Petr Nedoma Archivy - ARTmagazin.eu

Michael Borremans vystavuje v Galerii Rudolfinum

Petr Šálek — Sat, 25 Jan 2020 06:58:16 +0000

Nejnovější výstava v Galerii Rudolfinum pokračuje v nastoupeném trendu této instituce a přivádí do Prahy dalšího významného představitele současné světové umělecké tvorby. Belgičan Michaël Borremans (*1963) je malíř a videoumělec, který čerpá z historického dědictví vlámského malířství a posouvá ho do současnosti. V Rudolfinu vystavuje okolo 30 pláten a 3 videoinstalace, které vytvořil během posledních 10 let. Tři velká plátna dokonce namaloval speciálně pro pražskou výstavu, to nejčerstvější z nich, zobrazující obrovský zelený kaktus, dokonce dokončil až těsně před zahájením výstavy.

Kurátor výstavy a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma, malíř Michaël Borremans v galerii Rudolfinum, foto© Soňa Šálková

Název výstavy The Duck (Kachna) odkazuje na jeden z vystavených obrazů, který zachycuje ženu s bílou kachnou v náručí. Proč kaktus nebo kachna? To, co se zdá z pohledu současnosti banální nebo nepochopitelné, má zvláštní účinek na diváka. Brilantní malířské zpracování se postará o estetický zážitek. Avšak na první pohled realisticky zachycené figury a zátiší, tedy velmi poklidné náměty, při pozornějším pozorování začnou vzbuzovat nejistotu a neklid. Výjevy, které jsou zdánlivě bez emocí a jakoby zastavené v čase, mají schopnost vyvolávat emoce. Absurdity a nesrovnalosti na obrazech spolu s často nepochopitelnými názvy dodávají obrazům fiktivní děje s tajemstvími a citovým nábojem. To, co divák na výstavě najde, je syntéza konceptuálního umění s klasickou malbou.

Michaël Borremans, výstava The Duck (Kachna), Rudolfinum, foto© Petr Šálek

Kurátor výstavy a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma na tiskové konferenci zmínil, že pojetí a výběr děl silně ovlivnil sám Michaël Borremans. Ve výstavních prostorách vyžadoval jen plošné horní osvětlení bez jakéhokoliv zdůraznění jednotlivých prací. Také uspořádání exponátů je zcela neutrální a popisné, aby byla potlačena jakákoliv dynamika a nevznikaly mezi nimi žádné návaznosti. Autor také ovlivnil katalog, který výstavu doprovází a odlišuje se od formátu předchozích katalogů.

Vstupní instalace nazvaná Bouře (2006) je záznam na 35-milimetrový film, který zachycuje tři mužské postavy v bílém sedící více jak minutu téměř bez hnutí. Jediná akce, která této instalaci dodává jistou dynamiku, je zvuk vycházející z obrovského předpotopního promítacího přístroje. Návštěvník by si měl hned od začátku uvědomit, že na téhle výstavě platí: „To co vidíme, je co si myslíme, že vidíme“.

Výstava The Duck v Galerii Rudolfinum a rovněž nová podoba Artparku reflektující výstavu jsou veřejnosti přístupné zdarma do 12.dubna 2020.

Text: Soňa Šálková, foto: Soňa Šálková, Petr Šálek, Rudolfinum

Summary

The new exhibition at the Galerie Rudolfinum entitled The Duck shows about 30 works by Belgian contemporary artist Michael Borremans. His masterly elaborated figurative and still life paintings refer to the traditional Flemish painting which they carry to the present. Michael Borremans is a master in combining classical painting and conceptual art. The exhibition also includes three video installations that confirm the statement: ‚What we see is what we think to see‘.

The exhibition at Rudolfinum can be seen for free until April 12, 2020.

The post Michael Borremans vystavuje v Galerii Rudolfinum appeared first on ARTmagazin.eu.

Arthur Jafa a mimořádná setkání s jeho tvorbou v Galerii Rudolfinum

Petr Šálek — Tue, 22 Jan 2019 07:32:14 +0000

Galerie Rudolfinum volně navazuje na svůj loňský projekt Domestic Arenas a prezentuje další, velmi specifickou „domácí arénu“ z dílny amerického režiséra, kameramana a mnohostranného umělce Arthura Jafy. Již dlouhý a nezvyklý název výstavy, který je navíc uváděn v anglickém originálu A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions (v překladu Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání) naznačuje, že se nejedná o divácky lehce stravitelný projekt. Kdo se však rozhodne rozšířit si obzory o svébytný pohled velmi uznávaného umělce, který usiluje o to zachytit a zprostředkovat specifickou „černou“ vizualitu afroamerického obyvatelstva, ten nebude zklamán.

Arthur Jafa (1960) pochází z amerického jihu a složité dědictví a svébytnost černošské identity jsou témata, která ho provázejí již od dětství. V letech 1990-2007 nasbíral tisíce obrázků z nejrůznějších zdrojů a vytvářel z nich obrazové archivy afroamerické kultury. Faksimilie takových obrazových knih jsou na výstavě volně k nahlédnutí. Jeho videa jsou výsledkem dlouholetého sběru a komponování nesouvisejících obrazů a dějů, které spojuje do zdánlivě nahodile vzniklých celků, čímž jim dodává dynamiku a vytváří nový kontext. Jafův pohled se nesnaží stavět černošskou kulturu na úroveň té bílé. Právě naopak, Afroameričan Jafa hledá rozdíly a vyzdvihuje osobité rysy, které jsou vlastní jen jeho etniku. Především je to černošská hudba, která je podle něj v lidech zakódována přímo v nervovém systému. Ve svých videích Jafa pracuje s nepravidelnou rychlostí kamery na bázi tzv. černošské vizuální intonace (Black Visual Intonation = BVI), která vychází ze specifické vokální intonace řeči a hudby s charakteristickou vibrací. Výstava je autorskou instalací vycházející z expozice v londýnských Serpentine Galleries z roku 2017. Součástí výstavy jsou čtyři autorova videa, která jsou promítána v nepřetržitých smyčkách. Slavné video Love Is The Message, The Message Is Death (Láska je poselství, poselství je smrt), které je složeno ze záběrů z nejrůznějších zdrojů, zařadil autor speciálně pro pražskou výstavu. V rychlém sledu se v něm střídají známé i neznámé postavy afroamerické komunity: Michael Jackson, Malcolm X, Ella Fitzgerald, Angela Davis, Louis Armstrong nebo James Brown vedle anonymních demonstrantů, tanečnic, kovbojů, nevěst nebo obětí povodní. Vše sestříhané na hudbu hip-hop gospelové skladby Ultralight Beam od Kanye Westa.

Rudolfinum, výstava Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání. PETR NEDOMA, ředitel Galerie Rudolfinum, ARTHUR JAFA, umělec, filmař , AMIRA GAD, kurátorka—-Rudolfinum, Prague, Exhibition A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions. Photo/Petr Salek

Velké archivní fotografie zachycující krutosti a nespravedlnosti na černošském obyvatelstvu nebo černé provedení federální vlajky, která je v USA symbolem rasové segregace, připomínají pohnutou historii, která stále rezonuje v duších i srdcích Afroameričanů. Výstavu je doplněna o práce dvou autorovi blízkých umělkyň: fotografky Ming Smith a socioložky a výtvarnice Fridy Orupabo. Jsou zde rovněž prezentována videa z YouTube kanálu Missylanyus jako odkaz na širokou škálu zdrojů a jejich využití pro vlastní Jaffovu tvorbu.Výstava v Galerii Rudolfinum a rovněž nová podoba Artparku reflektující výstavu jsou veřejnosti přístupné zdarma do 31.března 2019.

Text: Soňa Šálková, foto: Petr Šálek

The post Arthur Jafa a mimořádná setkání s jeho tvorbou v Galerii Rudolfinum appeared first on ARTmagazin.eu.

Mat Collishaw rozviřuje Stojaté vody v Galerii Rudolfinum

Petr Šálek — Thu, 19 Apr 2018 07:49:35 +0000

Mat Collishaw, rebel a provokatér z 90.let, který spolu s Damienem Hirstem a dalšími mladými britskými umělci skupiny YBA (Young British Artists) na sebe upozornil skandálními díly, vystavuje průřez svou novější tvorbou v pražské Galerii Rudolfinum. Výstava s názvem Stojaté vody (Standing Water) ilustruje konsistentní vývoj, jakým mezitím již 52-letý umělec prošel, a současně potvrzuje, že ani po letech neztratil na své břitké nápaditosti a schopnosti zaujímat postoj. Výstava zahrnující fotografie, videa, plastiky a světelné instalace je dokladem Collishawovi nesmírné kreativity, širokého uměleckého záběru a perfektního zvládnutí moderních technik výtvarného projevu.

Umělcova záliba spojovat protiklady, parafrázovat staré umění, inscenovat a vytvářet nové kontexty není samoúčelná, ale má hlubší význam a snaží se nastolovat morální otázky. Úvodní fotografie nazvaná Narcissus s autoportrétem Collishawa, ležícího na ulici a sledujícího odraz vlastního obličeje v louži, naznačuje, že jeho ironický hledáček nevynechal ani osobu samotného autora.

©Mat Collishaw, Narcissus, 1990, Bromide Print, foto©PetrSalek.com

Laserová instalace Albion je Collishawovou reakcí na brexit. Hrdou Británii v ní symbolizuje mohutný dub ze Sherwoodského lesa, světelný přelud, který je jen stínem slavné minulosti.

S minulostí vloženou do současnosti si umělec pohrává v sérii fotografií nazvaných Last Meal on Death Row, na kterých zobrazuje poslední jídla před popravou, jak si je přáli skuteční odsouzenci, ve stylu klasických zátiší holandských mistrů 17.století. Obdobně je kontrast a splynutí krásy se smrtí námětem další série velkoformátových barevných výtisků nazvané Insekticidy.

Jedním z ústředních exponátů výstavy je instalace Deliverance (Vysvobození), která připomíná teroristický útok na školu v Beslanu v Severní Osetii z roku 2004. Opakované projekce na stěnách s fosforeskujícím nátěrem zazáří a mizí, aby se v nepřetržité smyčce po chvíli opět vrátily. Burcující a emočně nabitá inscenace se záběry vyděšených a vyčerpaných dětí a rodičů vrací minulost do přítomnosti s neobyčejnou naléhavostí a současně poukazuje na posedlost médií zobrazovat katastrofy a tragédie. Ilustrační video zde

Hravě působící objekt na principu přístrojů z počátků kinematografie, který vytváří iluzi pohybu, je naproti tomu instalace Všechno se hroutí (All Things Fall). Více než 300 figurek na jakémsi kolotoči rozpohybuje scény z biblického příběhu Vraždění neviňátek. Na první pohled půvabná hračka skrývá násilné realisticky působící scény. Střet krásy a hrůzy, minulosti a současnosti, světla a tmy, to jsou nástroje, které Collishaw využívá k nové interpretaci a vytváření napětí a tím i proniknutí pod povrch.

Výstava Mat Collishaw, Standing Water přivádí do Prahy dalšího představitele současného světového umění v souladu s dramaturgickou linií Galerie Rudolfinum, která sleduje hluboké a inspirující vazby současnosti s historií a dějinami umění.

Začátkem května vyjde k výstavě katalog se záběry z expozice, stěžejní esejí kurátora výstavy Petra Nedomy a rozhovorem kurátora Národní galerie, Otty Urbana, s umělcem. Současně se v květnu otevře tematicky zaměřený ARTPARK a budou připraveny další doprovodné akce.

Výstava, na kterou je díky finanční podpoře Nadačního fondu Avast vstup zdarma, potrvá do 8. července 2018.

Mat Collishaw: Rhe Corporeal Audit (Tělesná kontrola), 2012, světelná instalace

©Mat Collishaw: Rhe Corporeal Audit (Tělesná kontrola), 2012, světelná instalace, foto©PetrSalek.com

©Mat Collishaw, Sebeobětování (Auto-Immolation), 2010, foto©PetrSalek.com

©Mat Collishaw, Konec nevinnosti (End of Innocence), 2009 Ilustrační video zde

©Mat Collishaw, konec nevinnosti, End of Innocence, 2009 – video PetrSalek.com

Text: Soňa Šálková

The post Mat Collishaw rozviřuje Stojaté vody v Galerii Rudolfinum appeared first on ARTmagazin.eu.

Domestic Arenas – videoart v Rudolfinu

Petr Šálek — Fri, 19 Jan 2018 11:28:21 +0000

První letošní výstava v Galerii Rudolfinum nazvaná „Domestic Arenas“ je dost neobvyklá. Velké výstavní sály novorenesanční budovy jsou ponořeny do tmy, ze které vystupují jen velká plátna, na nichž se odehrávají velmi různorodé filmové příběhy. Celkem 6 videí od různých zahraničních autorů je zasazeno do odlišných prostředí, má velmi odlišné rukopisy a postrádá společnou dějovou linku. Spojujícím momentem je snaha naznačit komplexnost současného světa a uvědomit si hranice vymezující různé „domácí arény“ s jejich specifiky a odlišnostmi. Takovými arénami jsou např. dokumentární záběry z problémové čtvrti Los Angeles Compton se scénami ze života jejího afroamerického obyvatelstva (Kahlil Joseph – m.A.A.d.), film o soutěži v pouličním tanci na Jamajce posunutý do surrealistické roviny (Jeremy Deller & Cecilia Bengolea – Bom Bom´s Dream), anonymní nahrávací studio s fiktivní jazz-funkovou skupinou ze 70.let a nekonečnou hudební smyčkou (Stan Douglas Luanda-Kinshasa) nebo opulentně aranžovaný epos z pobřeží u anglického Plymouthu připomínající otrokářství jako jeden z kamenů, na kterých stojí západní civilizace (John Akompfrah – Tropikos). Je třeba zdůraznit, že u většiny videí hraje velkou roli hudba, jejíž volba a kvalita významně doplňuje a umocňuje výsledný, opravdu „filmový“ dojem.

Domestic Arenas – videoart v Rudolfinu

Tým okolo Petra Nedomy připravoval výstavu dva roky. Jako inspirace mu přitom sloužila výstava The Infinite Mix, kterou před pár lety pořádala Hayward Gallery v Londýně. Nynější výstava má však vlastní koncepci zaměřenou zejména na české publikum. Smyslem výstavy je odhlédnout od své vlastní bubliny a vidět okolní svět v širším kontextu. Právě my Češi máme sklon zapouzdřit se do vlastní ulity a cizí vlivy považovat za nepatřičné a rušivé.

Ředitel galerie a zároveň kurátor současné výstavy Petr Nedoma sice řekl, že umělecká videa se v Rudolfinu objevují průběžně již od roku 1996 a návštěvníci by tedy měli být na toto médium již patřičně zvyklí. Přesto je nutno se na „Domácí arény“ vnitřně připravit a vyhradit si na ně dost času, případně se do Rudolfina vydat vícekrát. Odměnou vám bude silný zážitek a vědomí, že světu, který nás v současné době obklopuje a kterému se nemůžeme vyhnout, jste porozuměli o kousek víc.

Výstava v Galerii Rudolfinum potrvá do 18.3.2018, vstupné zahrnuje i doprovodný katalog.

Text: Soňa Šálková
Foto: Petr Šálek

The post Domestic Arenas – videoart v Rudolfinu appeared first on ARTmagazin.eu.

Eberhard Havekost výstavou v Galerii Rudolfinum zahajuje Česko-německé kulturní jaro 2017

Petr Šálek — Thu, 06 Apr 2017 13:11:51 +0000

Drážďanský rodák Eberhard Havekost patří k velmi uznávaným současným malířům. Jeho díla jsou zastoupena ve světově uznávaných galeriích a při aukcích uměleckých děl dosahují jeho plátna značně vysoké ceny. Nyní česká veřejnost dostává poprvé možnost shlédnout reprezentativní autorský výběr prací Eberharda Havekosta v Galerii Rudolfinum pod stručným názvem LOGIK. Pražská výstava navazuje na předchozí expozici v berlínském centru současného umění Kindl s tím rozdílem, že výběr prací a jejich uspořádání v Rudolfinu koncipoval sám autor. Speciálně pro pražskou výstavu je určeno velkoformátové plátno v úvodu expozice s názvem Homo erectus erectus – realisticky pojatý výjev s pravěkými lidmi v duchu obrazů Zdeňka Buriana. První místnost výstavy tak může divákovi poskytnout jemný náznak k pochopení logiky uspořádání výstavy a získat částečnou odpověď, co je míněno názvem výstavy. V těsném sousedství Homo erectus jsou vystavena dvě abstraktní plátna nazvaná Vyhnání z ráje (Vertreibung aus dem Paradies) vedle nich pak jednoduše minimalistické zobrazení elektrického rozvaděče (Elektrokasten).

Jako východisko k tvorbě slouží malířovi digitálně zpracované fotografie, buď vlastní nebo převzaté z reklam. Sice tak využívá možnosti nových obrazových technik, avšak jeho cílem je vyhranit se bezbřehé záplavě obrazů v digitálních médiích bez možnosti jejich reflexe. Pokládá si otázku, zda to, co je na fotografiích vidět, není jen vyprázdněná forma a pod jejím povrchem se snaží zjistit skutečný obsah a logiku věcí odhalit na bázi abstraktního vnímání. Malířův rukopis není jednoznačně rozpoznatelný. Na jedné straně prezentuje obrazy s jednobarevnými plochami, někdy rozdělenými na úseky, někdy nechává barvy volně přecházet do dalších odstínů. Série Horizont se např. skládá z 6 obrazů v odlišných barevnostech a uprostřed jeden s čárou horizontu. Jednu velkou místnost Rudolfina autor zaplnil asi 50 obrazy s velmi rozdílnými, převážně abstraktními motivy. Jediné, co obrazy spojuje, je stejný formát. A naproti tomu je možné na výstavě vidět velmi realisticky zobrazeného Praještěra (Saurier) stojícího po pás ve vodě, zvětšený květinový detail nazvaný Poison (Jed) nebo detail ženské nohy odkrývající pohled na otevřené moře. Charakteristické jsou také technické předměty: auta, letadla nebo obrazovky bez obrazu. Pro nepřipraveného diváka není lehké se zorientovat. Eberhard Havekost se vymyká jednoznačné kategorizaci. Ale každopádně stojí za to pokusit se přijít na to, co se za obrazy Eberharda Havekosta skrývá, anebo co v nich může objevit sám divák.

Výstava je prvním velkým počinem v rámci rozsáhlého programu Česko-německého kulturního jara u příležitosti 20.výročí podepsání Česko-německé deklarace z roku 1997. Další významnou akcí v rámci tohoto programu, kterou uspořádá Národní galerie v Paláci Kinských, je výstava díla zřejmě nejvýznamnějšího žijícího německého malíře Gerharda Richtera. Následovat budou desítky dalších kulturních akcí v českých i německých městech (více na www.de-tsch.eu).

K výstavě Eberharda Havekosta vychází obrazový katalog s úvodním textem ředitele galerie Rudolfinum Petra Nedomy a esejemi výtvarného teoretika Petra Vaňouse.

Výstava, která potrvá do 2.7.2017, je přístupná každý den mimo pondělí od 10.00 do 18.00 (ve čtvrtek do 20.00) hod.

Text: Soňa Šálková, fotografie: Petr Šálek

The post Eberhard Havekost výstavou v Galerii Rudolfinum zahajuje Česko-německé kulturní jaro 2017 appeared first on ARTmagazin.eu.

Program Galerie Rudolfinum na příští rok 2017

Petr Šálek — Tue, 06 Dec 2016 06:42:27 +0000

Rádi bychom Vás upozornili na výstavní program Galerie Rudolfinum na příští rok 2017.

První výstava Juergena Tellera začne již v půlce prosince 2016, na začátku dubna 2017 bude následovat výstava předního německého malíře Eberharda Havekosta.

Vrcholem sezóny bude 100. výstava Galerie Rudolfinum věnovaná autorské instalaci Krištofa Kintery.

Více informací k jednotlivým projektům naleznete zde: vystavni-program-galerie-rudolfinum-2017

The post Program Galerie Rudolfinum na příští rok 2017 appeared first on ARTmagazin.eu.

TAK PRAVIL LACHAPELLE V GALERII RUDOLFINUM

Petr Šálek — Sun, 04 Dec 2011 12:35:03 +0000

Světoznámý fotograf David LaChapelle vystavuje poprvé v Praze

Americký fotograf David LaChapelle v Praze, foto: Petr Šálek

Americký fotograf David LaChapelle je na poli fotografie dnes již

zvučným pojmem a ne náhodou. Jeho styl je nezaměnitelný a jeho

tvorba se dotýká širšího spektra témat. Pražská Galerie Rudolfinum

otevřela 6.12.2011 za umělcovy přítomnosti výstavu jeho fotografií,

která představuje retrospektivu fotografovy dosavadní tvorby a je

tak svým způsobem jedinečná. Obvykle se výstav, mapujících

umělcovu dráhu, dočkáme v lepším případě až na sklonku umělcovy

tvorby či života. Rudolfinum však nabízí pohled na umělcovu

třicetiletou fotografickou dráhu, aniž by tím cokoliv uzavírala.

Můžeme tak zde zhlédnout LaChapellovy rané fotografie z poloviny

80. let, jež, dle autorových slov, vznikaly takřka na kolenou, ale

i další etapy autorovy tvorby.

Dne 8.12. od 19 hodin na Nové Scéně Národního divadla budou mít

diváci možnost se s umělcem znovu setkat a 15.12. představí

umělcovu tvorbu kurátor výstavy Otto M. Urban.

Ředitel galerie Rudlfinum Petr Nedoma je s katalogem k

výstavě spokojen. David LaChapell prohlásil, že mu ještě tak

kvalitní kniha nebyla nikdy vydána.

S obrovským zájmem se setkala výstava a potažmo i návštěva 48letého fotografa Davida LaChapella. Výstava Tak pravil LaChapelle byla pro veřejnost v pražském Rudolfinu zahájena za umělcovy přítomnosti již v prosinci. Potrvá však ještě do 26. Února. LaChapelle do Prahy zavítal již podruhé a v doprovodu svojí rodiny, jak nazývá své nejbližší přátele.

Důvodů takto nebývalého zájmu o výstavu může být hned několik. První a nepřehlédnutelnou je zřejmě fakt, že aktuální výstava je první retrospektivou umělcovy tvorby, což ji přiřklo význačné postavení. Představuje tak LaChapellovu ranou tvorbu z poloviny 80. let, tak i jeho tvorbu na poli módní fotografie, která ho vynesla na vrchol. Neposledně také jeho volnou tvorbu, pro níž později svět módy a komerce opustil.

Od černobílé fotky přes Warhola po „pop culture“

Počátky jeho umělecké kariéry v 80. letech se pojí se jménem Andyho Warhola, u kterého začínal. „Zajímal mě Andy Warhol, který měl časopis Interview, který existuje dodneška (…) Chodil jsem tam každého půl roku se svým portfoliem, až jsem nakonec dostal svou první zakázku.“ Řekl ke svým začátkům sám umělec.
V rudolfinu se tak nyní veřejnost může seznámit s jeho prací z 80. let, kdy se věnoval výhradně černobílé fotografii a zachycoval zde své současníky nebo starší generaci. Zároveň toto období sám LaChapelle vnímá jako dobu temna – rozšiřování epidemie AIDS, na níž zemřeli i někteří jeho přátelé. Tato doba může představovat zlom v jeho osobním životě, v LaChapellově tvorbě se však značně podepsala: do jeho fotografií se dostala barva, jež dnes do jeho tvorby neodmyslitelně patří a mnohdy více než hraničí s kýčem.

Tento aspekt jeho tvorby dále reprezentují fotografie z dob, kdy fotografoval pro lifestylové časopisy, které mu vynesly slávu. Bylo pro ně doslova ctí, aby měly titulní stránku od LaChapella. Z těchto dob pocházejí fotografie hvězd světového showbyznysu. Fotil například Marilyna Mansona, Naomi Campbell, mezi jeho oblíbené modely patří mimo jiné Country Love. Ty jsou nyní v Rudolfinu také v zastoupení, stejně jako charakteristický portrét Dawida Bowieho z roku 1995.

„Jak jsem dospíval a rostl, měli editoři v magazínech s publikováním mých fotek stále větší potíže. Bylo pro ně těžší je pustit cenzurou. Neukazoval jsem jen oblečení a celebrity, ale všechno jsem to ještě komentoval. Do fotografie se tak vracela témata, s kterými jsem pracoval v začátcích (…) Prostě jsem cítil, že je čas toho nechat (…) Ve světě módy už pro mě nebyl směr, kterým bych se mohl vydat.“

Výstava také představuje pozdější snímky, kdy LaChapelle opustil svět módní fotografie, aby se věnoval vlastní tvorbě, a přestěhoval se do deštného pralesa.

Americký patos, nebo upřímnost?

Jeho tvorba je proslulá nejen použitím přehnaných barev charakteristických pro neopopart, ale divákovi se zapíše do paměti také promyšlenou kompozicí a stylizací. Díky těmto aspektům tvorby tak fotografie až téměř dostávají charakter malby.

„Kontroverze“ v LaChapellově díle

Tematicky je pro něj jedním ze základních východisek spiritualita a náboženství, jež promítá do své tvorby. Kritizuje zkorumpovanost církve, nelíbí se mu však zánik víry a tradic. Na toto téma i potažmo odkazuje sám název výstavy, jež jakoby odkazoval na jistou dávku religiozity.

Ve svých fotografiích, a to především z dob, kdy se věnoval hlavní komerční tvorbě, kritizuje konzumní materialismus, zánik víry a různé negativní aspekty doby, v níž „Bůh je mrtev“. To však vytváří výrazný paradox. Vystupoval proti světu komerce a konzumu, jež ho samotného živil.

„…Žil jsem v paradoxu. Napadal jsem všechen ten bezuzdný kapitalistický konzum… Věděl jsem, že není odpověď ukazovat na takový styl života a zatracovat ho, vždyť jsem byl jeho součástí.“ Komentuje tuto dvojsečnost sám umělec.

Tematicky i formálně se zdá, jakoby naplňoval představu postmoderního umělce: kritizuje společnost, avšak může tak činit pouze prostředky, které jsou součástí této společnosti, jež kritizuje. Takovéto snahy mohou někdy skončit fiaskem, anebo nemusí být brány seriózně. V jeho případě se však většinou zdá, že nehledí na to, jak jeho názor vyzní, ale chce upřímně vyjádřit to, co považuje za důležité.

Není tedy rozhodně kontroverzním umělcem ve smyslu, že by svou tvorbou představoval nová témata, anebo by nastoloval nový způsob diskuse na mnohé oblasti. Pokud je kontroverzní, tak svou, v jistém slova smyslu, „standardností“: jako by svým vlastním způsobem zcela vystihl specifický charakter doby, v které zrovna žil.

Jedním z nejnápadnějších děl na výstavě je jeho rozměrná fotografie Potopa, kde se v podstatě promítají všechna LaChapellova stěžejní témata a představuje zároveň umělcovu reflexi Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli. Michelangelovo téma apokalypsy zpracovává poněkud optimističtějším způsobem a zanáší do něj i některé současné motivy. Místem tohoto výjevu je v tomto díle Las Vegas.

O kýči, nebo o umění?

Jeho tvorba by se dala tedy rozdělit na tři odlišné etapy, ta druhá zmíněná však působí nejspíš nejvíce kontroverze v oblasti umění. Nedá se říci, že by jeho tvorba v čase nebyla konzistentní, ovšem jeho období, kdy pracoval pro komerční lifestylové magazíny budí mnohdy rozpaky. Bohužel debaty už mnohdy méně. Barevnost „lifestylových“ fotografií, z kterých až bolí oči, „postmoderní kýč“ v jeho tvorbě, zavdal mnohým z veřejnosti činit závěry a otázky o tom, zda je to umění, když je to tedy kýč.

Málokdy však ve veřejnosti vyvstane otázka, proč to je či není kýč či zda by to v jeho případě kýč měl, nebo neměl být. Či zda je to míněno tak, aby to byl kýč. Bohužel však dílo obecně méně se vyvolává otázky o smysluplnosti neopopartu, kam bychom v tomto případě tohoto amerického umělce mohli zařadit. Tento směr debaty však do určité míry rozkrývá, že pro většinovou společnost není jednoduché zavést na pole umění diskusi, ať už sebemenší, která by více méně vystupovala ze zavedeného kanonu diskusí.

Jiná kultura, jiná diskuse

Výstava tak má potenciál vyvolávat otázky kulturní v širším slova smyslu, tzn. do jaké míry má na LaChapella vliv americká kultura, kde se rozdíl mezi „vysokým“ a „nízkým“ umění spíše stírá. V Evropě (v tomto případě v Praze) jsme k tomuto mísení umění háklivější, a tak LaChapellovy práce mají potenciál vyvolat jiné diskuse. V Americe se diskuse možná bude více vynořovat v souvislosti se světovými katastrofami, v Evropě spíše o kýči, umění, tradici či kontroverzi.

Na otázku, zda David LaChapelle je, nebo není umělec, či zda je spíše „jen fotografem“, se přirozeně názory liší, i když se dnes zdá, že jej kulturní veřejnost řadí k první variantě. Ovšem úkolem výstavy a diskusí okolo nich není zodpovědět otázku a uzavřít tak toto téma, nýbrž otázky otvírat. A právě vyvolat nějakou diskusi, se zdá, tomuto projektu podařilo.

„Umění je o komunikaci. Je založeno na tom, že se jím někoho dotýkáte.“, zdůraznil umělec v Rudolfinu na tiskové konferenci. Výstava tento dnes již tradiční a přesto diskutovaný výrok potvrdila. Otázka, jaké je jeho dílo po estetické stránce a do jaké míry splňuje další diskutované aspekty, si už diváci musí odpovědět individuálně a na vlastní oči. Ať už tak či onak, ať se nám jeho dílo líbí, nebo nelíbí, místo v uměleckém světě LaChapellovy patří.

Text: Kristýna Kopřivová, foto: David LaChapelle a Petr Šálek

Publikováno: 4.12.2011

The post TAK PRAVIL LACHAPELLE V GALERII RUDOLFINUM appeared first on ARTmagazin.eu.

Rudolfinum uvádí Kontroverze ve fotografii

Petr Šálek — Tue, 27 Sep 2011 13:58:01 +0000

Galerie Rudolfinum přichází pro letošní podzim s velmi specifickou
výstavou fotografií. I když mezi vystavovanými exponáty jsou snímky a
autoři, kteří se nesmazatelně zapsali do historie fotografie, není
umělecká hodnota hlavním předmětem zájmu, ale jsou to osudy
jednotlivých fotografií, které v určité době nebo v určitém prostředí
byly nebo stále ještě jsou velmi polemické či dokonce skandální a
některé z nich se dokonce staly předmětem soudních sporů. Nápad
podívat se na historii fotografie z právního a etického hlediska vznikl ve
Švýcarsku a jeho autoři kunsthistorik Daniel Girardin a právník Christian
Pirker k jeho realizaci potřebovali dlouhých 10 let. Výsledkem je soubor
asi 80 fotografií, který po úspěchu ve více evropských městech nyní
přichází i do Prahy. Oba autoři a kurátoři na své přednášce u příležitosti
zahájení výstavy objasnili 4 základní hlediska, která je vedla při výběru
jednotlivých fotografií: protiklad mezi dobrem a zlem, pravdou a lží,
mezi soukromým a veřejným užitím a potom použití fotografie jako
důkazu v soudním sporu. Název výstavy „Kontroverze“ naznačuje, že
výkladů může být více a mohou být i protichůdné – co je v jedné době
nebo zemi přijatelné, nemusí být akceptováno jindy a jinde. Výstavu
připravilo Musée de l´Elysée v Lausanne s použitím zápůjček mnoha
samotných autorů nebo veřejných a soukromých sbírek.

Každá vystavená fotografie je doprovázena písemným komentářem

s popisem svého „příběhu“.

Vtipné je, že komentáře jsou namnoženy a návštěvník
si tak může sám postupně posbírat jednotlivé listy a odnést si je domů
v podobě jakési improvizované „publikace“. Nejstarší vystavovaná
fotografie je z portrét hraběte de Cavour z roku 1856, který soudním
přiznáním autorských práv poprvé v historii deklaroval fotografii jako
umění. Otázka autorských práv se opakuje i u dalších exponátů,
k nejznámějším z nich patří slavný snímek Ernesta Che Guevary. Další
skupinu tvoří fotografie politického nebo historického významu a jejich
etické oprávněnosti. Dokumentární fotografie z koncentračních táborů
pořízené spojenci sice posloužily jako důkazní materiál při norimberském
procesu, ale jejich uveřejnění bylo z taktických důvodů pozdrženo. U
portrétu uneseného a zavražděného Aldo Mora dodnes zůstává dilema,
zda se tím nevyhovělo přání teroristů. Slavný padající voják Roberta
Capy ze španělské občanské války byl sice nainscenován, ale fotografie
se stala symbolem nesmyslnosti války. Je eticky zdůvodnitelné ukazovat
násilí nebo utrpení? Je legitimní realistická syrovost nebo estetizace? Do
jaké míry je únosná sexualita na fotografii? Kdy a do jaké míry je
přípustné fotografie manipulovat? Tyto a další otázky si kladou autoři,
ale odpovědi na ně nejsou vždy jednoznačné. Kontroverze zůstávají a
divák si odnáší silný zážitek z jedinečných snímků a jejich složitých
osudů.

Výstavu je možno shlédnout do 13.listopadu 2011 každý den kromě
pondělí od 10.00 – 18.00 hod.

Text: Soňa Šálková

The post Rudolfinum uvádí Kontroverze ve fotografii appeared first on ARTmagazin.eu.

Galerie Rudolfinum – Já, bezesporu

Petr Šálek — Wed, 25 May 2011 17:25:24 +0000

O výstavě

Galerie Rudolfinum uvádí výstavu Já, bezesporu,
která se uskuteční od 26.5.2011 do 14.8.2011.

Identita je rozhodně jedním z nejkomplexnějších pojmů dotýkajících se bez výjimky každé lidské bytosti. Vyobrazení lidské figury, především tváře, úzce souvisí s potřebou se vyjádřit, zaujmout nějaké stanovisko ve vztahu k „já“ i k okolnímu světu, samo o sobě znamená naplno vkročit na pole identity. Výstava se zaměřuje na reflexi a proměny vnímání identity v současném umění. Svým otevřeným konceptem vytváří síť vztahů přinášejících možnost nového čtení a interpretace jak děl samotných, tak i daného tématu. Výrok „Já, bezesporu“, jenž byl zvolen za název celé expozice, navádí přímo do centra celého problému, který je srozumitelný i v širším kontextu současného dění, kde jsou posuny v sebereflexi ve vztahu k vnějšímu světu poměrně zřetelně patrné a hojně diskutované. Jádrem výstavy je koncept vytvořený kurátory Kunstmuseum ve Wolfsburgu Julií Wallner a Holgerem Broekerem na základě sbírek musea. Díky mimořádným vztahům mezi oběma pořádajícími institucemi, tj. Kunstmuseum Wolfsburg a Galerií Rudolfinum, se podařilo vytvořit novou, pražskou verzi výstavy, oproti původní zásadně rozšířenou o celou řadu podstatných děl z veřejných i soukromých sbírek z celé Evropy.
Téma “já” je v nejrůznějších rovinách a polohách rozprostřeno od dnes již ikonické instalace ‘Menschlich’ od Christiana Boltanského, pokrývající zdi místnosti stovkami černobílých fotografií zmizelých lidí, až po video holandské umělkyně Fiony Tan ‘Selhání paměti’ zachycující velmi působivým až filmovým způsobem problém ztráty vlastního já, zapomnění sebe sama v důsledku Alzheimerovy choroby. V prostoru mezi těmito dvěma póly vybraní umělci zkoumají v nejrůznějších polohách téma já od sebeprojekce ve filmových rolích ve světoznámých snímcích americké fotografky Cindy Sherman, přes ironické komentáře k rasovým otázkám ve videích Bruce Naumana, nesmírně citlivé portréty obyčejných lidí sledující proměny identity v dospívání Rineke Dijkstra, otázky identity nastavené příslušností k určité sociální vrstvě u Richarda Billinghama, malířsky vibrantní obrazy Marlene Dumas s tematikou citlivých otázek spojených s problematikou genderu, dvojportréty z cyklu Skryté podoby Jiřího Davida, otázky ztráty vlastní identity v komunistickém režimu Severní Koreje vedle poukazů na odlidštěnost práce v monumentálních fotografiích Andrease Gurského, fiktivní portréty Thomase Ruffa, až po naprosto jedinečné dílo, ikonický soubor německého malíře Gerharda Richtera nazvaný ‘48 portrétů’. Ve výstavě je také bravurní kresba tváře nemluvněte amerického umělce Roberta Longa, cyklus kreseb nazvaný ‘Kde jsem?’ ruského konceptualisty Viktora Pivovarova, video Garyho Hilla stejně jako jedinečné dílo Gerharda Richtera nazvané ‘Onkel Rudi’, jehož význam v českém kontextu podtrhuje původ z lidické sbírky.
Výstava se v širokém záběru pokouší shrnout a navzájem propojit řadu prací, které samy o sobě vznikaly v nejrůznější době a místě, přičemž ale komplexitou svého vyjádření mají zásadní význam pro intepretaci daného tématu.

Umělci na výstavě

Richard Billingham
Christian Boltanski
Jiří David
Rineke Dijkstra
Marlene Dumas
Isa Genzken
Andreas Gursky
Gottfried Helnwein
Gary Hill
Robert Longo
Bruce Nauman
Elizabeth Peyton
Viktor Pivovarov
Gerhard Richter
Thomas Ruff
Cindy Sherman
Adriena Šimotová
Fiona Tan
Luc Tuymans

The post Galerie Rudolfinum – Já, bezesporu appeared first on ARTmagazin.eu.

Adriena Šimotová v Rudolfinu

Petr Šálek — Fri, 08 Apr 2011 14:30:04 +0000

Ředitel Rudolfina Petr Nedoma a kurátor Pavel Brunclík

při vernisáži v Rudolfinu

Velká dáma současného výtvarného umění Adriena Šimotová v letošním roce dovrší úctihodných 85 let, a to je důvod nejen k ohlédnutí, ale i k pohledu na její nejnovější tvorbu. Adriena Šimotová i přes svůj vysoký věk a křehké zdraví totiž stále pracuje a její tvorba si zachovavá stejnou hloubku spojenou s ženskou křehkostí a jedinečným výtvarným citem jako její dřívější práce.
Komorní a střízlivé prostory malé galerie Rudolfina jsou důstojným prostředím pro 21 originálních frotáží a prokreseb na kaligrafickém papíru, které jsou součástí několika obrazových cyklů z let 2008 až 2010. Společným tématem cyklů Schoulení, Nohy, Ruce nebo Hlavy je lidské tělo. Již název výstavy Vyjevování (Revelations) prozrazuje, že obrazy je nutno nechat na sebe působit a teprve pak se projeví v plné hloubce. To je pro Adrienu Šimotovou typické: sdělení ve své tvorbě nevyslovuje, ale naopak ho skrývá, a klíčem k porozumění nebo reflexi je vlastní obrazotvornost každého diváka. Šimotová tentokrát pracuje s barevností a nanášením pastelů nebo čistých práškových pigmentů přímo rukama nebo pomocí krátkých tyčí na papír vytváří působivé figurální motivy, které vystupují z bílé plochy a svou jakousi nedokončeností dávají velký prostor fantazii diváka. Levitující figury nebo jejich části působí velmi křehce až zranitelně. Schoulené postavy jsou symbolem pomyslné hranice mezi potřebou člověka otevřít se nebo uzavřít se.

Adriena Šimotová v Rudolfinu

Výběr z dřívější tvorby Adrieny Šimotové nazvaný Menší ohlédnutí je možno ještě do 25.4.2011 shlédnout v muzeu Kampa. Monochromatické velkoformátové frotáže a perforace na papíře vzniklé za doby normalizace poskytují možnost srovnání mezi dřívější a dnešní tvorbou umělkyně. Výsledek je překvapivě jednoznačný. Síla děl vytvořených před 20 – 30 lety nezeslábla, naopak se ještě umocnila.
Zcela právem je Adriena Šimotová řazena mezi nejvýznamnější výtvarné osobnosti nejen českého ale evropského možná i světového moderního umění.

Adriena Šimotová Menší ohlédnutí v Galerii Kampa

Kurátor obou výstav – Pavel Brunclík při zahájení výstavy v Rudolfinu řekl: „Adriena Šimotové má ráda lidi a život, který žije – to je její životní motivace. Ve své výtvarné činnosti hledala pramen naděje v těžkých životních situacích a prostřednictvím své tvorby vede rozhovor s těmi, kteří mají její dílo rádi a kteří v něm vidí inspiraci.“
Možnost inspirovat se máte v Rudolfinu až do 19.6.2011!

Text: Soňa Šálková
Foto: Petr Šálek

The post Adriena Šimotová v Rudolfinu appeared first on ARTmagazin.eu.