Výstava Josef Sudek a přátelé v Severočeské galerii výtvarného umění. Foto: Petr Šálek

Přátelství hrálo v životě fotografa Josefa Sudka (1896-1976) významnou roli a projevovalo se i v jeho fotografické tvorbě. Tématem současné výstavy v litoměřické SGVU jsou jeho přátelské vztahy se třemi umělci s vazbou na severní Čechy a vlivu na díla všech čtyř.

Výstava nazvaná Josef Sudek a přátelé, putování na sever přináší vybrané ukázky z tvorby malíře Emila Filly a dvou malířů, grafiků a ilustrátorů Václava Sivka a Bohdana Kopeckého, kteří inspirovali Josefa Sudka k fotografiím, nejen severočeské krajiny.

Základní na této výstavě jsou přátelské vazby Josefa Sudka s mladšími i staršími přáteli, kteří ho vysoce ovlivňovali a on ovlivňoval je. Protože spolupráce s nimi, jako i s hudebníky, byla vždy vzájemná.  Základem jsou sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze proložené současnými fondy Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Galerie Benedikta Rejta v Lounech a Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem“, uvedl výstavu její autor – kurátor sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového musea (UPM) Jan Mlčoch při zahájení expozice.

Kurátor výstavy Jan Mlčoch při vernisáži a ředitelka severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích Dana Veselská. Foto: Petr Šálek

Kubistický malíř Emil Filla (1882-1953) byl významným mentorem Josefa Sudka, kterého poznal ve 30. letech minulého století. Později se setkávali na zámku Peruc v Ústeckém kraji, kde malíř od roku 1947 bydlel a tvořil. Okolní krajina Českého Středohoří byla přitom oběma velkou inspirací. Vedle několika Fillových expresivních zátiší a velkoformátových krajin jsou na výstavě nejen Sudkova krajinná panoramata, ale i portrét Emila Filly, záběry interiérů peruckého zámku nebo zátiší se sklenicemi.

Emil Filla, zátiší s rybou, lahví a hrozny, 1948. Repro: Petr Šálek

Josef Sudek se za války projevil statečně a vzal do učení tři mladíky, které tím zachránil před totálním nasazením v Říši. Jedním z nich byl pozdější úspěšný grafik a ilustrátor Václav Sivko (1923 – 1974). Sudek se pak po válce stal blízkým přítelem celé Sivkovy rodiny. Václav Sivko namaloval mnoho Sudkových portrétů. Sudek v 50. letech navštěvoval Sivkovi na jejich chalupě v Provodíně u Máchova jezera. Výstava prezentuje nejen fotografie Máchova kraje ponořeného v mlze, ale i jeden z nejslavnějších Sudkových portrétů zachycující Václava Sivka v odrazu v grafické plotně.

Kurátor výstavy Jan Mlčoch a syn Václava Sivka malíř Pavel Sivko. Foto: Petr Šálek

Václav Sivko, portrét Josefa Sudka, litografie, repro: Petr Šálek

„Josef Sudek ovlivnil nejen mého otce, ale i mě. Znal mě odmalička. Byl to rodinný přítel, který k nám chodil na návštěvu o Vánocích nebo při oslavách. Jako dětem nám jednoruký muž v manšestrákách a kárované košili připadal trochu jako  z pohádky. Byl to empatický, citlivý a chytrý člověk, který mluvil velmi prostě. Rozmluvy s ním a mým otcem, kterých jsem se později mohl zúčastnit, to bylo něco, co jsem už nikdy nezažil. Byla to jedna z mých největšich škol. Musím říct, že Josef Sudek mě také naučil dívat se a přemýšlet o věcech. A za to jsem mu vděčný“, řekl malíř a grafik Pavel Sivko při komentované prohlídce výstavy.

Václav Sivko na snímku Josefa Sudka. Repro: Petr Šálek

Malíř Bohdan Kopecký (1928-2010) upozornil Josefa Sudka na mosteckou krajinu poznamenanou důlní činností, kterou poznal, když byl na vojně jako politicky nespolehlivý u pomocných technických praporů. Sudkovi tamní krajina velmi učarovala a ze stovek panoramatických záběrů chtěl vydat knihu Severní krajina. To se bohužel nepodařilo. Ale jeho fotografie stejně jako obrazy a kresby Bohdana Kopeckého z druhé poloviny 50. let i přes stopy devastace naznačují naději, že příroda stejně zvítězí.

Bohdan Kopecký, Květy v haldách. 1958, repro: Petr Šálek

Výstava Josef Sudek a přátelé, putování na sever je v SGVU k vidění do 28.června 2026.

Text: Soňa Šálková, Foto: Petr Šálek

Summary

Friendship played a significant role in the life of the renown Czech photographer Josef Sudek (1896–1976) and has also been reflected in his photographic work. The theme of the current exhibition at the North Bohemian Gallery of Fine Arts (SGVU) in Litoměřice is dedicated to his friendships with three Czech artists connected to northern Bohemia which affected artistic work of all four.

The exhibition, entitled Josef Sudek and Friends: A Journey to the North, presents selected works by the famous cubistic painter Emil Filla and two painters, graphic artists, and illustrators—Václav Sivko and Bohdan Kopecký—who inspired Josef Sudek to photograph Northern Bohemia.

The exhibition at the North Bohemian Gallery of Fine Arts is open to the public through June 26, 2026.

The post Josef Sudek a přátelé v Severočeské galerii výtvarného umění appeared first on ARTmagazin.eu.

Vloni na podzim u příležitosti autorovy velké retrospektivní výstavy v Museu Kampa vydalo nakladatelství obsáhlou monografii Nic k zahození o životě a díle známého ilustrátora a tvůrce animovaných filmů, který nás ohttps://artmagazin.eu/jiri-salamoun-v-museu-kampa-kdo-nevidel-neuveri-to-mne-verte/pustil letos na jaře.

Kniha Básně všechny a jedno leporelo teď přidává k Šalamounovu dílo další facetu.

Jiří Šalamoun, autorské publikace. Foto© PetrSalek.com

Na setkání dne 20. října 2022 v knihkupectví Kavka u příležitosti jejího uvedení na knižní trh vzpomíná grafik a ilustrátor Pavel Sivko:

„Sešli jsme se, Jiří, my, kteří jsme Tvými obdivovateli, ale hlavně Tvými přáteli a kamarády. Stále obdivujeme Tvé kresby, ilustrace a grafiky.
Tentokrát jsme přišli, aby nám Anna Duchoňová

Anna Duchoňová zhudebnila Šalamounovy básně. Foto© PetrSalek.com

zazpívala Tvé zhudebněné básně a pánové Igor Bareš, Jan Kanyza a Arnošt Goldflam je přednesli. Ne, že bychom některé neznali, ale teď vyšly v jedné knize a máme je pěkně pohromadě. Ale hlavně, úžasné bylo je poslouchat v autorském podání tří herců. Komické bylo, že měli připravené někdy stejné básně, prostě některé byly favority, ale stačilo zalistovat, a hle!, našla se hned skvělá náhrada. Jednu báseň nakonec přečetli všichni tři a pokaždé měla velký úspěch. Jiří, byl jsi náhle přítomen mezi námi. Tvá ironická zamyšlení, Tvůj sarkasmus, Tvá melancholie nebo snad i nostalgie, temné ponory i nečekané úvahy, Tě připomenuly, ano… byl jsi tu s námi a tiše a šibalsky ses usmíval.“

Pánové Igor Bareš, Jan Kanyza a Arnošt Goldflam. Foto© PetrSalek.com

Summary.

After last year’s publication of the works of the popular illustrator and author of animated films Jiří Šalamoun (1935-2022), the Kavka publishing house has now published a book of the artist’s lesser-known artistic activity entitled All poems and one Leporelo. On October 20, 2022, a festive launch of the book took place in the Kavka bookstore in Prague 1. It was attended by friends and admirers of the artist, who passed away this spring. At the meeting, Anna Duchoňová sang to Jiří Šalomoun’s lyrics and popular actors Igor Bareš, Jiří Kanyza, and Arnošt Goldflám recited some of his poems.

The post Jiří Šalamoun: Básně všechny a jedno leporelo appeared first on ARTmagazin.eu.

Jaroslav Šálek, foto© Václav Sivko a Jaroslav Šálek

Dne 4. července 1916 se narodil obchodníkovi Josefu Šálkovi v Trhových Svinech syn Jaroslav, můj otec. Rodiče dali Jaroslava vyučit v Třeboni fotografem retušérem (1931-34). Za války byl totálně nasazen v rakouských Tyrolích, kde pracoval jako portrétní fotograf. Po skončení války působil ve francouzské agentuře Agence France-Presse jako fotoreportér a pak navázal v obdobné činnosti v ČTK. V roce 1947 poznal v Praze svou budoucí ženu Lily, která mu v roce 1948 povila syna Petra – tedy mě.

Jaroslav Šálek byl fotograf tělem i duší a zanechal po sobě velmi rozsáhlý fotografický archiv, obsahující mimo jiné jedinečné fotografie osobností politického a veřejného života od 30. Do 80. Let minulého století. Později se specializoval především na fotografování zvířat. V této oblasti je pravděpodobně nejvíce znám, protože mu vyšlo několik obrazových publikací, a to především v zahraničí. O jeho volné výtvarné tvorbě se toho zatím příliš neví a jeho fotografický archiv není zatím zcela katalogizován.

Náš příběh začíná v roce 1950, kdy si Petr Šálek začal hrát na pískovišti se synem grafika Václava Sivka Pavlem. Tady se při vytváření báboviček tátové seznámili a své přátelství prohlubovali při návštěvách třídních schůzek v ZDŠ Masná na Starém Městě, kam jejich synové docházeli. A v polovině 60. Let se tatíci pustili do společné spolupráce. Václav Sivko byl vyzbrojen grafickým viděním a jako učedník Josefa Sudka měl zajisté cit pro kompozici. Jaroslav Šálek jako vyučený fotograf ovládal fotografickou techniku i nasvětlení, filmy sám vyvolával a zhotovoval zvětšeniny. Výsledkem společného snažení byly desítky záběrů, z nichž některé můžete vidět na našem webu. Za života obou autorů byly negativy řádně očíslovány a pak uskladněny ve sklepě, kde jsem je objevil na začátku tohoto století. Zaujala mě jich nadčasovost i skutečnost, že mi spolupráce mého otce s panem Sivkem dosud zůstala utajena. Negativy jsem pouze naskenoval bez jakékoliv další úpravy. Věřím, že se nám s mým přítelem Pavlem Sivkem podaří po desítkách let tyto z mého pohledu velmi zajímavé fotografické experimenty ukázat širší veřejnosti na reprezentativní výstavě.

Petr Šálek

Václav Sivko, foto: Josef Sudek

Václav Sivko se narodil 29. června 1923 v Praze-Břevnově. Po absolvování malostranské reálky chodil v roce 1942/1943 do grafické speciálky k prof. Vodrážkovi, v roce 1943 krátce k prof. Trösterovi na Uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1943 se stal členem Umělecké besedy a v té době se také seznámil s Josefem Sudkem, u kterého byl přijat za učedníka. Josefa Sudka považoval za svého nejpodnětnějšího učitele. V roce 1945 se stal členem SČUG Hollar a skupiny 29. augusta v Bratislavě. Od roku 1942 pravidelně vystavoval na domácích výstavách, ať už spolkových, kolektivní či celostátních. Pracoval v různých redakcích uměleckých časopisů (Hollar, Výtvarná práce, Kruh, Květen, Plamen aj.). V letech 1956 – 1965 se stal vedoucím výtvarné redakce nakladatelství Mladá fronta, v letech 1967 – 1968 v nakladatelství Albatros. Svou ilustrační a grafickou tvorbou výrazně zasahoval do celé československé knižní produkce. Celkem ilustroval nebo upravil více než 500 knih, pracoval ale i v jiných oborech užitého umění (plakát, textilie, keramika, známková tvorba, kreslený film). Nejvýznamnější doménou byla však volná grafika. Byly to grafiky provedené suchou jehlou, čárovým leptem a barevnou litografií. Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie, nejrůznějších krajských galerií i galerií v zahraničí, ale také v soukromých sbírkách. Václav Sivko zemřel 11. 3. 1974 v Praze.

Pokud si matně vzpomínám, můj otec začal někdy od poloviny šedesátých let používat při své grafické tvorbě písmena. Obtiskával dřevěné litery různých typů písem na litografický kámen. Půvabné – a tak trochu prozaické – je už jenom to, jak k těmto sadám starých plakátových písmen přišel. Dostal je za své grafiky od sběratele, který místo peněz nabídl basy písem ze zrušené tiskárny a návdavkem přidal kamenné gotické ostění vchodu z nějaké hradní ruiny. Od razítkování písmeny přešel můj otec postupně i k dalším motivům, nejčastěji s pohádkovými tématy. Vyskládáním razítek vytvářel na litografickém kameni tvary, které byly potištěny razítky, ale zároveň vytvářely obrys známého nebo aspoň tušeného objektu (král, šašek, hlava, strom, židle, postava). Otisk na reálné věci dodával tomuto objektu nové sdělení, mohl být jinak čten i jinak viděn. Toto nové vidění věcí vytvářelo dojem, jako by věci snily své sny. Bylo to setkávání někdy až nepravděpodobné, vedle sebe byly otisky, které nesly svůj příběh, ale zároveň se setkaly náhodně s jinými příběhy. Otisky se staly dekorem v příběhu třetím, jež pomohly vytvořit vlastními příběhy. Je možné, že toto spojení několika skutečností, kdy jeden příběh nese i další příběh mého otce pronásledovalo již delší dobu.

Velmi dobře vím, že některé motivy leží v naší mysli dlouho. Jsou uschovány v paměti, zapouzdřeny v podvědomí, odkud neustále prosakují do vědomí, chytají se našich představ, chtějí se v nich zabydlit. Když jsou vyhoštěny, dál čekají na svou příležitost. Někdy zrají a najdou uplatnění, někdy jen celý život popichují, pletou se do umělcovy fantazie, postrkují jiné nápady, jiná sdělení a jiná vidění.

Možná, že jsou tyto fotografie, které dělal můj otec spolu s fotografem Jaroslavem Šálkem, jedním z pokusů vyjádřit něco, co bylo v jeho mysli uvězněno a náhle vytrysklo jako uvolněný podzemní pramen fantazie na povrch, který byl usměrněn sice v úzkém, ale vydatném pramínku, zaznamenán pomocí fotografické techniky, která se v daném okamžiku mohla zdát jako nejvhodnější, ale taky nejrychlejší.

Pavel Sivko

The post Objev po desetiletích aneb Fotografická spolupráce Václava Sivka a Jaroslava Šálka očima jejich synů appeared first on ARTmagazin.eu.

Pavel Sivko, foto: Petr Šálek

Akademický malíř, grafik a ilustrátor Pavel Sivko (*1948) je umělec s nezaměnitelným výtvarným rukopisem. Témata, která jsou charakteristická pro jeho volnou tvorbu, jsou především stromy a písmena. Pro svou aktuální výstavu v  Galerii U zřícené lávky v pražské Tróji nazvanou Útržky neklidné mysli však zvolil kolorované kresby z cyklů „Skály“ a „Hřbitovy“. Co ho k tomu vedlo a jaký vliv na jeho tvorbu mají aktuální události, naznačil Pavel Sivko při zahájení výstavy:

„Říká se, že se umělec může vykreslit ze svých pocitů a nálad. Je na to dokonce i odborný termín od Viktora Šklovského “sublimace tvorbou”. Je pravda, že tvorba pomáhá vykreslit se ze svých úzkostí, snad trochu zklidní neklidnou mysl. Je to jedna z blahodárných vlastností tvorby. Přesto člověk svým myšlenkám neunikne.
Žijeme ve zvláštní době. Doporučuje se nám starším izolace. Svým způsobem jsem zvyklý být v “izolaci” při své tvorbě. Je to stav pro mně velmi příjemný a přitažlivý: být uzavřen ve svém milieu a kreslit.
A teď jsem tam byl tzv. povinně. Nemohu říct, že by to bylo stejné, vždycky je rozdíl mezi muset a chtít. Času na kreslení jsem měl opravdu hodně, ale myšlenky byly, jak se říká, mnohdy jinde…

„Nejdřív jsem dodělával kresby do cyklu Skály, které jsem kreslil ještě před nástupem koronaviru. Onen cyklus skal vlastně vznikl pod vlivem jedné staré pohlednice, kterou jsem náhodně objevil. Ta pohlednice byla snad ještě z Rakouska-Uherska, jen s německými nápisy. Já ani netušil, že ono fascinující skalisko je na našem území. Ale ta skála byla nádherná, velmi mě připomínala výlety mého dětství do skalních měst Kokořínska, i ke skalám Máchova kraje v kresbách mého otce. Náhle jsem věděl, že si skály musím nakreslit. Sice jsem si je postupně upravil, jak se říká, k obrazu svému, ale je to motiv, ke kterému se určitě budu vracet, byť možná spíš k tvarům jednotlivých kamenů.
Pak jsem si náhle neuměl vybrat. Věděl jsem, že na podzim má být výstava v Novoměstské radnici na Karlově náměstí na téma Vanitas, která měla navázat na podobnou výstavu ve Slaném na téma Memento mori. Tahle kresba mě propojila silně s pandemií. Potřeboval jsem se z tohoto sevření nějak dostat.   

       Objevil jsem na internetu Kohoutí  kříže. Hledal jsem zbraně proti úzkosti, ale nakonec jsem našel Arma Christi, nástroje Kristova umučení a pak už to bylo kousek k motivům hřbitovů. Vzpomněl jsem si, že podobnými motivy zaujal můj otec jako mladík básníka Jaroslava Seiferta; tak mu byl i představen, jako malíř, který kreslí hřbitovy. Což bylo díky kresbám, které vznikly ze společných návštěv mého otce a fotografa Josefa Sudka na Malostranském hřbitově. Nevím proč, v duchu jsem se k nim připojil.
Po prvních kresbách, které jsem si chtěl udělat již dávno, nakonec jsem je měl ve svých poznámkách už roky, mě přitahoval nejvíc motiv “veselého” hřbitova. Já vím trochu paradox, možná nonsens, ale každá metafora má v sobě ostré, i veselejší hrany.
V některých kresbách jsem se vrátil k písmenům, jako např. v kresbě Život pomníků, což byla jen moje podvědomá reakce na bourání pomníků. Tak jako lidé pořád hledají rychlý způsob, jak vše změnit, tak svrhnutí pomníku je vlastně nejrychlejší revoluce. Svrhni sochu a je vše “jiné”! Již stará moudrost ale říká, chceš-li změnu, změň sebe! Změna je vždy na cestě, ale je důležité znát cíl, a vědět co pro změnu udělám já.
Snažil jsem se udělat v téhle době i jiné veselejší motivy, ale pro jistotu jsem do výstavní kolekce vybral i pár starších kreseb, které jsou poetičtější nebo aspoň s trošíčkem humoru.“

©Pavel Sivko, Zarostlý hřbitov, lavírovaná kresba. 2020

Výstavu Pavel Sivko Útržky neklidné mysli můžete shlédnout od 31. července do 28. září 2020. Otevřeno je v pátek od 13 – 17 hod., v sobotu a neděli od 10 – 18 hod., vstup volný. Galerie U zřícené lávky se nachází v Povltavské ulici 42/21, v Praze 7- Troja; dopravní spojení autobusem 112 ze stanice metra Holešovické nádraží; zastávka Kovárna, z křižovatky ulic Trojská a Pod Havránkou sejdete k řece a pak vlevo cestou podél řeky.

Ilustrační foto: Petr Šálek

The post Pavel Sivko vystavuje své nejnovější kolorované kresby v pražské Galerii U zřícené lávky   appeared first on ARTmagazin.eu.

Pavel Sivko, „Odložená reklama“, kolorovaná kresba

Výstavní síň Hollar Vás zve ve středu 28. března 2018 v 17 hodin na zahájení výstavy.

PavelSivko / Mimoděk
(výstava kreseb, grafik, ilustrací a známek)

Úvodní slovo pronese Pavel Pekar, předseda SČUG Hollar
Hudební vystoupení Viktorie & František, zpěvačka a harmonikář
Výstavu zahájí Jan Kavan kurátor výstavy

Výstava potrvá do 22. dubna 2018,
otevřeno denně 10–12 / 13–18 hodin, mimo pondělí

Doprovodný program: Sobota 7. dubna 2018 v 17 hodin,
komentovaná prohlídka výstavy s autorem.

Pavel Sivko

Pavel Sivko, foto: Petr Šálek

Pavel Sivko má krásný kaligrafický rukopis. Amatérským grafologickým rozborem se dá usuzovat o temperamentu a některých vlastnostech pisatele. Tak třeba, že je povahy vyrovnaně uvážlivé a přemýšlivé, že dovede být spolehlivým přítelem, dokáže se společensky angažovat a není skoupý předávat své profesní zkušenosti. Určitě je zvídavý. Jeho smysl pro vnitřní řád mu ovšem povoluje jistou neformální lehkovážnost ve vztahu k vnějšímu prostředí. Protože je Pavel také malíř, grafik a ilustrátor, vypracoval si rovněž nezaměnitelný rukopis výtvarný. Svým úhledným rukopisem píše dopisy a do deníků systematicky zaznamenává myšlenky, které ho cestou životem napadají. Kde končí slova a nestačí písmenka, nastupuje kresba.

Jak se k takové věci, či vlastnosti jakou je rukopis člověk vlastně dobere? Ani první, ani druhý není  jen technickým prostředkem získaným dlouhodobým cvikem. Ruku lze možná považovat až za poslední článek  složitého procesu. To podstatné je někde v hlavě, v duši, v srdci, či v DNA. Snad obdržené od předků, či od sudiček. Pak je tu také takové to nutkání reagovat na nejrůznější vjemy vlastní odezvou. Nepokoj chtění. Potřeba vyjádřit se. A tak zjitřený autor donutí ruku interpretovat svět, který přebásnil v nitru své fantazie. Samozřejmě to nejde na poprvé, ale to chtění podmiňuje houževnatost.

Přes živý zájem o aktuální dění má Pavel velké pochopení pro vše odložené, zapomenuté, opuštěné. Soucítí s předměty, které ve službách lidem zestárly, staly se nenovými a byly zavrženy. V každém otlučeném kbelíku objeví jeho posmutnělou duši. Některé kresby však diváka mohou i znejistit, jestli tu lidé ještě vůbec jsou, když si příroda bezbranné opuštěné lidské výtvory evidentně  přivlastňuje zpět. Jako když skončilo představení. Herci odešli, scéna osiřela. Člověk tu zanechal ostříhané stromy, vymezil prostor prkennými ohradami, vystavěl labyrinty zdí a pak byl odvolán. Jako ve vizi Raye Bradburyho, kde „město čekalo až se vrátí synové synů dávno zemřelých otců“.

Za povšimnutí stojí i to, jak Sivko své motivy cyklí, uspořádává a řadí podobné k podobnému. Nebylo by to zas úplně neobvyklé, kdybychom nevěděli, že se tu zrcadlí jeho sběratelská vášeň. Má to v povaze. Něco přetrvalo z mládí, něco převzal po otci, něco vyplynulo z profese výtvarného redaktora… Ať jde například o starožitné kousky nábytku, o měděné formy na pečení, lidové podmalby na skle, o staré grafiky, či o dobře udělané knihy, vše sjednocuje obdiv k poctivému řemeslu prostoupenému krásou. Nespravedlnost osudu spočívá v tom, že člověk jeho potenciálu má k dispozici toliko jeden život, jen omezené kapitálové prostředky a ještě omezenější depozitní prostory. Ale i tak si Pavel umí často poradit. Protože se mu krásný Blériotův dvojplošník, ani kolesový parník do bytu nevejdou, zmocní se jich alespoň jako tvůrce poštovních známek. Stejnou fintou už má ve svých filatelistických albech kolekci historických poštovních schránek, staré kandelábry pouličních luceren, Thonetovy židle a dokonce i sadu knírů z maskérny Vlasty Buriana.

Poštovním známkám on rozumí, tak říkajíc z vnějšku i zevnitř. Je jejich zaníceným  sběratelem i tvůrcem.

Základní aspekt Sivkovy tvorby vždy osciluje okolo literárního principu. Z literatury bezprostředně vycházel jako ilustrátor na počátku své kariéry. Patří sem i práce pro kreslený film. Dlouholetá je i jeho praxe výtvarného redaktora. Jeho volná tvorba, ať kresba nebo grafika, se ke své literární podstatě hrdě hlásí navzdory všem módám. Forma u něj vždy předpokládá obsah. A cizí tu není ani pointa.

Při vší své práci a zájmech je Sivko ještě ochoten se angažovat jako pedagog na Vyšší odborné škole výtvarné v Praze na Vinohradech, kde se zasloužil  o akreditaci oboru „Kresby a ilustrace v médiích“. Kromě toho pracuje ve výboru SČUG Hollar a je platným členem komise pro tvorbu poštovních známek při České poště.

V lednu bylo Pavlovi 70 let. Budeme li brát za startovní čáru rok 1964, kdy se začal soustřeďovat na umění na střední výtvarné škole, vyjde nám k jeho letošnímu jubileu 53 let zkušeností s uměleckou tvorbou. Posuneme li start do doby, kdy absolvoval VŠ Uměleckoprůmyslovou a rok života promarnil na vojně, vyjde nám 46 let samostatné profesionální praxe. Obě jsou to číslice jistě úctyhodné, ale ne zas tak zaokrouhlené aby si mohl člověk dát pohov. Proto vybízejí k další vytrvalosti.

Tak Pavle neumdlévej! Přeji Ti za sebe i za všechny tvé příznivce hodně krásných zážitků a radosti z vlastní práce.

Jan Kavan, únor 2018

The post Hollar výstava Pavel Sivko Mimoděk appeared first on ARTmagazin.eu.

Expozice kreseb, grafik a návrhů poštovních známek se koná u příležitosti 70. narozenin autora

18.1.2018 – 17.2. 2018

Galerie Mona Lisa
Horní náměstí 20
Olomouc

Výtvarník Pavel Sivko,
jeho projev na vernisáži výstavy 18.1. 2018:

Vážení hosté, milí přátelé,
Je dost nezvyklé vystavit své grafiky a ještě k tomu něco říkat. Pravděpodobně by stačilo jedno nebo druhé… Současně bych rád upozornil, že o svých grafikách patrně nic nového neřeknu. Už jen z vlastní ješitnosti jsem totiž přesvědčený, že moje grafiky o sobě vypovídají dost. Někdo by dokonce mohl říci, že jsou upovídané, tak proč ještě něco dodávat? A nakonec, proč to nepřiznat, spletité cesty fantazie – natož vlastních představ – neznám ani já sám.

Dalo by se snad podotknout, že existují dva způsoby, jak může grafické dílo vzniknout: buďto spontánně, anebo je třeba je „pragmaticky vysedět“. Dnes už na svých kresbách ani nepoznám, která část spontánně vytryskla a s čím jsem se smolil hodiny a hodiny, aby nebylo té spontaneity příliš a dohromady se obě části „snesly“. Pokud bych se chtěl pokusit některé motivy vysvětlovat, raději mě zaražte. Každá slovní košatost bude v konečném vyznění možná přitažlivá, ale půjde jen o vyfabulovaný text, který toho o původu motivů v mých grafikách příliš neřekne. Tedy jinak: nemohu tvrdit, že bych nehledal inspiraci v přírodě, i když… je to ještě trochu jinak.

Přírodu považuji za úžasný výtvor, před kterým pokaždé stojím v němém úžasu. V přírodě se nedá nic okopírovat, na to má copyright někdo jiný. A co je mi na ní blízké? Jako bych cítil, že to tu přírodu baví. I mě radost z tvorby odjakživa přitahovala. Mohu si všechno dělat podle svého, na papíře vzniká můj vlastní svět.

Skutečnost, že se téměř výhradně pohybuji v prostoru přírodních motivů, má svou logiku, i když jde pouze o kulisy. Nakonec na přírodě obdivuji víc než ony motivy právě její tvořivost. Jsem přesvědčený, že příroda pořád něco zkouší, a tohle zkoušení, to mě přitahuje, zde mohu uspokojit svou zvědavost. V detailu, v celku i v nadhledu.

Ano, krajiny mých grafik, kreseb i ilustrací mají mnoho společného s krajinou skutečnou, přesto jsou to krajiny mé, které jsem si vytvořil pro sebe. Je zvláštní, že ačkoliv mohu potvrdit originálnost autorství, někde v koutku duše mám takový nejasný pocit, že krajiny z mých grafik někde skutečně existují, že příroda už je dávno má ve vlastním portfoliu – jen nevím kde. Pak by bylo všechno mnohem jednodušší.

Pavel Sivko

Pavel Sivko: Nález za domem

The post Pavel Sivko – Mimochodem – výstava v Olomouci v galerii Mona Lisa appeared first on ARTmagazin.eu.

Pavel Sivko: Nemohu říct, že bych nějakého umělce považoval za svůj vzor. Mohu říci, co mám rád, co je mi blízké anebo co obdivuji… jen nevím, čím začít…

… mám rád uhlové kresby od V. van Gogha, mám rád jeho modré nebe plné hvězd a žluť jeho slunečnic; obdivuji fantaskní, a přece tak lidskou fantazii H. Bosche; groteskní portréty G. Arcimbolda; architekturu v obrazech Giottových; malé bronzy Etrusků, sníh na obrazech P. Breughela; klid v zátiších Giorgia Morandiho; kvaše Paula Klee; ticho prázdných náměstí Giorgia de Chirica; Adama a Evu od Masaccia; nožky andělů od Evy Bednářové, stručnost metafory René Magritta; laskavou ironii Honoré Daumiera; vzrušivou erotičnost aktů Egona Schieleho; hnědé tóny Derainových zátiší; bretaňskou krajinu Jana Zrzavého; rákosí Jiřího Johna; plynové světlo na obrazech J. Schikanedera; Picassovy kresby a grafiky, a pak jeho klauny; Rembrandtovy starce, ale i jeho autoportréty; východ slunce od Clauda Lorraina; suché jehly Fr. Tichého; Melancholii od Albrechta Dürera; opuštěné doupě a přízraky pouště Toyen; nosíky žen J. Šímy a jeho Tůň; kmeny a větve V. Preissiga; pastely O. Redona; věže Carla Carry; Piranesiho schodiště a žebříky; slunce J. Čapka; hospodskou rvačku od Josefa Lady; stromy mého otce a jeho portréty J. Sudka; opuštěné lodě v krajinách J. Pilečka; zaklínací znaky J. Šalamouna; Meteorologickou stanici po bouři K. Lhotáka; Melancholii od J. Štyrského; Sv. Šebastiána od B. Kubišty; břehy vod J.van Goyena; hájky starých stromů J. van Ruisdaela; vohnouty v ateliérech Petra Pavlíka; šperky A. Giacomettiho; jablka P. Cézanna; frotáže M. Ernsta; mám rád měď hrnců v zátiších J. B. Chardina; kopky sena na horských lukách M. Bazovského; Žlutého Krista od P. Gaugina; Strojky před penzijním ústavem od Františka Grosse; Francisca Goyu a jeho býčí zápasy; zahrady Roberta Piesena; sochy J. Sekala; Hon na jelena od Velázqueze z londýnské Národní galerie; odrazy ve vodě Clauda Moneta; prales H. Rousseaua; Chittussiho Pohled z pařížského ateliéru; perokresby parních strojů V. Kabáta; zátiší se zrcadlem a okno v ateliéru ve fotografiích J. Sudka; malé římské terakoty; portréty Franse Halse; skalní krajiny Leonarda de Vinciho; Dona Quijota od J. Konůpka; Osidla V. Reichmanna; hrábě J. Heislera; noční města Fr. Hudečka; Sedící ženu O. Gutfreunda; Ufo od A. Mikulky; hřbitovy Vlastimila Beneše; ilustrace k Bábelovi od A. Brunovského; ruce na obrazech O. Kokoschky; Opřenou hlavu od Hany Wichterlové; rodinku Ch. Chaplina od J. Slívy; Velký dialog Karla Nepraše; ilustrace Jaroslava Šerých; kulisy krajin Jana Součka; Vyšívače B. Dlouhého; periférii Jana Smetany; počmárané zdi E. Medkové; portréty L. Zívra; čínské plastiky koní; podzimní krajiny J. Trampoty; moře od Hokusaie; Vycházku nad městem M. Chagalla; Ostrov mrtvých A. Bocklina; pařížský život v obrazech T. Lautreca; Soutinovy uzenáče; Váchalovu Šumavu; Coubinovu kvetoucí levanduli; Degasovo Česání vlasů; V hloubi lesa Fr. Skály; krajiny v leptech C. Corota; loutky J. Trnky… atd.

Pavel Sivko 1.2. 2017

Pavel Sivko  se narodil 24. 1. 1948 v Praze. V letech 1963–1967 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze, v letech 1967–1973 na VŠUP v Praze v ateliéru užité grafiky a ilustrace u prof. J. Trnky a prof. Z. Sklenáře. V letech 1990–1997 byl výtvarným redaktorem v nakladatelství Mladá fronta, od roku 1997 učí na Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze. Věnuje se především knižní ilustraci a volné tvorbě, užité grafice, podílel se také na tvorbě známek a animovaného filmu. Je členem Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR. Žije v Praze.

Výstava Pavla Sivka v galerii Hollar, která proběhne od 12. března do 13.dubna 2008, je vybranou rekapitulací jeho tvorby přibližně za posledních dvacet let. Jsou zde vystaveny práce, zahrnujících čtyři tvůrčí okruhy. Vedle dvou stěžejních – grafické volné tvorby a tvorby ilustrační – jsou vystaveny také práce z oboru užité grafiky a nakonec volné práce kresebné.

Grafiky jsou prováděny technikou několikabarevné litografie a jejich hlavním námětem je krajina, a to krajina na první pohled velmi reálná a všem dobře známá. Přesto jsou to krajiny, které – jak říká sám autor – nikdy neviděl, ale rád by diváka přesvědčil, že mohou existovat. V jeho krajinách nenajdete člověka, ale jeho „působení“ poznáte nebo alespoň vytušíte. Je to, bohužel, působení nejen potřebné a prospěšné, ale často i destruktivní, kořistnické a negativní.

V ilustrační tvorbě pokračuje Pavel Sivko v námětech volné tvorby, ale jsou zde i polohy pro jeho tvorbu netypické, neboť vycházejí ze zakázky, z textu nebo z koncepce knihy.

V jeho kresbách se spíš rozšiřuje jeho zájem o přírodu v dalších kontextech a jsou již autorskou výpovědí bez jakýchkoliv omezení, daných technikou či zadáním.

V poslední části výstavy, tj. v užité grafice, jsou jeho práce spojené buď přímo s tvorbou ilustrační, nebo jsou zde vystaveny jednotlivé knihy či autorské obálky několika dnes již zavedených úspěšných knižních edic.

Výstava je především umělcovým shrnutím určité časové etapy, ale má jistě spojitost i s jeho životním jubileem.

Poznámka redakce: Otcem Pavla Sivka je grafik Václav Sivko

The post Pavel Sivko Zatím… appeared first on ARTmagazin.eu.

Krkonošské muzeum v Jilemnici

výstava potrvá do 30.11.0216

Vážení hosté, milí přátelé,

je dost nezvyklé vystavit své grafiky a ještě k tomu něco říkat. Pravděpodobně by stačilo jedno nebo druhé… Současně bych rád upozornil, že o svých grafikách patrně nic nového neřeknu. Už jen z vlastní ješitnosti jsem totiž přesvědčený, že moje grafiky o sobě vypovídají dost. Někdo by dokonce mohl říci, že jsou upovídané, tak proč ještě něco dodávat? A nakonec, proč to nepřiznat, spletité cesty fantazie – natož vlastních představ – neznám ani já sám.

Dalo by se snad podotknout, že existují dva způsoby, jak může grafické dílo vzniknout: buďto spontánně, anebo je třeba je „pragmaticky vysedět“. Dnes už na svých kresbách ani nepoznám, která část spontánně vytryskla a s čím jsem se smolil hodiny a hodiny, aby nebylo té spontaneity příliš a dohromady se obě části „snesly“. Pokud bych se chtěl pokusit některé motivy vysvětlovat, raději mě zaražte. Každá slovní košatost bude v konečném vyznění možná přitažlivá, ale půjde jen o vyfabulovaný text, který toho o původu motivů v mých grafikách příliš neřekne. Tedy jinak: nemohu tvrdit, že bych nehledal inspiraci v přírodě, i když… je to ještě trochu jinak.

Přírodu považuji za úžasný výtvor, před kterým pokaždé stojím v němém úžasu. V přírodě se nedá nic okopírovat, na to má copyright někdo jiný. A co je mi na ní blízké? Jako bych cítil, že to tu přírodu baví. I mě radost z tvorby odjakživa přitahovala. Mohu si všechno dělat podle svého, na papíře vzniká můj vlastní svět.

Skutečnost, že se téměř výhradně pohybuji v prostoru přírodních motivů, má svou logiku, i když jde pouze o kulisy. Nakonec na přírodě obdivuji víc než ony motivy právě její tvořivost. Jsem přesvědčený, že příroda pořád něco zkouší, a tohle zkoušení, to mě přitahuje, zde mohu uspokojit svou zvědavost. V detailu, v celku i v nadhledu.

Ano, krajiny mých grafik, kreseb i ilustrací mají mnoho společného s krajinou skutečnou, přesto jsou to krajiny mé, které jsem si vytvořil pro sebe. Je zvláštní, že ačkoliv mohu potvrdit originálnost autorství, někde v koutku duše mám takový nejasný pocit, že krajiny z mých grafik někde skutečně existují, že příroda už je dávno má ve vlastním portfoliu – jen nevím kde. Pak by bylo všechno mnohem jednodušší.

Pavel Sivko, 30.9.0216

The post Pavel Sivko vystavuje v Jilemnici appeared first on ARTmagazin.eu.