www.leeda.cz
www.future-systems.com

Publikováno: 6.5.2008

To téma vás napadlo ještě ve škole na vodáckém kurzu. Byla příprava kolekce zábavná, vyrazily jste třeba na čundr?

Lucie Kutálková: Nejzábavnější bylo nechat si čtyři měsíce růst chlupy v podpaží a chodit celou dobu s rukama u těla. (smích)

Lucie Trnková: Chvíli jsme tápaly mezi bobříky odvahy a bratry Nedvědy. Naštěstí jsme přišly na meziválečný tramping a najednou jsme přesně věděly, co chceme. V knihovně jsme objevily bibli trampů, knížku Boba Hurikána: „Dějiny trampingu“ a pak už bylo všechno jasné.

Lucie Kutálková: Teď mi říkal jeden zvukař, že stříhal hudbu k filmu a byla tam trampská písnička. Nikdo nevěděl odkud ta písnička je, tak zadával její slova do Google a pořád se mu objevovala Leeda. Říkala jsem si, co se stane, když si nějaký ortodoxní tramp zadá třeba slovo „potlach“ a vyskočí ta chlupatá modelka (viz  http://www.leeda.cz). Jinak focení je vždycky zábavné.

Lucie Trnková: U trampingu jsme při hledání lokací chodili na výlety s fotografem, modelkou, jejími dětmi, psem … Dělali jsme si ohýnek, vymysleli vlastní design hrníčků z konzerv. Bylo to zdravé.

Motto kolekce je „Co je přirozené, je správné“, jak si za tím stojíte?

Lucie Trnková: To motto je nám vrozené, mám pocit, že 90% úspěchu, který jsme sklidily máme právě díky tomu. Nakráčíme k někomu do nóbl kanceláře, úplně ho zničíme a ten člověk nás nějak začne mít rád. Většinou, když se lidé probudí ze šoku, přistoupí na to, že s námi mohou jednat naprosto normálně a že profesionalita není v tom, jakým přijedete autem a jak vypadáte. Taky se samozřejmě občas snažíme vypadat hezky (smích), ale je to o tom, co předvedete a co nabídnete. Funguje to, takže není potřeba se do něčeho stylizovat. Týká se to i našich přehlídek. Letos, protože to bude větší událost, poprvé děláme VIP místa pro naše partnery, mezi něž patří např. EIZO. Nikdy by nás nenapadlo nechat si platit vstupné. Zveme návštěvníky a příznivce Leedy proto, abychom jim ukázaly novou kolekci, aby se pobavili a následně si něco koupili.

 Na duben chystáte novou kolekci pod názvem “LEEDA DEJAVU”, můžete k ní něco prozradit?

Lucie Kutálková: Těší nás, že se na to nabalují lidé, které jsme si strašně přály. Ohledně hudby jsme oslovily Honzu Muchowa. Dostaly jsme se k lidem na light-design, kteří jsou strašně šikovní, např. Wladimir 518 z PSH. Jdeme za tím, kdo je nejlepší a zatím nám to vychází. Kolekce je ve fázi příprav a spolupráce s panem Kaplickým je velmi přínosná, dává nám jiné tvary a témata, je tam znát mužský element.

 V jaké fázi kolekce byla, když došlo k dohodě o spolupráci s Janem Kaplickým?

Lucie Trnková: Původně jsme měly vymyšlené téma recyklace. Máme velké množství krásných střihů, tisků a výšivek, které jsme chtěly znovu použít. Ale zároveň jsme chtěly i nové věci, změnu – trošku to povznést – glamour a high society. Do toho nastoupil pan Jan Kaplický a bylo vyřešeno, opakovat nějaké střihy nešlo. Když děláte s Mistrem, musíte se také blýsknout.

 Spolupráce začala svatebními šaty pro jeho budoucí ženu. Kdy se rozhodl, že do toho s vámi půjde?

Lucie Kutálková: Nedávno jsem se dozvěděla, že neoslovil jen nás, jak jsem si původně myslela. Samozřejmě mi ohromně zalichotilo, že si nás vybral. Realizovaly jsme jeho návrh na svatební šaty. A on sám přišel s tím, že se mu spolupráce s námi líbila a mohli bychom dělat něco dalšího. Vzniklo to pozvolna a přirozeně.

 Název nové kolekce vznikl před příchodem Jana Kaplického?

Lucie Trnková: Název “LEEDA DEJAVU” i téma kolekce už bylo vymyšlené. Vzniklo to z původního tématu „Recyklace“. V second handech jsme našly několik hezkých kousků, které stojí za to uchovat. Třeba šaty ručně vyšité z flitrů na hedvábí. Modely, které nechceme aby zanikly, jsme koupily a fragmenty z těchto věcí integrujeme do nových modelů. Název „DEJAVU“, používáme nejen ve smyslu již viděné, již prožité, ale také ve smyslu již použité. Tím znovu použitím věcí se zlehounka snažíme dotknout tématu ekologie. Také jsme objednaly některé materiály z organické bavlny. Chceme trochu upozornit na to, že jde pracovat s módou a přitom nezatěžovat životní prostředí. Ve světě je třeba běžné a některé značky fungují jen na tom, že návrháři přijedou k někomu domů a přešijí celý původní šatník na úplně nové oblečení. To je trend, který tady moc neznáme. Když v Čechách někomu řeknete, že děláte z organické bavlny, tak se všichni začnou tak shovívavě usmívat.

Pan Kaplický už vklouzl do tématu, které jsme doplnily o další okrajová témata jako Paříž, ženy, diamanty … Vnesl nám do kolekce pohádku, že každý člověk, až do konce života, má další šanci. Můžete se znovu zamilovat, jako ještě nikdy v životě. Nebo si myslíte, že jste všechno zažili, že už vás nic lepšího, krásnějšího nepotká a najednou přijde něco nového, nečekaného a život se znovu rozzáří.

Jak spolupráce s ním probíhá a jak ho vnímáte jako člověka?

Lucie Trnková: On je strašně plachý …

Lucie Kutálková: On je poměrně známou osobností, teď už i v Čechách a jako každý si nechává odstup. Postupem spolupráce si nás k sobě pustil a mě se na něm strašně líbí přístup, se kterým se tady v Čechách tolik nesetkáváme, že ctí profese. On je sice architekt, dělá návrh na šaty, ale nechá si od nás poradit, že něco třeba nejde a nebo že to jde jinak. Poslouchá i co řekne modelka, ptá se jestli jí je oblečení příjemné, jestli se v něm může hýbat. Opravdu poslouchá, co mu lidé říkají a přemýšlí o tom. Má představu, kterou my respektujeme a snažíme se ji naplnit. Myslím, že tak by měla spolupráce mezi lidmi různých profesích fungovat. To jsem například očekávala od vysoké školy, ale tam možnost dialogu nebyla.

Lucie Trnková: Tak to funguje i v Leedě, nejsme to jen my dvě, bez grafiků, architektů, fotografů a dalších, by to nešlo.

Berete tu spolupráci jako nějaký mezník? Protože to něco znamená!

Lucie Trnková: Vždycky říkám, že štěstí přeje připraveným. Teď je to štěstí, vlna, na které se neseme. Ale myslím, že se na to nedá úplně spoléhat, člověk s tím nemůže počítat napořád. Pan Kaplický pak odjede do Londýna, bude třeba naštvaný, že se tady k němu chovají, tak jak se chovají a my musíme fungovat dál. Takže je to super, ale nemůžeme se z toho zbláznit.

Lucie Kutálková: Seznámili jsme se v době, kdy Jan Kaplický a Future Systems vyhráli soutěž na knihovnu. Pak se to začalo propírat a celá ta situace je neuvěřitelně trapná. Stydím se za to, že tu vládnou lidé, kteří tu vládnou. Nad politikou moc nerozčiluji, ale tohle mě vytáčí neuvěřitelným způsobem. Byla jsem u toho, jak k Janu Kaplickému přišla stará paní a gratulovala mu k výhře v soutěži. To jsou podle mě impulsy, proč za to bojuje. Tu stavbu tady chce více než polovina lidí, ale nikoho to nezajímá.
Už jsme narazily na ekologii, to je také téma, které vás s Janem Kaplickým spojuje…

Lucie Trnková: Pro nás to není nová myšlenka, vždycky jsme měly heslo, že kvalita není kvantita. Říkaly jsme, kupte si radši jedny kalhoty ze skvělého materiálu, ušité na míru a starejte se o ně. Ale to není jen o oblečení, proč si kupovat 150 levných hrnečků, když jsou v Čechách designéři, kteří umí udělat skvělý hrnek a je trošku dražší, protože je vymyšlený.
To platí o celkovém postoji k životu, člověk se nemusí obklopovat hromadou věcí …

Lucie Trnková: Věci nemusíte shromažďovat, stačí si jich vážit a starat se o ně. Právě to je důvod, proč jsme zachránily některé kusy ze sekáčů a děláme z nich nové modely. Kdybychom to nikomu neřekly, lidé to nepoznají, protože to jsou krásné věci.

Lucie Kutálková: Jsem moc ráda, že k nám chodí zákaznice, které mají z každé kolekce jeden kousek a nejsou to ženy, které vydělávají moc peněz. Jsou to třeba mámy na mateřské, ale ušetří si peníze a přijdou si koupit jednu věc. Z toho mám daleko větší radost, než kdyby sem chodila paní, která se baví tím, že chodí na manikůru a ve volném čase kupuje oblečky, které za půl roku přenechá služce. Ty věci žijí s lidmi, klientela nám je většinou blízká.

 S novou kolekcí dojde i k rekonstrukci obchodu. Čím nás překvapíte?

Lucie Kutálková: Bude to krása …

Lucie Trnková: Nový interiér bude dělat Mirko Neckář, který s námi spolupracuje od začátku a Jiří Novotný. Bude to variabilní soustava stěn a hodně interaktivní záležitost.Lucie Kutálková: Smekáme před naším architektem a jeho spolupracovníky. Jsou vždy schopní, i bez velkého rozpočtu, vymyslet silnou věc, která funguje.

Lucie Trnková: Jednou bychom chtěly vydělat hodně peněz, abychom jim je mohly dát a říct: a teď si něco vymyslete.

Lucie Kutálková: Spolupracujeme také s firmou Preciosa, která vyrábí – my tomu říkáme diamanty – protože všechno co se třpytí, jsou diamanty. Chceme z těch diamantů udělat korálkový závěs, na který je potřeba 900 třímetrových šňůr, na nich budou navlečené asi centimetrové korálky. Doufáme, že to dopadne. Budeme mít nádhernou kabinku, přijďte se všichni podívat.

Potkáváte lidi z oblasti designu ,architektury, hudby, filmu … Kdo vás zajímá, inspiruje?

Lucie Trnková: S Leedou je to zacyklené, rozšiřujeme si pole známých a posléze kamarádů. Při každé kolekci potkáme někoho dalšího, u „Nebe nad Berlínem“ jsme potkaly filmaře Tomáše Luňáka a Jana Baseta Střítežského, nebo fotografa Marka Novotného. Teď nově Honzu Muchova, nebo lidi kolem MEET FACTORY. V tom je pro mě hlavní přínos mé práce, že se při ní setkávám s novými lidmi a že je baví s námi spolupracovat.

Lucie Kutálková: Z grafiků je to samozřejmě Olina Benešová, Marius Corradini, kteří patří k pár nejlepším u nás.

 Jaký typ muže vás zaujme? 

Lucie Kutálková: Pan Kaplický není nejmladší a vzal si ženu, která je v mých letech. Když jsem ho poznala, tak jsem ji pochopila, protože on má obrovské charisma, je vtipný, hezký, je to gentleman a je s ním legrace. Když je člověk vidí dohromady, tak co víc si přát.

Lucie Trnková: To se podepíši, takhle nějak by měl vypadat. Musí mít talent.

Lucie Kutálková: Mě se líbí třeba Johny Deep nebo Keanu Reevse. Ale jinak mám asi slabost pro grafiky a členy různých hudebních uskupení. Takže talent musí mít, na tom se shodneme. Vzhled u mě nehraje tak ohromnou roli jako charisma, teď trochu protiřečím. (smích)

 O čem sní Leeda?

Lucie Trnková: Byla jsem celý leden v Mexiku a to co jsem tam prožila, bylo fantastické! Sním o tom, že se tam vrátím a budu tam ještě mnohem déle. A sním o tom, že už nikdy nepřestanu cestovat.

Lucie Kutálková: Já mám v současnosti hodně propojenou práci s osobním životem. Chci se naučit víc odpočívat. Cestování mě také strašně baví, vždycky když člověk odněkud přijede má rozšířený obzor. Sním o tom, abychom měly více času pro sebe a Leeda se zaběhla. Před přehlídkou je to vždy hektické, ale to mě baví. Takže to co mě v tuhle chvíli napadá je, aspoň zítra se pořádně vyspat.

Text : Alena Gabrielová  28.3. 2008

Tak už konečně přistáli v Praze Marťani. A přivezli s sebou i futuristického architekta Jana Kaplického. Jeho mise je jasná – postavit na planetě základnu pro komunikaci s Vesmírem, krycí název „Knihovna“. To je jen mírně vykreslená představa zhruba poloviny obyvatel Prahy o projektu Národní knihovny, který má stát v roce 2010 na Letné. Přízviska jako „Chobotnice“ či „Fialový Flusanec“ jsou další z těch, kterými lidé budoucí knihovnu častují.
Jejich odpor se dal čekat, Pražané jsou zvyklí na své starobylé město, vznešené historické památky. Málokdo si však uvědomuje, že i tyto památky, bez nichž by Praha nikdy nebyla Matkou měst, musely o svůj život bojovat. Stejně odmítavý postoj, jako dnes k tomuto inovativnímu řešení, měli ve druhém desetiletí 20.století lidé ke kubistické architektuře, která je dnes světovou atrakcí. Několik dekád útočili Pražané na Obecní dům. Navzdory různým protestům se podařilo prosadit řadu staveb, jež jsou dnes dominantami moderní Prahy (Plečnikův vinohradský kostel nebo jeho nadčasové úpravy Pražského hradu. Funcionalistickou budovu spolku Mánes,…). Nechci ovšem tvrdit, že všechno výstřední je třeba postavit. Pouze jsem se chtěla ohradit proti názorům, že Praha je konzervativní město a zásah do její historické architektury by porušil jemného genia loci.

Vždyť současnost píše historii, za dvě stovky let bude Knihovna stejně tak památkou, jako je nyní Národní divadlo. Praha je taková, jaká je, právě díky své rozmanitosti. Od listopadu 1989 bylo v České republice postaveno jen několik budov, pod kterými jsou podepsáni světově proslulí architekti. Dnešku se přezdívá postmoderní, což v architektuře mimo jiné znamenaná, že má být srozumitelná i laikovi – jakákoli invence či vymezení se vůči tomu, na co jsou dnes lidé zvyklí, je mnohými považována za ukázku špatného vkusu. Nový styl v architektuře byl vždy revolucí svého druhu, jednotlivé styly se přece popírají, nový se vymezuje vůči předcházejícímu.
Názor, že knihovna odpovídá futurologickým představám z doby před více než čtyřiceti lety, či že se taková stavba do Prahy nehodí, je možná jen lpěním na tradičních hodnotách a strachu z čehokoli, co se vymyká, neschopnosti se přizpůsobit dnešku. Dobu zastavit nedokážeme. Samozřejmě má každý právo na svůj názor, ale měl by nejdřív zvážit všechny okolnosti a nenechat se ovlivnit úsudky druhých. Že stavba vypadá futurologicky a kontroverzně, že spíš než knihovnu připomíná svým neobvyklým tvarem „Chobotnici“, je jistě pravda. Nebojme se jí však a nechme ji dosednout na Letnou. Nikdo z nás si nedokáže představit, jaké to bude, až tam bude opravdu stát. Třeba se stane oblíbeným místem i těch, kteří dnes proti ní reptají. Její potenciál se skrývá totiž hlavně uvnitř. Až poznáme její přínosy a nevýhody na vlastní kůži, pak můžeme soudit.

Text: Pavla Baxová, foto: Dagmar Pavlíková

Publikováno: 20.11.2007