dobách sloužil
humor jako zbraň, často nesnadně uchopitelná, napadnutelná a žalovatelná.

Na výstavě Romana Löwingera ve Waldesu s Věrou Matějů a jeho modelkou.  Foto: Petr Šálek

Löwingerovy aranžované fotografie jsou zdánlivě nezávaznou hrou, ale vybízejí: Pojďme o tom světě
trochu přemýšlet, přinejmenším si uvědomit, co říkáme, co nám říkají jiní, co to může
znamenat, a zbytečným problémům se vysmát!

VĚRA MATĚJŮ

The post Roman Löwinger-výstava první v životě-centrum Waldes appeared first on ARTmagazin.eu.

Praha jako velké divadlo.

Praha je jedno velké divadlo, kde se každý, kdo do ní vstoupí, anebo se jí jen dotkne, stává zároveň spoluautorem,

hercem i divákem jednoho mnohovrstevnatého a nikdy nekončícího dramatu.

Pavel Vrba 

Karlův most, © Kateřina Šmídová

Fotografická soutěž pro fotografy Prahy oslavuje letos čtvrt století od svého vzniku. Když se v roce 1996 zakládala, dali jsme jí spolu s tehdejšími pracovníky odboru kultury na Magistrátu hlavního města Prahy do vínku několik zásad: být původní v záplavě vzorů a napodobenin devadesátých let, navázat na tradice a zároveň vytvořit nové, využít elánu tvůrců a možností oboru fotografie k vytvoření novodobého  archivu města, zároveň pak měla do diskusí, jak by město mělo vypadat a jaké reálně je, zapojit jeho obyvatele a návštěvníky. 

Na můstku, © Martin Schubert

Vytvoření kategorií zahrnujících život ve městě, jeho lidi a jejich problémy, každoroční historii proměnlivého celku mělo rozbít dominantu překrásných starobylých kulis a Praha na fotografiích vykročit z hranic své historie. Do velké míry se toto vše v soutěži a na výstavách naplnilo, třebaže stále není místo, kam by se natrvalo umístily alespoň v průběhu let vystavené autorské zvětšeniny, jejichž počet dosahuje několika  tisíc. Jde o nespočetný zdroj jak informací, tak podnětů, kterého je možno všestranně využívat.

Výroční citát charakterizující hlavní město jako jedno velké divadlo a jeho rezidenty, obdivovatele a tvůrce za herce neobvyklého dramatu, jsme si vypůjčili od známého českého  textaře, autora textů řady rockových skladeb.  Nejlépe totiž vystihuje obraz hlavního města uplynulého roku, který složil letošní ročník soutěže. Proměnu scén i dialogů, hrdinů i přihlížejících, snů, prázdnoty a naplnění a v neposlední řadě i nemoci, života a smrti. Každý se do hry zapojuje, každý, včetně fotografů, má svou roli. 

Těšíme se, že vám vystavené fotografie přinesou příjemný zážitek, potěšení či inspiraci v současné složité době.

VĚRA MATĚJŮ
předsedkyně SČF a organizátorka soutěže a výstavy

V jiném světě, © Josef Parma

The post Soutěž Praha fotografická 2021- Praha jako velké divadlo appeared first on ARTmagazin.eu.

Fotografka Milota Havránková vystoupila 15. ledna 2020 v Leica Gallery Prague na tiskové konferenci k zahájení své výstavy Pohled z okna. Foto© Petr Šálek

Pražská Leica Gallery uspořádala výstavu fotografky, pedagožky a významné představitelky československé „nové vlny“ Miloty Havránkové (*1945).

Výstava nazvaná „Pohled z okna“ představuje její fotografie z 60. a 70. let minulého století.

Během svých studií na pražské FAMU měla Milota Havránková možnost setkat se se zajímavými osobnostmi a nasát atmosféru velkého kulturního kvasu, který ovlivnil československou filmovou a fotografickou tvorbu a dostal je na světovou úroveň.  Když po období umělecké svobody a společenského uvolnění nastoupila normalizace a omezila všechny svobodné formy společenského a uměleckého života, Milota Havránková šla dál svou cestou a pokusila se zachovat si uměleckou svobodu. Její expresivní i lyrické inscenované fotografie jsou odrazem jejího vnitřního světa. Fotografie na výstavě jsou vyjádřením toho, jak se vyrovnávala s rozporem mezi vnitřní a vnější realitou.

Před zahájením výstavy nám Milota Havránková poskytla krátký exkluzivní rozhovor,
který s ní pro nás vedla novinářka a předsedkyně Svazu českých fotografů PhDr. Věra Matějů.

Věra Matějů:
Jednou jsi řekla, že všechny digitální kumšty s fotografií dovedou jenom rychleji udělat to, co už jste dělali v 70. a 80. letech klasickou fotografickou cestou.
Jak se díváš na současné nové technologie?

Milota Havránková: 
Bohužel, doba se nedá zastavit a technologie se mění. Nezastavují se ani mezilidské vztahy. Když se mě studenti ptají, která fotografie je dobrá, říkám jim: „Každá fotka je dobrá, protože je  to otisk skutečnosti. Jde ale jenom o vás, musíte se nad sebou zamyslet, je jenom na vás, jakou půjdete cestou. Nemůžete si vymyslet vlastní koncept, na tom se musí pracovat, to je třeba žít.“

Věra Matějů:
Co tě přivedlo k tomu, že sis řekla, že nebudeš fotit jen to, co vidíš, ale že k tomu přidáš něco navíc?

Milota Havránková:
Když vidíš tyhle fotky, já takhle fotím od začátku. Mě vůbec nebavilo jít na ulici a fotit dokument. Základem fotografie je vlastně dokument. Každá fotka bude po sto letech vzácná. Fotografie má jiný rozsah, pokud jde o umění. V galeriích se hodně dělají výstavy dokumentárních fotografií a já nechápu proč. Když jsem se na to ptala, řekli mi, že na takové výstavy chodí hodně lidí, protože tomu každý rozumí. Dokument je lehko pochopitelný, ale podle mého názoru nepatří do galerie ale do muzea. Podle mě to není umění. Je to otisk skutečnosti. Já už od začátku fotila lidi nebo to, co jsem dobře znala.

Věra Matějů:
Myslíš, že lidé dovedou tvoje fotografie číst a pochopí, co jsi chtěla říct? A má to u nich správnou odezvu?

Milota Havránková:   Mě to vlastně ani moc nezajímá. To je jejich věc. Buď se do toho ponoří, budou se o to zajímat a něco jim to dá, něco to v nich vyprovokuje. Já to zkrátka takhle dělám, jsem to já a je na divákovi, jestli mě pochopí.

Věra Matějů:
Celá skupina slovenských fotografek, vycházela hodně z toho, že se snažily odlišit. Jaká jsi byla ty? Chtěla jsi provokovat nebo se odlišit?

Milota Havránková:
Já jsem nikdy takhle neuvažovala, Pro mě to vždycky bylo přirozené, prostě jsem to dělala, jak jsem to cítila. Proto jsem nebyla jednoduše přijatelná a dodnes jsem zvláštní, nezařaditelná. Na druhé straně je zajímavé, že čím jsem starší, tím víc se lidi o mě zajímají. Asi za mnou nějaké výsledky jsou.

Věra Matějů:
Myslíš, že se nějak dál vyvíjíš? Tady na výstavě jsou vidět 70. léta- Je vidět nějaký rozdíl mezi tím, co děláš teď?

Milota Havránková:
Naprosto. Já jdu pořád nějak dopředu, zamýšlím se. Můj současný pohled, jak momentálně vnímám a cítím, je teď například k vidění na výstavě v Košicích. Výtvarníci většinou pracují celý život stejně. U mě to tak neplatí. Moje současné věci jsou úplně jiné a každé období má jinou vizuální řeč. Mou tvorbu je nutné poznat. Kurátoři mě moc nesledovali, asi se mě nějak báli a přestali o mně psát. Také přišel tvrdý koncept, který to strašně narušil. Ale já dneska pracuju jen konceptuálně, mám za sebou nové zkušenosti i technologické. Divím se mladým lidem, že pracují ještě analogově, to je strašně pracné. Oni se asi potřebují těch věcí dotýkat a vidí v tom nějaký zázrak.

Věra Matějů:
A ještě poslední moje otázka nebo spíš prosba. Já jsem udělala velkou výstavu o Jánu Šmokovi. Můžeš o něm něco říci, například nějakou vzpomínku?

Milota Havránková:
Ján Šmok byl strašně zajímavý člověk. Já jsem se snažila přimět některé své studenty, aby o něm napsali doktorandskou práci, ale zatím se mi to nepodařilo. On třeba pro nás napsal skripta a byl v nich tak strašně napřed. To si uvědomuji až dnes. V nich byly tabulky a grafy, které jsme všichni museli dodržovat. To byl vlastně počítač, kterým do toho vnesl dokonalý pořádek. Byl vlastně absolutní konceptualista a ani o tom nevěděl. Byl také špatně prezentovaný. Já jsem vždycky byla naštvaná, když se dělaly výstavy jeho věcí, jak byly postavené. Ona to vlastně nebyla volná tvorba, on přemýšlel úplně jinak. Vlastně ani nebyl umělec, nechtěl se nijak prezentovat, ale chtěl vytvořit nějakou školu. Byl konceptualista.

Fotografka Milota Havránková vystoupila 15. ledna 2020 v Leica Gallery Prague na tiskové konferenci k zahájení své výstavy Pohled z okna.
Foto© Petr Šálek

Výstavu fotografií Miloty Havránkové, kterou sestavila kurátorka Anna Vartecká, je možno shlédnout  v Leica Gallery Prague do 15.3.2020.

Summary

Photographer, teacher and one of the representatives of the Czechoslovak ´New Wave´ in visual arts – Milota Havránková (*1945)- presents her photographs from the 60´s and 70´s in the Leica Gallery Prague until March 15, 2020.  At the opening of the exhibition ´View from Window´ Milota Havrankova answers several questions of the journalist and head of Union of Czech Photographers Věra Matějů.

The post Milota Havránková vystavuje své fotografie z rozporuplných 60. a 70. let appeared first on ARTmagazin.eu.

Olga Bleyová

V úterý 26.2.2019 ukončila ve věku 89 let  svůj celoživotní dialog s fotografií Olga Bleyová.  Její dílo  má svou nezastupitelnou úlohu v dějinách československé a slovenské výtvarné stylizované fotografie. Je jakousi esencí nejlepších výbojů doby 60. a 70. let, ale vyvíjelo  se ve vzestupných periodách téměř až do současnosti.

Foto Olga Bleyová

Co činí její tvorbu výjimečnou? Je to nesporně ohromná síla invence, která prolínala jejím životem a spojovala jednotlivé úseky její tvorby. Je to nesporně nekonečná imaginace, která ji nutila znovu a znovu začínat, hledat a variovat, která jí napovídala cestu do nezapomenutelného světa náznaků a stylizace. Je to i jedinečnost a pevnost osobnosti dávající celému dílu potřebnou soudržnost originality. A v neposlední řadě hravost, vytvářející lehkost významových spojení a odvahu k experimentu. Všechny tyto fenomény doprovázené vysokou profesionalitou a důkladností nezapomínající na konečné vyznění každého díla vytvořily ve svém souhrnu neopakovatelnou a jedinečnou záležitost. Zamýšlíme-li se nad výjimečností díla Olgy Bleyové, musíme vzít v úvahu její nepochybnou ženskost, schopnost jednoduchými prostředky sdělovat ty nejsložitější filozofické i tvůrčí problémy a v neposlední řadě úsilí vyvést fotografii jako takovou z omezení fotografickým papírem či knižním formátem.

Z řady výstav a publikací, které dokazují mnohostrannost fotografického záběru Olgy Bleyové, vyčnívá především v době svého vzniku provokující a dnes klasicky okouzlující pojetí aktu. V přístupu ke ztvárnění ženského těla překročila její tvorba hranice doby i země.

Podařilo se jí  ubránit se opakování osvědčených schémat. Její fantazie nepotřebovala berličky. Nespoutaně rozvíjela nové a nové motivy. Zdálo se, že  říše fantazie je nekonečná a tvůrčí proces neukončitelný. Teď, když byl ukončen, stane se její energie legendou a její fotografický odkaz podstatnou součástí dějin fotografie, pokladem, v němž s námi stále zůstává.

Text: Věra Matějů, foto: Olga Bleyová

The post Ohlédnutí za Olgou Bleyovou appeared first on ARTmagazin.eu.

Století, které uplynulo od založení Československa v roce 1918, nabízí nepřeberné množství dokumentů
i vzpomínek a stejně nekonečnou řadu fotografií. Fotografie vybrané ze sbírkového fondu spojují
autenticitu zobrazené skutečnosti s individuálním přístupem autora, jeho hodnocením, prožitkem,
emocí,neboť i on byl aktérem historické události, jejíž obraz zprostředkovává, současníkem osob,
jejichžpodobu uchovává. Deset fotografických panelů přibližuje jednotlivé úseky stoleté historie
soustředěné okolo jednoho rozhodujícího okamžiku – mezníku: vznik samostatné republiky,
mnichovské události, konec druhé světové války, únorový převrat, pražské jaro a invaze vojsk
Varšavské smlouvy, protestní smrt Jana Palacha, vznik Charty 77 a pohřeb filosofa Jana Patočky,
sametová revoluce a nový život v demokracii.
Zobrazují nejen dramatické chvíle a osoby s daným obdobím spjaté, ale především se snaží zachytit
atmosféru doby, proměny prostředí a životního stylu, poetiku každodennosti.
Výběr si neklade nárok na úplnost představených dějů a osobností, ani se nesnaží je interpretovat jinak
než obrazem. Skládá živý příběh pro pochopení minulosti jako základu porozumění současné době.
Akcentuje schopnost nadsázky, humoru a ironie, jež jsou podstatným prvkem naší národní identity,
pomáhajícím překlenout těžké chvíle. Vyžaduje i umění dešifrovat jinotaje a dvojí významový plán
obrazu, které se až v surrealistické podobě odrážejí především v době „normalizační“.
Podoba výstavy odráží skutečnost, že Sbírka SČF – unikátní soubor více než 12 tisíc fotografií českých a
slovenských autorů od počátku 20. století po současnost, který je uložen v oddělení foto-, fono- a
kinodokumentů a služeb veřejnosti Národního archivu ČR – jako jediná v České republice zahrnuje i
kreativní fotografy z řad amatérské fotografické obce, fotografující spisovatele, výtvarníky, filmaře i
politiky. Volba fotografií navazuje na výstavy Jak se žilo za socíku, Mezníky historie – 1945, Rok 1989,
Naši prezidenti či Praha dříve a nyní. Pořádání výstav a každoročních soutěží spolu s dary fotografů
zajišťuje pravidelné přírůstky sbírky.
U příležitosti významného výročí vzniku Československa spojily své síly Národní informační a
poradenské středisko pro kulturu a Svaz českých fotografů, státní příspěvková organizace ministerstva
kultury ČR a spolek s téměř stoletou tradicí. Na základě jejich spolupráce se podařilo seznámit
veřejnost s minulými událostmi prostřednictvím fotografií ze sbírky, která poskytuje zdroj poznání jak
české a slovenské historie, tak i vývoje fotografie a tvoří nedílnou součást českého kulturního dědictví.

VĚRA MATĚJŮ

Věra Matějů, foto: Petr Šálek

Kurátorka výstavy: Věra Matějů
design: Dana Bleyová,
tisk: Art D- Černý

Autoři fotografií:

Václav Fuchs

Václav Jírů

Zdenko Feyfar

Antonín Zápotocký

Karel Čapek

Rudolf Paďouk mladší

Karel Hájek

František Drtikol

Jaroslav Trojan

Josef Kratochvíl

Ladislav Berka

Václav Lídl starší

Přemysl Koblic

Svatopluk Sova

Josef Větrovský

Jiří Lehovec

Otakar Polívka

Josef Klíma

František Illek

Josef Novák

Jan Beran

Jan Staněk

Vlastimil Ipser

Antonín Bláha

Emil Pardubský

Václav Chochola

Jaroslav Pacovský

Jaroslav Cajska

Jaroslav Vávra

Zdeněk Voženílek

František Zemek

Lubomír Štěpán

Jaroslav Šálek

František Pasker

1. O. Hrubý

Štefan Regina

František Veselý

Jiří Všetečka

Jovan Dezort

Andrej Barla

Jaroslav Krejčí

Jiří Jírů

František Dostál

Jiří Kříž

Rudolf Jarnot

Josef Mühldorf

Robert Wittmann

Jindřich Štreit

Ladislav Novák

Milan Valo

Miloň Novotný

Alan Pajer

Alena Šourková

Oldřich Škácha

Stanislav Tereba

Irena Helmová

Ivan Koreček

Emil Vejvoda

Antonín Bahenský

Vladislav Kohout

Miroslav Hucek

Ladislav Novák

Julius Kákoš

Miroslav Myška

Pavel Štecha

Bedřich Kocek

Ondřej Kocourek

Lubomír Střeštík

Karel Mevald

Ota Richter

Miroslav Zajíc

Oleg Homola

Zdeněk M. Zenger

Vilém Kropp

Ondřej Němec

Ivo Kasal

Karel Bucháček

Dana Kyndrová

Jan Dušek

Daniela Sýkorová

Petr Matička

Miloš Rasocha

Přemysl Šmejkal

Evžen Sobek

Jiří Sedláček

Lenka Kučerová

Petr Kotek

Jan Volf

Jan Dušek

Pavel Šust

Viktor Stoilov

Světla Černíková

Vladimír Lammer

Jiří Zerzoň

Jiří Šebek

Pavel Radosta

Milan Sedláček

Zdeněk Tichý

Lucie Svobodová

Rudolf Jarnot

Karel Jiří Čapek

František Veselý

Pavel Vágner

Alena Vykulilová

Josef Louda

Jaromír Chalabala

Jaroslav Kencl

Jan Hanuš

Robert Vystrčil

Antonín Špát

Karel Tůma

Kateřina Göttlichová

Libor Velan

Tomáš Klika

Alexandr Malachovský

Kristián Bergmann

Petr Feyfar

Alice Šilerová

Eva Stanovská

Josef Krása

Tomáš Knot

Tomáš Bican

Daniel Hlaváč

The post Sbírka Svazu českých fotografů-100 let očima fotografů-výstava-Národní archiv ČR appeared first on ARTmagazin.eu.

PhDr. Věra Matějů, foto: Petr Šálek

ARTmagazin.eu:  Jak to všechno u Tebe s fotografií  začalo?

Věra Matějů:  K fotografii jsem se dostala přes našeho kamaráda a výborného fotografa Pavla Štechu, který mě pro fotografii nadchnul, takže se kolem fotografie pohybuji asi 30 let. Tehdy byly naše děti ještě malé, Pavel je fotografoval a zvětšoval z toho pro nás černobílé fotografie. Mně se ty fotky moc líbily a tak jsme se spolu o tom bavili. Pak mě seznámil s Danielou Mrázkovou a začaly jsme spolupracovat. Ona musela odejít z redakce Revue fotografie a pak v roce 1989 se k tomu vrátila a po roce přizvala mě. O fotku jsem se zajímala i předtím, i když sama fotografuji jenom pro sebe, ale nikdy jsem necítila potřebu se nějak prezentovat. V mnoha ohledech je to dobře, protože fotografové mnohdy neumí své fotky posuzovat objektivně. Mnohdy jsem se s fotografy musela hádat, když chtěli vystavit nějakou fotografii, kterou já jsem nepovažovala za dobrou.

ARTmagazin.eu: Co mi paměť sahá, organizuješ soutěž a výstavu Praha fotografická.

Věra Matějů:  Výstavu Praha fotografická jsem si vlastně vymyslela a vloni  byl už její 20.ročník. Moc se tom  zpočátku nevědělo, teprve vloni se dnes již zemřelý fotograf  Jiří Všetečka o mně a o mé roli  zmínil v televizi. Teď už je tahle výstava dost známá a dostala se do povědomí lidí,  především aktivních fotografů. První ročník byl v roce 1995 v sále architektů na Staroměstské radnici. Měli jsme tenkrát největší účast, protože tehdy ještě neplatilo omezení, že fotografie by měly vzniknout v předešlém roce.

ARTmagazin.eu: Jakou roli v tom hraje Svaz českých fotografů?

Věra Matějů:  Do Svazu českých fotografů jsem se dostala po svém odchodu z Fotografie magazínu , což proběhlo za dost dramatických okolností a já byla strašně otrávená a chtěla začít něco úplně nového. Šla jsem dělat tiskovou mluvčí jako novinářka, protože jsem byla trochu znechucená všemi lidmi okolo fotografie. Už jsem věděla, co od nich můžu čekat. V prostředí české fotografie se totiž pohybuje několik skupin lidí a ty nejsou schopné se domluvit. Samy o sobě dělají bezvadné věci pro fotografii, ale vzájemně se kritizují a likvidují. A v době, kdy jsem byla takhle otrávená, jsem dostala  nabídku stát se předsedkyní SČF. Nedalo mi to a řekla jsem si, že to je svým způsobem výzva. A dneska jsem na to do jisté míry hrdá, že se mi  podařilo do jisté míry pozvednout prestiž svazu tím, že jsem zapojila své kontakty a začala dělat výstavy. Svaz má velkou sbírku a velké možností, jak tvořit zajímavé výstavy.   K 25. výročí sametové revoluce jsem např. udělala výstavu, kterou budeme znovu budeme oživovat k výročí republiky v příštím roce, také výstava Naši prezidenti byla úspěšná, a chceme ji rozšířit a zopakovat. Celkem  jsem zorganizovala okolo 30-50 výstav. Dokonce jsme jistou dobu měli svou galerii na Karlínském náměstí, ale dům  pak změnil majitele a o ten prostor jsme bohužel přišli. A vstoupily do toho i finanční důvody a to je dnes kritérium, které hraje v organizování výstav důležitou roli.

 ARTmagazin.eu:  Dá se srovnat kvalita soudobých výtvarných fotografií např. s dobou Josefa Sudka?

Věra Matějů:  To je velmi těžké a záleží na tom, z jakého úhlu se srovnává. Zastánci  tzv. moderní současné fotografie považují všechny, kteří dělají klasickou fotografii, za dinosaury a záležitost starého věku. Na druhou stranu, ti, kteří ještě dnes dělají klasickou fotku, chodí na výstavy moderní fotografie a říkají, to není žádná fotografie. Doba ukáže, co je podstatné. Pokud mluvíme o kvantitě, už vůbec není co srovnávat. Fotky na filmu a fotografickém papíře měly omezený počet, ale dnes vzniká naprostá záplava fotografií a je těžké se v nich zorientovat a určit, která je výtvarná a které jsou spíš komerční. Všechno se prolíná. Nejvíc naříkají firmy, které zpracovávají fotografie, protože hodně lidí fotí, ale fotky se nanejvýš ukážou na obrazovce a už se z nich nedělají zvětšeniny. A tahle záplava vede určitě i k tomu, že vznikne plno fotek, které si nikdo ani neprohlédne.

ARTmagazin.eu:  Je možné vystopovat nějaký trend v tom, jak se mění fotografie Prahy?

Věra Matějů:  Trendů by se našlo mnoho a také statistik. Nejzajímavější je např. to, že fotí mnohem víc žen. Dříve  byla fotka záležitostí technickou a dnes máme mezi vítězi více žen než mužů. Digitální věk přináší  mnoho experimentů . Někdo experimentoval odjakživa, ale dnes je to technicky jednodušší. Mnoho fotografů se naopak vrací k černobílé fotografii. Např. vítězné snímky letošního ročníku jsou  převážně černobílé. Já mám trochu problém s tím, že někdy  není jasné, zda je černobílá škála záměr nebo východisko z nouze, které vzniklo dodatečnou úpravou .  Jsou samozřejmě módní směry, které všichni okamžitě zkouší. Stejně jako  se snaží imitovat vítězné fotografie z předchozího ročníku.

ARTmagazin.eu:  Kolik fotografií a kde se  bude letos  vystavovat?

Věra Matějů:  Výstava je od 11. dubna 2017 do 28. května na Staroměstské radnici v Praze. Měli jsme celkem 105 soutěžících fotografů a těsně pod tisícem fotografií. Kvalita byla vesměs velmi dobrá, takže letos vystavuje 87 autorů, fotografie jsem ještě dohromady nespočítala, ale bude jich něco mezi 200 a 300.

ARTmagazin.eu:  Mají do soutěže přístup i profesionálové nebo jen amatéři?

Věra Matějů:  To je těžké říci, kdo je dneska profesionál.  Profesionál by měl být ten, kdo se fotografií uživí. Teď se přešlo k definici, že jsou to ti, kteří fotografii vystudovali. Nebo jsou to ti, kdo fotografují na zakázku a mají ateliéry. Nebo co je profesionální fotka, to je ta, která je zaplacená? Já v tomto ohledu často nevidím rozdíl. Zní to trochu frázovitě, ale  důležité se mi zdá především to, aby fotografie měla nějakou výpověď, dovedla oslovit, ne kdo ji pořídil. Za přednost této soutěže i  Svazu českých fotografů považuji, že se pojmy profesionál a amatér prolínají, to ostatně odpovídá tradici české fotografie.

ARTmagazin.eu:  Jakým způsobem posuzuješ fotky – emotivně nebo podle nějakých pravidel?

Věra Matějů:  To je hodně obtížná otázka. Já posuzuju fotografii podle toho, jestli mě nějakým způsobem oslovuje, je zajímavá, utkví mi v hlavě nebo si ji zapamatuju. Při soutěžích vidí člověk tisíc fotek a těch,  které mu utkví, je málo. Fotka musí něco vypovídat. Někdy se na porotě národní soutěže přeme s Pepou Ptáčkem, protože ten umí hrozně složitě vysvětlit, proč je nějaká fotka dobrá. To já nedělám, i když bych to možná také uměla. U mě je to posuzování spíš emotivní. Byla jsem už v řadě porot , když je nějaká fotka opravdu dobrá a nějakým způsobem mimořádná, tak se porotci většinou na tom shodnou i z emočního hlediska. A když se názory různí, tak je to na vážkách. Nejsem vystudovaný fotograf ani kunsthistorik. Vystudovala jsem filozofii, nemám naučená ta správná slova, jak to vysvětlit, ale cítím to. Ale nestalo se, že by se mnou někdo výrazně polemizoval. Je to velmi těžké říci, jak poznat dobrou fotku. Když už je něco vybráno, je snazší to zdůvodnit. Nejjednodušší , co lze někdy fotografovi k jeho fotografiím říct je, tohle všechno zapomeňte a zkuste na to jít jinak… anebo v horším případě: vy na to fakt nemáte. Tohle já nedovedu. Snažím se vždycky něco pochválit, i když je to mnohdy dost těžké. Snažím vždycky lidi navést na správný postup. O fotce se musí uvažovat, proč jsem to zmáčknul a zda to má nějakou platnost. I slavný Sudek o svých fotkách opravdu přemýšlel. To, že se mi nějaká holka líbila, ještě neznamená, že musím její fotku někomu ukazovat. Největšího úspěchu dosáhnou ti, kdo si zvolí, co budou sledovat, a drží se toho a zdokonalují se v tom. To je asi v každé lidské činnosti. I když jsou bohem políbení fotografové, kterým to jde samo.

ARTmagazin.eu:   Děkuji Ti za rozhovor.

Za  ARTmagazin.eu  zaznamenal Petr Šálek

The post PhDr. Věra Matějů a fotografie. appeared first on ARTmagazin.eu.

21.ročník soutěže Cena Praha fotografická 2017

V pondělí 10.4.2017 byla zahájena výstava 21. ročníku soutěže Cena Praha fotografická.Představuje na Staroměstské radnici v Praze vítězné a porotou vybrané snímky. Také letos vystavené snímky posuzuje i divácká porota. Přijďte si vybrat svého favorita!

Výstava bude otevřena denně do 28. května 2017.

Výsledky 21.ročníku soutěže Cena Praha fotografická 2017 najdete pod obrazovou galerií

Výsledky 21.ročníku soutěže Cena Praha fotografická 2017

Cena primátorky hlavního města Prahy Adriany Krnáčové

Ivan Svatoš: Dva světy

Cena OLYMPUS pro nejlepší experimentální fotografii

Šarlota Ema Horáčková: Bouřka

Cena FOMA BOHEMIA pro nejlepší černobílou fotografii

Tanya Kirilová: Vnitrodvůr

Cena starosty Městské části Praha 1 Oldřicha Lomeckého, kterou získává autor fotografie vybrané diváky na výstavě

Richard Horák: Čertovka

Cena Svazu českých fotografů

Konstantin Tilberg: Siluety 

Cena Zväzu slovenských fotografov

Šárka Klímová: Petřínská rozhledna

Krása Prahy a její proměny – Nikon

1.cena

Zdeněk Velen: Čelem ke slunci

2.cena

Jiří Šebek: Chrámy nové doby – série 5 foto

3.cena

Pavol Kmeťo: V oblacích

Zdeněk Tichý: Mlha přede mnou, mlha za mnou

Čestná uznání

Karel Jiří Čapek: Pouliční umění, Dejvice, Pevnostní ulice

Petr Jílek: Letná

Lidé v Praze – FotoŠkoda

1.cena

Zdeněk Velen: Přímá linka

Zdeněk Velen: Velkoměsto

Zdeněk Velen: Rozumíš?

2.cena

Kateřina Smidová: Světla a stíny – série 3 foto

3.cena

Roman Konečný: Průvodci na Václaváku

Čestné uznání

Kevin V. Ton: Lidé v ulicích Prahy  

Problémy Prahy – Ricoh

1.cena

Kevin V. Ton: Na okraji –  série 4 foto

2.cena

Jiří Durdík: Hledám dům holubí –  série 4 foto

3.cena

Zdeněk Velen: Segway

Čestná uznání

Jiří Šimák: Černý Most

Konstantin Tilberg: Problém veřejných toalet

Kronika hlavního města – Sanco

1.cena

Zdeněk Tichý: 17. listopad na Národní – série 5 foto

2.cena

Zdeněk Velen: Za Jeruzalém, 30.4.2016

3.cena

Bedřich Helan: Signal festival 2016, instalace Broken 5.1., instalace Horizont událostí, říjen 2016 – série 2 foto

Čestná uznání

Barbora Havlíková: Stoupenci, Signal festival, 15.10.2016

Alexandr Malachovský: Socha Stalina na Letné , natáčení filmu Monstrum, květen 2016 – série 2 foto

Nové Město – Ultralab & syn

1.cena

Kateřina Göttlichová: Paralely – série 4 foto

2.cena

Jiří Šimák: Náměstí Republiky

3.cena

Konstantin Tilberg: Deštivý den

Čestná uznání

Konstantin Tilberg: Policie

Zdeněk Velen: Přines!

Michael Komm: Život s mostem – série 2 foto

The post 21.ročník soutěže Cena Praha fotografická 2017 appeared first on ARTmagazin.eu.